Novinář Petr Macek nám řekl svůj upřímný názor na žurnalistiku, boj za práva homosexuálů i gay kluby! Na jeho odpovědi budete zírat
Petr Macek se v mediálním světě pohybuje už drahnou dobu. Pracoval pro televizní stanice Prima a Nova. Zastával významné pozice v deníku Aha! a Blesk, kde pracuje i v současné době. Petr má pevné a zajímavé názory. Proto byl jasnou volbou pro rozhovor o právech gay komunity i o tom, jak vnímá svět žurnalistiky.
Jak se Vy osobně stavíte k otázce coming outu? Měli bychom veřejně oznamovat, že jsme homosexuálové, nebo jde dle Vás o čistě soukromou věc?
„Tak jako jsem nikdy neviděl nikoho, kdo by se veřejně přihlašoval k heterosexualitě, tak si nemyslím, že by měl být kdokoliv vnějšími tlaky nucen k jakémusi „přihlašování se“ k homosexualitě. Podle mě je sexualita součástí naší osobnosti, dělá nás takovými, jakými jsme společně s celou řadou dalších aspektů, a každý ať o ní hovoří podle své libosti. Znám heterosexuály, kteří se chlubí svými sexuálními výkony, znám i takové homosexuály, a stejně tak znám v obou táborech takové, pro které je to téma tabu. Já osobně jsem nikdy neměl potřebu veřejně vystoupit s oznámením „jsem gay“, bylo to pro mě stejně přirozené jako být člověk. Zároveň jsem nikdy neměl potřebu to tajit. Lidé v mém okolí, a nemyslím tím jen přátele a rodinu, ale třeba i kolegy, vědí, že v tomhle směru jsem velice otevřený. Ale měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v prostředí, kde jsem nikdy nezachytil ani zmínku toho, že by se mnou mělo být něco v nepořádku. Nevím, jaký bych byl, kdyby mě utvářely jiné vlivy a prostředí.“
Jak si Vy osobně díváte na homosexuály, kteří jsou označováni za „dámičky, vykrouceniny“ atd.?
„Považuji se za velice tolerantního člověka, takže nevím jak odpovědět jinak, než že se většinou nedívám. Každý z nás se stylizuje a chová tak, jak je mu pohodlné a přirozené, a neměli bychom soudit ostatní. Pokud otázka směřovala k tomu, že dělají homosexuálům ostudu a jsou lehkým terčem vtipů, možná tomu tak je, na druhou stranu znám řadu odstrašujících příkladů mezi heteráky.“
Myslíte si, že je dnes už zbytečné bojovat za práva homosexuálů?
„Opět musím soudit podle vlastní životní zkušenosti. Já potřebu bojovat nikdy neměl. Z hlediska legislativy toho už zbylo podle mě jen málo, co by homosexuály znerovnoprávňovalo, a co se týče našemu vnímání společností – s tím se přeci nedá bojovat. K tomu musí společnost dospět sama, vlastní vyspělostí a kladnými příklady na druhé straně. Mám pocit, že právě určitá militantnost, ukřičenost, věčná ufňukanost a ukřivděnost, která je s některými gay aktivitami a hnutími spojená, tomu vnímání neprospívá.“
Jak se díváte na pochod Prague Pride?
„Zatím jsem na něm nebyl, protože jsem nikdy v tu dobu nebyl v Praze. Nic proti němu nemám, určitě v něm najdu řadu kamarádů, bude tam legrace, ale zase pro mě není tak důležitý, abych mu přizpůsoboval svůj program. Trochu pro mě zavání tím, co jsem popsal v předchozí odpovědi.“
Jaký je Váš názor na registrované partnerství a homosexuální adopce?
„Přijde mi to jako naprosto přirozená věc. Obojí. Co se registrace týče, mám kolem sebe řadu šťastných párů. S adopcemi vím, že je to trochu složitější, byť se o to aktivně nezajímám. Ale protože ve svém blízkém okolí mám pár, který adopci plánuje, fandím jim, a doufám, že časem bude i tato obstrukce překonána. Pro mě zde asi platí ten základní argument, že rodičovská láska je jen jedna, a rozhodně je v jakémkoliv složení lepší než péče sester nebo tet z domovů a ústavů.“
Jaký je Váš názor na gay kluby? Jsou dnes již zbytečné, nebo jsou stále důležitým místem pro naši sexuální menšinu?
„Na ty mám mít také nějaký názor? Já nevím, já kluby nedělím na gay a hetero, když jdu s kamarády tak jdeme někam, kde je hezké prostředí a dobrá obsluha. Že bych šel někam jenom proto, že to je gay bar asi ne. A jestli jsou důležitým místem pro naši sexuální menšinu – myslím, že jsou spíš důležitým místem pro každého, kdo se chce vyřádit, a proti tomu nic nemám. Jen si nemyslím, že to má co dělat s menšinou, ale s naprosto základními pudy.“
Jste novinář, co je podle Vás na novinařině to nejtěžší?
„Druh novinařiny, který dělám já, je chůze na laně sociálních vazeb a balancování vztahů s lidmi, kteří svým chováním a pracovními i soukromými aktivitami generují náš obsah. A to je mnohdy zatraceně těžké, máte-li zaznamenat událost, která není rozhodně příjemná, a zároveň komunikovat s člověkem, jehož se týká. Měl jsem několik takových hraničních okamžiků, třeba telefonát s Veronikou Žilkovou krátce po smrti jejího syna. Mojí vizitkou je, že dodnes jsme přátelé, například spolu chystáme knížku.“
Kde je podle Vás hranice, kterou by novinář neměl překročit?
„Pracuji pro takzvaně bulvární deník, a ten by se měl od takzvaně seriózních novin lišit pouze agendou, ale ne zpracováním. To znamená, že by se měla dodržovat pravidla ohledně ověřování informací, faktů, zdrojů, a tenhle soubor pravidel tvoří onu hranici, která by měla platit všeobecně pro všechna média a lidi, kteří v nich pracují. To, že v jednom médiu se zajímají o HDP ČR a v druhém o opuštěnou manželku Romana Vojtka je věc druhá. A proti názoru, že bulvár lže, se budu bít do posledního dechu.“
O jaké nejzajímavější kauze jste psal?
„Nepamatuji si kauzy, pamatuji si lidi, které jsem mohl díky své práci potkat a poznat. Každý z nich mě někam posunul. Díky Heleně Vondráčkové a její biografii jsem se po letech vrátil k psaní knížek, a uvědomil si, jak moc mě to baví. Díky Petrovi Lesákovi, mému prvnímu partnerovi, jsem se začal věnovat scenáristice. A byla to Martina Adamcová alias četařka Babinčáková z Tankového praporu, která mě přiměla nabídnout moje detektivky v Anglii, kde loni začaly vycházet. Každý z těch lidí má za sebou zajímavý příběh. Teď aktuálně je pro mě nejzajímavější život jazzmana Laďi Kerndla, kterému jsem k sedmdesátinám sepsal životopis. S ním a s jeho rodinou se znám díky své práci asi nejdéle, však jsem byl Tereze a jejímu manželovi za svědka na svatbě v Las Vegas. Tihle lidé už jsou pro mě rodina, a také se to snoubí s mou prací.“
[widgetkit id=1638]
Zdroj: archiv Petra Macka