Prezidentští kandidáti a jejich vztah k LGBT

Jak se dívají prezidentští kandidáti na práva gayů a leseb? Podporují adopce homosexuálními páry? Co jim říkají lidská práva? Podívejte se na náš prezidentský…

Autor: Redakce / 31. 12. 2012

 _MAIN

Jak se dívají prezidentští kandidáti na práva gayů a leseb? Podporují adopce homosexuálními páry? Co jim říkají lidská práva? Podívejte se na náš prezidentský speciál a dozvíte se o kandidátech víc...

Jana Bobošíková (Suverenita)

JANA BOB

Přezdívá se jí „Klaus v sukních“. Nijak se netají tím, že stojí i o podporu voličů s krajními názory, ať už to jsou příznivci iniciativy D.O.S.T. nebo KSČM. Stejně tak otevřeně podporuje trest smrti, varuje před prolomením Benešových dekretů a tvrdě odmítá přijetí eura. Skoro to vypadá, jako by současný prezident Václav Klaus byl pouze jejím slabším odvarem.

Jana Bobošíková (1969) byla vždy ambiciózní. Působila v Socialistickém svazu mládeže. „Já vám tady nebudu hrát disidenta. Byla jsem svazačka, byla jsem angažovaná, mně to tehdy prostě bavilo," řekla v rozhovoru pro Mf Dnes. V roce 1989 nastoupila do Československé televize, kde po krátké zkušenosti v Hospodářských novinách působila jako ekonomická redaktorka. V roce 2000 se stala poradkyní předsedy sněmovny Václava Klause.

Během televizní krize na přelomu let 2000 a 2001 se stala šéfkou zpravodajství České televize a dala všem „vzbouřeným redaktorům“ výpovědi. Ti je ale nepřevzali a nakonec nad ní i celým politiky dosazeným vedením televize zvítězili. V roce 2004 byla zvolená europoslankyní spolu se svým někdejším šéfem ředitelem TV NOVA Vladimírem Železným.

O čtyři roky později neúspěšně kandidovala s podporou KSČM na post prezidenta, což později vysvětlovala jako krok na podporu Václava Klause. Odmítá nejen další integraci EU a přijetí eura, ale také varuje před prolomením Benešových dekretů. Slibuje i tvrdší politiku vůči imigrantům a Romům. Také by obnovila trest smrti. Rovněž by podle ní mělo být trestné hanobit hlavu státu.

Otevřeně se hlásí k tomu, že podpořila extrémně konzervativní a krajně pravicovou iniciativu D.O.S.T. V roce 2010 podepsala její manifest. Společný mají nejen značný euroskepticismus, ale také odpor vůči otevřené sexuální výchově na školách. Podle ní budou žáci během výuky veřejně tázáni, zda masturbují, což je nepřijatelné. „Výbor Akce D.O.S.T. proto může kandidatuře paní Jany Bobošíkové s radostí vyjádřit svou podporu a popřát jí do nelehkého klání, které ji čeká, mnoho tolik potřebných sil,“ zveřejnili Michal Semín a Petr Bahník na stránkách iniciativy.

I když to neříká nahlas, Jana Bobošíková se v otázce rodičovských práv LGBT komunity rozchází s homofobními názory iniciativy D.O.S.T. Sice odmítá zrovnoprávnění registrovaného partnerství s manželstvím, adopce dětí homosexuálními páry ji ale nevadí. „Děti by měly adoptovat manželské páry a zodpovědní jedinci, bez ohledu na sexuální orientaci,“ tvrdí politička.

 

Jiří Diensbier (ČSSD)

JIŘÍ DINT

Jako první a jediný z prezidentských kandidátů Jiří Dienstbier (1969) otevřel téma adopcí dětí pro homosexuální páry, ačkoliv se svou myšlenkou narazil i ve své mateřské ČSSD. Podle něj je milující rodina pro dítě vždy lepší než sebekvalitnější ústavní péče. “Senátor Dienstbier by měl prosadit zrušení soukromých exekutorů, a ne proklamovat kraviny!,“ reagoval podle portálu Parlamentnilisty.cz na senátorův nápad jeho kolega Jaroslav Foldyna. Stejně tak podle dalšího poslance ČSSD Jeronýma Tejce je už označení homosexuálního partnerství za rodinu protimluv. Přitom to byli právě někteří poslanci sociální demokracie, které se podíleli na prosazení zákona o registrovaném partnerství.

„Je povinností prezidenta zachovávat ústavu a vystupovat v zájmu všech lidí v ČR. Pražský hrad a prezident by měly být vzorem české společnosti a klást důraz na ochranu lidských práv a menšin, aby jejich příslušníci dostali prostor žít svobodně jako i jiní lidé v ČR,“ tvrdil Diensbir na své tiskové letos v srpnu, během které představil svůj plán na možné adopce dětí homosexuálními páry. Právě to, že gayové a lesby nemohou adoptovat děti je podle něj projevem skryté netolerance vůči nim.

Jiří Dienstbier se ve veřejném životě objevil už v roce 1989, kdy patřil mezi organizátory studentských protestů 17. listopadu. Dva roky byl členem parlamentní komise, která vyšetřovala zásah esenbáků na Národní třídě. Z politiky ale odešel a po skončení studií práv se věnoval advokacii. V roce 2005 pomohl před zánikem zachránit klub vršovických Bohemians. Do politiky se vrátil o pět let později, dokonce vedl stranu v pražských volbách. Když ale odmítl pokračování koalice ČSSD s ODS, byl ostatními straníky vyštípán. V roce 2011 se po svém zesnulém otci disidentovi Jiřím Dienstbierovi stal senátorem za Kladensko a část Prahy. Je také místopředsedou ČSSD.

Ve svém prezidentském programu se jednoznačně vymezuje proti Václavu Klausovi. Ten podle něj prezidentský úřad „znectil porušováním ústavy, ostudami v zahraničí, prapodivným spojenectvím s protievropskými extremisty a popírači ekologických problémů". Prezident nemá být „všeználek s patentem na rozum“. Základním bodem jeho programu je boj proti korupci, proto také požaduje obří audit všech výdajových položek veřejných rozpočtů. Stejně tak by školství a zdravotnictví mělo být bez omezení, tedy zdarma. Také apeluje na to, aby nejméně 80% masa, ovoce, zeleniny a mléka bylo vyráběno v Česku.

Ačkoliv sám nebyl členem KSČ a jeho otec byl disident, ucházel se o veřejnou podporu voličů KSČM. „Mám zájem oslovit všechny včetně voličů KSČM,“ vysvětloval v rozhovoru pro Mf Dnes.  Podle něj je pro stranu menší zlo spolupracovat s komunisty než s ODS, protože takto může prosadit svůj volební program.

 

Jan Fischer (nezávislý)

JAN FIŠER

Jako předseda úřednické vlády si získal obrovskou důvěru veřejnosti.  Podle časopisu Respekt se Fischer dokonce stal nejoblíbenějším premiérem vůbec. I když na první pohled Jan Fischer (1951) nic významného neudělal. Je ale pravda, že vedle svých premiérských předchůdců Mirka Topolánka (ODS) a Jiřího Paroubka (ČSSD) by „šedě“ působil téměř každý. Velmi výrazně se ale stavěl proti nárůstu neonacismu a pravicového extremismu v zemi a to i vzhledem k rodinné zkušenosti. Jeho otec byl vězněn v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau.

Svůj profesní život zasvětil statistice, na VŠE vystudoval obor statistika a ekonometrie. Mezi lety 1980 až 1989 byl členem KSČ, což zveřejnil až v roce 2009, kdy se o něm začalo veřejně uvažovat jako o možném premiérovi překlenovací vlády. I když tvrdil, že se ve svých životopisech se členstvím v KSČ netajil, na oficiálních stránkách Českého statistického úřadu v jeho životopise tento jeho údaj chyběl. Od začátku devadesátých let vedl v ČSÚ tým zpracovávající výsledky voleb.

V roce 2003 se stal předsedou Českého statistického úřadu a po skončení své premiérské funkce působil v Evropské bance pro obnovu a rozvoj sídlící v Londýně. Nyní se ale naplno věnuje své prezidentské kandidatuře a je považován za jednoho z favoritů voleb. Jeho program má ale některé populistické prvky.

Slibuje věci, které jako případný prezident nebude schopen ovlivnit, jako například snížení státních příspěvků politickým stranám nebo to, že pokud 50 tisíc lidí podá návrh zákona, sněmovna jej bude muset projednat. Rád by se na rozdíl od Václava Klause častěji účastnil schůzi vlády, i když je podle něj důležité "nezneužívat volnějšího výkladu ústavních pravidel k posilování prezidentské moci“.

I když nesouhlasí s tím, aby svazky gayů a leseb byly nyní zrovnoprávněny s manželstvím, podporuje úpravy, které by daly registrovaným partnerům rovná práva například v majetkoprávní oblasti. Ohledně možnosti adopce homosexuálními páry si „názor teprve tvoří“. „Obecně je u nás systém adopcí nastaven špatně, dětí v dětských domovech je příliš mnoho. Chce to zásadní změnu,“ tvrdí Fischer. Teprve pak je podle něj možné otevřít debatu ohledně adopcí. Sám se jí ale bude účastnit „bez předsudků“.

Mezi svými přáteli i spolupracovníky má lidi z LGBT komunity. Její situace je podle něj lepší, než byla před lety, i když to neplatí vždy. „Bohužel, i dnes se u nás veřejní činitelé dopouštějí nepřijatelných výroků na adresu různých menšin. Podobné věci nesmíme tolerovat,“ dodává.

 

Táňa Fischerová (nezávislá)

TÁNA FIŠER

Vedle kandidátů s kampaněmi za desítky milionů korun a celými PR týmy působí tak trochu jako zjevení z jiného světa. Táňa Fischerová původně kandidovat na prezidentku nechtěla, ale lidé z jejího okolí ji přesvědčili, aby kandidaturu přijala. Jen s minimálními náklady se jim podařilo nasbírat 72 tisíc podpisů a žena, která se podílí na činnosti celé řady neziskových organizací a občanských sdružení vyrazila do boje o hrad.

Přitom Táňa Fischerová (1947) už jednou do politiky vstoupila. Původní profesí herečka, která získala velkou popularitu díky moderování adventních koncertů, které ale musela kvůli prezidentské kampani opustit, působila v letech 2002 až 2006 jako nezávislá poslankyně za dnes již neexistující Unii svobody. Patřila mezi velmi aktivní zákonodárce, účastnila se podle údajů sněmovny dokonce 94% hlasování a vystoupila na polovině všech schůzí. Organizace Zelený kruh jí v tomto volebním období označila za poslankyni, která nejvíce hlasovala pro ekologické zákony. Podporovala mimo jiné větší nezávislost České televize, ale i posílení pravomocí porodních asistentek a tedy i porody doma.

Jako poslankyně stála za tehdy neúspěšným návrhem na přímou prezidentskou volbu a byla jednou z předkladatelek zákona o registrovaném partnerství. Aktivně také zákon hájila před jeho odpůrci. "Znám názory, že v hodnotném partnerství mohou osoby s homosexuální orientací žít již dnes. Pravděpodobně ano, ale jen do té doby, než přijde první náraz života, objeví se nemoc, úmrtí, jednání s úřady. Pak se ukáže, co všechno nefunguje," okomentovala návrh v roce 2004 pro Mf Dnes.

Podle ní „je dobré podporovat každou lidskou touhu po partnerském soužití, vzájemné pomoci i solidaritě". Už tehdy Fischerová podporovala právo homosexuálních rodičů na to, aby se po smrti partnera nebo partnerky mohly starat o dítě, které není vždy biologicky jejich.

V roce 2006 kandidovala Fischerová neúspěšně do senátu a o čtyři roky později se stala lídryní Klíčového hnutí při volbách do sněmovny, které však zcela propadlo a získalo jen 0,02% hlasů. Fischerová se pak dále věnovala činnosti hned v několika neziskových organizacích jako Amnesty International, Vize 97, Hnutí Duha, Remedium, Máme otevřeno? nebo Společnosti pro trvale udržitelný rozvoj. Několikrát podpořila hnutí Arnika a také podporuje levicové hnutí ProAlt.

Silná podpora neziskového sektoru a občanské společnosti se odráží v jejím prezidentském programu, který je v mnohých ohledech idealistický. Fischerová by chtěla zásadně změnit nejen politické, ale i ekonomické a společenské poměry v zemi. Vychází přitom z programu neúspěšného klíčového hnutí.

V nové společnosti by se například lidé měli dobrovolně podílet na práci pro celé společenství a důchody by pobírali jen ti, kteří nemají jiné zajištění a ve zdravotnickém systému by se uplatňovala alternativní a přírodní medicína. Velmi podporuje myšlenku družstev, a to jak finančních, tak samosprávných. „Každému člověku je vlastní tvořivost. Pro její rozvoj a uplatnění je třeba vytvořit prostor a podmínky ve všech oblastech života. Vklad tvořivosti do každé činnosti a zaměstnání přináší pocit životního smyslu a pomáhá vytvářet společenství,“ stojí v programu Táni Fischerové.


Vladimír Franz (nezávislý)

VLADIMÍR FRANZ

Jeho nezvyklý vzhled upoutá natolik, že jen málokdo řeší jeho prezidentských program. Mezi ostatními kandidáty je Vladimír Franz (1959) rozeznatelný hned na první pohled, přesto jsou jeho názory tak trochu v pozadí. Během krátké doby dokázal nasbírat 88 tisíc podpisů na podporu své kandidatury a vděčným tématem k debatám na sociálních sítích, skrz které vede velkou část své prezidentské kampaně. Přitom ještě před dvěma lety v rozhovoru pro magazín Le Cigare & Vin Style tvrdil, že počítače a internet jsou „jedním z nejhorších zločinů spáchaných na lidstvu, protože se dostaly do rukou prostému lidu".

I když jeho kandidatura působila na mnoho lidí jako recese, sám ji bere naprosto vážně a rozhodně ji nepovažuje za vtip, byť původní facebooková skupina Vladimír Franz prezidentem vznikla bez jeho vědomí. V minulosti se vystudovaný právník, který se ale advokacií nikdy neživil, o politiku nijak veřejně nezajímal. Nebyl členem KSČ. V osmdesátých a na začátku devadesátých let se  aktivně pohyboval mezi problémovou mládeží a snažil se hnutí skinheads, tehdy ještě bez politického náboje, dát hlubší smysl. Se svými vizemi ale narazil a také byl opakovaně fyzicky napaden. Působil také jako scénograf, výtvarník a od roku 2004 je profesorem dramaturgie činoherního divadla. Vyučuje na divadelní a filmové fakultě Akademie múzických umění v Praze.

Těžištěm jeho programu je kultura, vzdělanost a tolerance. Podle něj má být prezident jednotícím prvkem v české politice i společnosti, naopak nemůže být autorem a nositelem nějaké vlastní a na výkonné moci zcela nezávislé hospodářské, sociální, zdravotní, environmentální, natož zahraniční politiky. Chce, aby funkce prezidenta měla svůj lidský rozměr.

Ve vztahu k LGBT komunitě zastává liberální postoje. Sám byl dokonce veřejně považován za homosexuála, ačkoliv se k této otázce nikdy jednoznačně nevyjádřil. „Sex je pro mě jazykem energetické komunikace a zároveň nejpřirozenějším projevem lidského zmocňování se světa bez ohledu na počasí,“ odpověděl v rozhovoru pro týdeník Reflex v roce 2001.

Homosexualita pro něj není nemoc, ale politický názor, ale danost, tvrdil v nedávném online rozhovoru pro portál TN.cz. Sám má mezi svými přáteli řadu lidí z LGBT komunity a ani se nebrání možnosti zrovnoprávnění svazků gayů a leseb s manželstvím. „Je věcí diskuse, jak by takové zrovnoprávnění v praxi mělo vypadat. Myslím si, že významným krokem bylo zavedení možnosti registrovaného partnerství,“ říká. Podpořil by také adopce dětí homosexuálními páry, pokud splní stejně přísné podmínky jako heterosexuální dvojice.

 

Zuzana Roithová (KDU-ČSL)

ZUZANA ROITH

Jako jedna z mála českých politiků a političek má minulost nezatíženou skandály, podezřením z korupce nebo podivnými zákulisními dohodami. Nikdy nebyla členkou KSČ. Původní profesí je Zuzana Roithová (1953) lékařka, která vstoupila do politiky v roce 1998 jako ministryně zdravotnictví v úřednické vládě Josefa Tošovského a později se stala senátorkou za KDU-ČSL.

V roce 2004 byla zvolena poslankyní Evropského parlamentu, která patří k vůbec nejaktivnějším českým zástupcům. Dlouhodobě se věnuje tématům jako ochrana spotřebitele a lidská práva. Veřejně se zastala vězněné bývalé ukrajinské premiérky Julie Tymošenkové, kterou také osobně navštívila ve vězení. V Evropském parlamentu prosadila zrušení víz pro Čechy při cestách do Kanady a v této záležitosti udělala víc než ostatní politici.

Ve svém prezidentském programu klade důraz na morální hodnoty ve společnosti. „Mým krédem bylo a je nekrást, nelhat a poctivě pracovat,“ říká Roithová. Pokud je podle ní prezident morální autoritou, může totéž požadovat od ostatních. „Hodlám společnost spojovat ne rozdělovat, nestrašit občany mýty či bezvýchodností, ale pravdivě argumentovat a ukazovat cestu. Mým politickým stylem je dialog, respekt k jiným názorům,“ tvrdí politička na svých stránkách. Velmi klade důraz na vzájemnou solidaritu ve společnosti a rodinu a to i v kontextu více generací. 

Je členkou velmi konzervativní KDU-ČSL, v rámci které ale patří k poněkud liberálnějšímu a méně konfliktnímu křídlu. To se projevilo například v roce 1999, kdy poslanec KDU-ČSL Pavel Tollner při projednávání zákona o registrovaném partnerství hovořil o zvrácenostech, chtěl jsem říci prasečin, ale rozmluvili mi to. I když sama návrh zákona odmítla, jeho slova komentovala v Zemských novinách takto: „Povýšení jakýchkoli jiných svazků na úroveň rodiny nemohu podporovat. Nicméně v demokratické zemi bychom měli umět pochopit, že mezi námi žijí lidé, kteří jsou odlišní. Druhá věc je, jak k nim přistupovat a jak se o nich vyjadřovat.“

Odmítá zrovnoprávnění registrovaného partnerství s manželstvím i možnost adopce dětí homosexuálními páry. Podle ní by došlo k relativizaci významu rodiny v naší společnosti. Argumentuje tím, že děti mají vyrůstat v přirozené rovnováze mužského a ženského vzoru, byť uznává, že homosexuální pár může v některých případech mít k adoptovanému dítěti lepší vztah, než biologičtí rodiče.

Sama sexualitu považuje za soukromou a velice intimní oblast každého člověka, o kterou není slušné se zajímat. "To, zda někdo patří do okruhu mých přátel, nemá s jeho sexuální orientací nic společného,“ dodává. Zdůrazňuje ale, že netrpí záští nebo nenávistí vůči žádné skupině obyvatel. „Lidi, kteří se narodili s homosexuální orientací, nevyjímaje. Razantně vystupuji proti všem formám diskriminace, včetně té pozitivní,“ říká. Příkladem pozitivní diskriminace je ale podle ní registrované partnerství.

 

Karel Schwarzenberg (TOP09)

KAREL SCHW

Mezi kandidáty je vůbec nejstarším, přesto svůj věk nepovažuje za překážku. Už řadu let je aktivním politikem a ministrem zahraničních věcí, který oblast lidských práv považuje za velmi důležitou. Postavil se například za dívčí punkovou skupinu Pussy Riot a dokonce se nechal vyfotografovat, jak si připíná placku s nápisem "Putine, ke mně! Mazej na místo!".

Karel Schwarzenberg (1937) sám sebe nadneseně považuje za hospodského a lesníka. Jako dítě spolu se svou rodinou emigroval v roce 1948 do Rakouska, kde žil až do roku 1990. Nedokončil studium práva a lesního hospodářství, protože musel v roce 1965 převzít rodinný majetek v Rakousku po svém zesnulém strýci Jindřichovi. Spravoval nejen lesy, ale i komplex Schwarzenberského paláce s hotelem. A právě tehdy vzniklo jeho označení za hospodského a lesníka.

Během svého exilu působil jako předseda Mezinárodního helsinského výboru a také pro československý disent archivoval tehdy zakázanou literaturu. Za nejkrásnější den svého života považuje ten, kdy byl Václav Havel zvolen prezidentem. Také dva roky působil jako kancléř, později se ale vrátil spravovat zpět rodinný majetek získaný v restitucích. Do politiky vstoupil jako senátor v roce 2004, o tři roky později se stal ministrem zahraničních věcí. V roce 2009 stál u zrodu TOP09.

Posláním prezidenta je podle něj být především morální autoritou, která má „vést a inspirovat celospolečenské diskuse“. "Nadále se budu zasazovat o respektování lidských práv u nás i ve světě. Neboť i v tom spočívá valná část dobré pověsti České republiky," píše ve svém programu, čímž se liší nejen od ostatních kandidátů, ale i současného prezidenta.

Ačkoliv podporuje koncept „tradiční rodiny“, hlasoval v senátu pro přijetí registrovaného partnerství. Odmítá zrovnoprávnění svazků gayů a leseb s manželstvím. „Nechci tyto vztahy směšovat, jsou zde přeci jen určité rozdíly. Manželství je uzavíráno z jiných důvodů než je svazek dvou osob stejného pohlaví,“ tvrdí Schwarzenberg. Stavěl se ale proti ostrým výpadům představitelů KDU-ČSL vůči gayům a lesbám.

Nemá zcela jasno v otázce adopce dětí homosexuálními páry. „Prvotním zájmem musí být dítě, nikoli uspokojení, byť sebelepších, rodičovských instinktů. A dítě potřebuje otce i matku. Zažil jsem však, že i homosexuální páry vychovávaly děti velice dobře,“ dodává. Mezi svými přáteli má podle svých slov gaye i lesby.

 

Přemysl Sobotka (ODS)

PŘEMYSL SOBOT

Dostatek zkušeností s politikou a také to, že nikdy nebyl členem KSČ považuje v současnosti 1. místopředseda senátu za své největší přednosti oproti jiným kandidátům. Na rozdíl od většiny z nich se ale při své kandidatuře spolehnul pouze na podporu poslanců ODS a nesbíral podpisy veřejnosti. Vůči komunistické straně se Přemysl Sobotka (1944) vymezuje i ve svém volebním programu. Jednoznačně dává najevo, že o hlasy jejích voličů rozhodně nestojí a pokud by měl jmenovat vládu s komunistickými ministry, raději by jako prezident odstoupil z funkce. Stejně tak zdůrazňuje to, že se nesmí zapomínat nejen za bezpráví způsobené nacistickým, ale i komunistickým režimem.

Přemysl Sobotka pracoval jako lékař, také navštěvoval komunistickou Večerní univerzitu marxismu-leninismu, což považoval za menší zlo než vstup do KSČ. Angažoval se v Občanském fóru a v roce 1991 vstoupil do ODS. Senátorem je od jeho založení v roce 1996 a patří mezi tři jeho služebně nejstarší členy. Byl také jeho předsedou. Jen tři měsíce před volbami v roce 2000 jako jeden z mála členů vedení ODS požadoval odstoupení tehdejšího šéfa strany Mirka Topolánka kvůli jeho kontroverznímu rozhovoru pro LUI. „Výroky poškozují ODS a nahrávají sílícímu populismu ČSSD," prohlásil tehdy na tiskové konferenci.

Podporuje výraznou změnu ústavy v podobě většinového volebního systému, který by zavedl i při volbách do sněmovny. Podle něj by se tak stabilizovala politická situace v zemi, na druhé straně by tento krok vedl k tomu, že by z politického života zmizely menší strany. Česká republika podle něj má být "suverénní země v srdci EU" a „aktivní člen, který se nehrbí“.

Na rozdíl od současného prezidenta Václava Klause se k LGBT komunitě staví vstřícněji, odmítá ale rozdělení společnosti na menšiny a většiny. Všichni podle něj musí dodržovat právo. „Samozřejmě znám hodně lidí z této komunity a vztah k nim mám úplně stejný jako k jiným lidem. Tedy neposuzuji je podle příslušnosti k nějaké komunitě, ale podle jejich lidských či profesních kvalit,“ říká. Sám patřil k liberálnějším politikům v rámci ODS, kteří podpořili přijetí zákona o registrovaném partnerství. Jeho zrovnoprávnění s manželství už ale odmítá. Nemá zcela jasno, pokud jde o možnost adopce pro homosexuální páry. „Pro dítě je samozřejmě nejlepší, pokud ho vychovávají oba rodiče. Také je ale určitě lepší, aby vyrůstalo v domácím prostředí, než když musí dětství trávit ve státem organizované instituci,“ tvrdí.

 

Miloš Zeman (Strana práv občanů – Zemanovci)

MILOŠ ZEM

Do politiky vstoupil v době, kdy ostatní prezidentští kandidáti ještě o této dráze ani neuvažovali. Už v roce 1990 se Miloš Zeman (1944) stal poslancem za Občanské fórum. O tři roky později převzal tehdy malou opoziční ČSSD a dostal ji na politické výsluní. Čtyři roky zastával funkci premiéra a dokonce se už jednou stal prezidentským kandidátem, avšak proti němu se postavili poslanci vlastní ČSSD. Na několik let se z veřejného života stáhl, aby se vrátil s novou Stranou práv občanů – Zemanovci, jejíž úspěch pomohl k pádu tehdejšího šéfa ČSSD Jiřího Paroubka.

Miloš Zeman dokázal nasbírat vůbec nejvíc podpisů na podporu své prezidentské kandidatury, sehnal jich více než 100 tisíc a je považován za jednoho z možných favoritů voleb. O prezidentský úřad velmi stojí a rozhodně se nebojí své názory říkat nahlas. Nepřímo ho za svého kandidáta označil i Václav Klaus, jeho někdejší politický soupeř i spojenec vlivem opoziční smlouvy, kterou spolu uzavřeli v roce 1998. Stejně jako on nemá rád ekology a zelené všeho druhu. Odmítá také kvóty na vyšší zastoupení žen v politice.

Byl členem KSČ, avšak v roce 1970 byl ze strany vyloučen, protože nesouhlasil se sovětskou okupací. Kvůli svým názorům byl také třikrát propuštěn ze zaměstnání. Ale nyní jako prezidentský kandidát si o podporu KSČM a jejích voličů otevřeně řekl, a také by mu nevadila vláda s účastí komunistů. Jako prezident by rád posílil prvky přímé demokracie, včetně přímé volby starostů a hejtmanů.

Jeho vztah k LGBT komunitě je poměrně liberální. Už na začátku devadesátých let pro časopis SOHO (Sdružení občanů homosexuální orientace), uvedl, že stejně tak, jako je louka posetá různými rozkvetlými květy krásná, tak je i demokratická, pluralitní společnost různými lidmi a různými sexuálními orientacemi bohatá. V minulosti jako premiér podpořil registrované partnerství, byť jej nyní téma zrovnoprávnění svazků gayů a leseb s manželstvím příliš nezajímá. Souhlasil by s ním v případě, že gayové a lesby nebudou mít nějaké výhody proti heterosexuálům. „Za daleko důležitější považuji otázky naší ekonomiky, naší politické scény, ochrany životního prostředí a sociální péče. A toto téma je tak výsostně privátní, že si dokonce myslím, že politici by do něj neměli natolik zasahovat,” tvrdí Zeman.

Souhlasil by také s možností adopce dětí pro homosexuální páry, ovšem s podmínkou. „V případě, že adopce dětí heterosexuálními páry bude vyčerpána, proč ne. Ale jinak zastávám názor, že dítě ke svému zdravému vývoji potřebuje jak otce tak matku,” je přesvědčený prezidentský kandidát. Podle  něj je postavení LGBT komunity ve společnosti zcela rovnoprávné. „Netuším, kolik je mezi mými přáteli lesbiček, gayů, případně bisexuálů, protože mě to vůbec nezajímá. Hodnotím své přátele podle toho, co umějí a podle jejich charakteru a ne podle jejich soukromé sexuální orientace,” dodává.