Vědci zkoumali, jak děti mluví. Co řekne způsob vyslovení hlásky „s“ o vašem dítěti? A jak šišlavost souvisí s homosexualitou?

To, kdy si dítě začíná uvědomovat, zda je dívka, nebo chlapec, vědci dlouhodobě zkoumali a stále zkoumají. Ostatně – výsledky podobného výzkumu by mohly poskytnout také odpovědi na otázky týkající se transsexuality, resp. fakt, kdy si dítě uvědomí, že vlastně žije v těle pohlaví opačného. Aktuálně tým specialistů z Univerzity v Minnesotě zjistil, že gender, tedy pohlaví sociální (bez ohledu na rozdíly biologické) dokáží děti formulovat ve věku pěti let. Informace o tom, jaké jsou mezi ženami a muži rozdíly, pak získávají právě z mluvy dospělých ve svém nejbližším okolí.

Stejně tak vědci přišli na to, že je možné najít jasné rozdíly v mluvě chlapců, kteří se pohybují ve společnosti dalších chlapců a obecně upřednostňují tradičně „mužské“ hračky, ve srovnání s chlapci, kteří ke hře upřednostňují dívky a také „dívčí“ hračky. Právě v této druhé skupině chlapců byla některým z nich diagnostikována porucha genderové identity, a to právě na základě chování a např. vyslovenému přání nosit dívčí šaty a být oslovován dívčím jménem. „Chlapci, kteří poruchou trpí, již před dosažením pátých narozenin preferují méně prototypicky chlapeckých činností, stejně tak znějí více jako dívky,“ tvrdí profesor Ben Munson z minnesotské univerzity.

Závěry výzkumníci vyvodili z výzkumu, do kterého bylo zapojeno 96 dětí ve věku od pěti do třinácti let. Jejich hlasy si nahráli a záznam následně pustili skupině dospělých s požadavkem, aby na šestistupňové škále zhodnotili, zda hlasy zněly spíše žensky, nebo spíše mužsky.

V případě 28 dětí bez diagnózy poruchy genderové identity se průměrné dívky a průměrní chlapci lišili v bodové škále o jeden bod. Pouze čtvrtina bodu rozdílu pak byla zaznamenána mezi chlapci s a bez diagnózy, přičemž v každé jednotlivé skupině bylo 25 chlapců. Na základě podrobnější analýzy pak vědci dospěli k závěru, že dospělí byli nezřídka při posuzování pohlaví ovlivnění okolními zvuky, ale klíčovou roli sehrálo také vyslovování hlásky „s“. Právě to ovlivnilo fakt, zda zaznamenaný hlas dospělí považovali za dívčí, nebo chlapecký. Chlapce, kteří vyslovovali „s“ ostře a až hypersprávně, dospělí ve vyšší míře považovali za méně prototypické. „To dává smysl, protože je to totéž, co je charakteristické pro styl mluvy homosexuálních mužů v dospělé populaci,“ tvrdí Munson a odkazuje na svůj předchozí výzkum, který se tímto tématem zabýval.

Mnohem více překvapivé však bylo, že jako méně prototypické chlapce dospělí hodnotili ty, kteří „s“ vyslovovali s šelestem či šišlavě. To přitom není pro gaye nijak „typické“, ale stereotypně existuje určitá představa, že tomu tak je. Výzkum tedy vědci shrnují tak, že u chlapců s poruchou genderové identity je vyšší pravděpodobnost, že budou „s“ vyslovovat buď s šelestem nebo šišlavě, a to mnohem častěji v případě menších chlapců. Kromě toho také upozorňují, že zdánlivě jemné odchylky ve slovním projevu mohou mít závažný sociální význam, který se každý učí a vstřebává od raného věku.

Munson ale upozorňuje, že zatímco diagnóza poruchy genderové identity je skutečně dobrým ukazatelem toho, kdo se následně bude identifikovat jako gay, rozhodně nelze řečové rysy v dětství využívát k určení budoucí sexuální orientace – pro nic takového žádné relevantní studie neexistují. Na druhou stranu by podle Munsona porozumění tomu, proč děti od určitých dospělých přejímají jazykové zvyky, mohlo pomoci dětem, které mají řečové problémy.

Zdroj: theguardian.com