Tabuizované onemocnění – hraniční porucha osobnosti: „Když jsem mimo realitu, začnu se řezat. Krev jako by ze mě odplavovala všechno špatné“

Karolíně je 30 a od třinácti let se potýkala s psychickými problémy, což vyústilo v poruchy příjmu potravy, sebepoškozování a několik pokusů o sebevraždu.…

Karolíně je 30 a od třinácti let se potýkala s psychickými problémy, což vyústilo v poruchy příjmu potravy, sebepoškozování a několik pokusů o sebevraždu. Nakonec jí byla diagnostikována obsedantně kompulzivní porucha a také hraniční porucha osobnosti. Navzdory tomu úspěšně studuje na Lékařské fakultě UK a pracuje v pomáhající profesi. Jak sama s velkou dávnou nadsázky říká, ze sportů provozuje nejraději běh a práci s žiletkou…

Jak se tzv. „hraničářům“ žije v dnešní společnosti, Karolína prozradila ve skutečně „ostrém“ rozhovoru…

Karolíno, jaké povědomí mají dnes lidé o hraniční poruše osobnosti?

Kolem HPO panuje pořád obrovské stigma. Mít nálepku téhle diagnózy ti život dost ztíží. Ti, co obsah diagnózy znají, od tebe očekávají, že jsi nezvladatelná, impulzivní. Takže psychiatr od tebe čeká, že s tebou nebude možné spolupracovat, že se budeš neustále pokoušet o sebevraždu. Často je s HPO spojována taky agresivita. Především starší lékaři se na HPO pořád dívájí jako na prakticky nezvládnutelný problém. Když jsem v minulosti navštívila pár specialistů ze starší generace, v závěru sezení mi do zprávy jako diagnózu napsali psychopatii.

Ty zrovna jako citově plochý člověk bez pocitu vinu, což je obecná definice psychopatie, nevypadáš…

No, občas člověk skutečně balancuje na hranici mezi neurózou a psychózou. Hraničáři se sice můžou dostat do stavu, který psychózu připomíná, ale obvykle je to krátkodobé. Je pravda, že u HPO se často objevují pocity tzv. depersonalizace a derealizace. To jsou momenty, kdy skutečně máš s realitou menší kontakt. Ale pořád si uvědomuješ, že ty pocity jsou tvoje a jsou skutečné. Rozhodně tedy hraničáři nevezmou kudlu a bez výčitek ji někomu nevrazí do zad. Po pravdě řečeno, my bychom ten nůž spíš zapíchli do sebe.

Já mám třeba občas při pohledu do zrcadla pocit, že se dívám na někoho cizího, jako bych to nebyla já. Přitom samozřejmě vím, že to jsem já. Nebo jdu po ulici a mám pocit, že všechno okolo je jakoby za sklem, jako bych nebyla součástí toho světa venku.

Jak takový stav řešíš?

Ono to obvykle souvisí s extrémním emočním vypětím. To pak mnozí řeší různými typy závislostí, takže hraniční porucha se dost často kombinuje třeba s drogami a alkoholismem.

Já jsem si jako únik z toho psychického stavu „vybrala“ sebepoškozování. V podstatě se dá říct, že když mám pocit, že jsem mimo realitu, začnu se řezat – ta bolest mě přivede zpět. Když pozoruju, jak ze mě teče krev, beru to tak, že se ze mě odplavují ty špatné emoce a emoční přetlak. Vlastně mě to uklidňuje.

„Ketamin člověka odpálí z těla ven, je to obrovská úleva“ – tak působí látka s nálepkou drogy, která ale i v Česku pomáhá při léčbě deprese30. 4. 2021

Když vidím ty hluboké jizvy na tvých rukou, zjevně jsi musela mnohokrát vyhledat také akutní pomoc – šití. Vysvětlovala jsi nějak svůj problém?

Jasně, to byly občas docela zážitky. Když jsem se šla nechat ošetřit, mnohdy se na mě dívali, jako bych se skutečně řezala „ze sportu“. Dokonce se mě na to i párkrát zeptali. Několikrát se mi taky stalo, že mi při šití nepodali anestetikum, snad si říkali, že když chci trpět, ať si to užiju. Nejednou mě taky ošetřující personál konfrontoval s otázkou „proč si taková hezká zdravá holka tohle dělá“…Rozhodně přitom nejsem sama, co takhle naráží. Kamarádce, která má obdobnou diagnózu jako já, dokonce chirurgové ruce preventivně zasádrovali…

A nějaké jiné „preventivní“ opatření –  kromě zasádrování – které by postihovalo spíše příčinu problému, u nás dostupné je?

Z vlastní zkušenosti můžu říct, že je to bída. Na psychiatrii se často místo psychoterapie uplatňují způsoby, že tě přikurtují k posteli, napíchají tě tlumícími léky a hotovo. Vychází asi z toho, že když spíš, žádné problematické emoce nemáš. Takže velmi oblíbená „léčba“ je prostě hraničáře tlumit – a nezřídka nás tak doktoři předávkovávají antipsychotiky, která jsou ale určena právě na psychózy. Což HPO není.  Ideálně na příznaky HPO po určitou dobu pomáhají antidepresiva, ale důraz by měl být kladen na dlouhodobou psychoterapii.

Existuje tedy na HPO nějaká efektivní léčba?

V tomhle případě ani tak nejde o „vyléčení“ ale spíš o „úzdravu“ (v angličtině „recover“). Úzdravy lze dosáhnout a existuje několik efektivních terapií, většinu z nich lze ale podstoupit jen v zahraničí. Pokud vím, tak speciální DBT terapii (dialekticko-behaviorální terapie spočívá v nácviku dovedností, které jsou pro lidi s poruchou osobnosti problematické – komunikace, jednání pod stresem, nepodléhání emocím ad.) provádějí v rámci České republiky jen v pražském centru Kaleidoskop, které je jediné svého druhu v ČR a provozuje i terapeutickou skupinu. 

A co mimopražští pacienti?

Sama nejsem původem Pražačka a můžu opět z vlastní zkušenosti říct, že sehnat terapii je u nás docela problém. Pokud má člověk tuhle diagnózu, najít terapeuta mimo Prahu je téměř nemožné. HPO je sama o sobě stigma a i lékaři od ní dávají ruce pryč. Dřív dokonce panovala představa, že HPO se léčit nedá a někteří si to myslí dodnes.

Bitcoin jako měna vzdoru aneb Podívali jsme se pod pokličku nejznámější světové kryptoměně23. 2. 2021

Ty ale zažitou představu o tom, jak takový „nevyléčitelný typický hraničář“ vypadá, bouráš, ne?

Samozřejmě obecně panují předsudky, že s HPO nemůžeš vystudovat, mít práci, trvalejší vztahy…Což je samozřejmě základ toho lidského fungování, které je normou. Ano, je to určitě těžší, ale s terapií a prací na sobě může prakticky každý dospět k té úzdravě. Spousta lidí se dokáže do společnosti zařadit, mít rodinu, pracovat a nic na nich nepoznáš, teda kromě těch jizev. Takže ano, snad mám minimálně dobře nakročeno.

Hraniční porucha osobnosti se vyznačuje emoční nestabilitou a snížením vnímáním vlastních pudů. „Hraničáři“ tak prakticky žijí na emoční horské dráze a jejich náladové výkyvy se rychlostí blesku mohou měnit z naprostého štěstí v patologickou depresi. Jedním ze znaků HPO je také to, že lidé svět vnímají černobíle, klasifikují věci výhradně na dobré a špatné.

Zatímco starší odborná literatura udává výskyt HPO cca u 1,5 % populace, aktuální materiály již hovoří až o 4 %. Přitom až v 10 % případů končí HPO sebevraždou. Další informace o HPO naleznete např. na webu https://nejsempsychopat.weebly.com/.