ROZHOVOR - Ředitel Činohry Národního divadla Daniel Špinar: Je možné, že za dvacet let budeme do divadla chodit na youtubery

Daniel Špinar byl před dvěma lety jmenován uměleckým ředitelem Činohry Národního divadla a rozhodně lze říci, že na scénu vnesl čerstvý vánek. Divadlo by podle…

Daniel Špinar byl před dvěma lety jmenován uměleckým ředitelem Činohry Národního divadla a rozhodně lze říci, že na scénu vnesl čerstvý vánek. Divadlo by podle něj nemělo být statické a mělo by se oprostit od realismu, v němž je zabředlé už desítky let. Jak toho chce dosáhnout? A co si myslí o spolupráci s hvězdami YouTube?

LUI: Co vás čeká v nejbližší budoucnosti a co připravujete pro návštěvníky Národního divadla?

DŠ: Právě připravuji operu od Benjamina Brittena Billy Budd. Britten ji napsal v padesátých letech podle románu H. Melvilla a je v ní obsaženo silné gay téma. Premiéra bude v historické budově Národního divadla v půlce ledna, momentálně jsme v plné polní. Celý děj se odehrává na válečné lodi mezi samými muži a vše se točí kolem milostného trojúhelníku mladého námořníka Billyho, ďábelského policajta Claggarta a kapitána celé lodi Vereho. Samozřejmě to dopadne tragicky. Je to vlastně o tom, že když člověk potlačuje svoje přirozené instinkty a sexualitu, neskončí dobře. Hudba je skutečně nádherná, v samotné opeře vystupuje na sedmdesát lidí, takže se jedná o opravdu velké a výpravné dílo. Bude se hrát jenom šestkrát a máme mezinárodní obsazení, takže všechny rozhodně zvu.

LUI: Nebude opera pro mladé diváky příliš seriózní?

DŠ: Vznikla ve dvacátém století, takže už je to modernější věc, ale dneska je Britten v podstatě klasik. Člověku, který chodí raději na Mozarta, tahle hudba může připadat divočejší, ale mladé publikum podle mě Billymu bude rozumět. Musím ale přiznat, že já jsem ve svých dvaceti letech zrovna opeře moc neholdoval.

Jak udělat z dodávky obytný vůz aneb Neomezujte se jen na jedno místo dovolené a prozkoumejte celý svět, nebo rovnou vyzkoušejte dobrodružný „vanlife“24. 7. 2020

LUI: Jak jste se vlastně dostal od činohry k opeře?

DŠ: Dělám teprve druhou operu v životě, první byl Janáček Z mrtvého domu. Strašně mě to chytlo, takže když jsem dostal nabídku od vedení Opery ND vrhnout se na další projekt, neváhal jsem. Ne každý činoherní režisér může dělat operu, je to vlastně úplně jiný druh zkoušení – neřešíte barvu, temporytmus ani čas, jen hledáte nejlepší vyjádření emocionality hudby.

LUI: A mohl byste takhle dělat i balet?

DŠ: To určitě ne. Zaprvé mě klasický balet zase tak moc nebaví, ale hlavně je to úplně jiná disciplína. Já jsem vystudovaný činoherní herec a režisér, nikoli choreograf, takže mi je jazyk baletu příliš vzdálený.

LUI: Do jaké míry se snažíte v Národním divadle uvádět homosexuální témata?

DŠ: Netlačím nic do dramaturgického plánu za každou cenu. Najdu-li dobrou gay hru, která je aktuální a může u nás rezonovat, tak ji uvedu. Druhou věcí je gay estetika, kterou mám v krvi. Myslím, že každý umělec do své činnosti promítá (a měl by promítat) sám sebe. Takže můj rukopis je, myslím, hodně gay. Ale v historické budově hrajeme klasiku a známé tituly, tam by žádná současná gay hra neuspěla. Na to máme Novou scénu, která je vedle Stavovského divadla a historické budovy ND jakousi protiváhou.

IDEALNI PARTNERJaké máte požadavky na svého partnera? Odpovězte nám a třeba vám ho najdeme!

LUI: Jezdíte po světě, abyste se učil od svých kolegů?

DŠ: Upřímně řečeno moc ne, protože na to teď nemám dost času. Činohra jako divadelní druh je značně lokální, takže hledat nějaké trendy v zahraničí je, myslím, zbytečné. Činohra vychází z jazyka, z kultury a ze společenského klimatu té které země. Opera je jiný případ, uvádí se v originálním jazyce a vše nese hudba. Proto jezdím do zahraničí spíše na operu. Kromě toho každoročně organizujeme festival Pražské křižovatky, kde jsme letos měli opravdu mezinárodní režisérské hvězdy. Ale jejich poetika se prostě nedá aplikovat na naši kotlinu.

LUI: Jak se liší vývoj divadla v zahraničí a u nás?

DŠ: V Německu teď hodně frčí divadlo jako instalace, apel, hodně se pracuje s novými technologiemi, live cinema je taky dost v kurzu. Na to ale ještě není české divadlo připraveno. My jsme se bohužel zastavili příliš dlouho v komunismu a je v nás hluboce zakořeněný psychologický realismus. Já v Národním divadle razím spíše expresionismus a surrealismus. Baví mě, když jako divák vím, že jsem v divadle. Jde mnohem víc o režii, scénografii, gesto, koncept. Tehdy stačilo, aby si jeden slavný herec sednul na židli a dvě hodiny mluvil, jenže dnes se slovo spíše nahrazuje obrazem. Kdo ví, co vývoj přinese. Je dokonce možné, že za dvacet let budeme do divadla chodit na youtubery.

LUI: Ale vaše práce bude pořád stejná...

DŠ: Já určitě nebudu dělat s youtubery. Oni jsou závislí na kameře a na střihu, a to nemá s divadlem nic společného. Uznávám to jako moderní teenage platformu pro sebevyjádření, ale má to bohužel často strašně špatnou úroveň. Nevím, jestli by se mi v mých dospívajících letech youtubeři líbili, a jsem opravdu rád, že to nemusím řešit.

LUI: Co děláte ve svém volném čase?

DŠ: Momentálně žádný nemám, protože zkoušíme každý den od desíti do šesti a mezi tím musím udržovat v chodu celou Činohru ND. Ale miluju jógu, cvičím každý den hodinu a půl. Abych se nezbláznil. Během roku si obvykle dovolenou neberu, naštěstí mají divadelníci dvouměsíční letní prázdniny, během kterých relaxuju a čerpám nové síly. Na svoje projekty ale nezapomenu, protože musím myslet zase na podzim. Obecně potřebuju pro svůj život režim, díky němu lépe zvládám stres.

LUI: Potýkáte se s nějakou formou homofobie, ať už osobně, nebo v kontextu vaší práce?

DŠ: Měl jsem v životě asi štěstí. Snad jen na základce jsem si tu a tam něco vyslechl. A zatím mi nikdo ani do očí neřekl, že mu vadí, že jako homosexuál umělecky vedu Národní divadlo. I když cítím, že tento fakt není každému úplně příjemný. Myslím si, že Praha je obecně dost tolerantní, a vesnici neznám, celý život žiju v Praze. Je to vidět i na Prague Pride, ten pochod je velice poklidný. Ale chápu, že ve zbytku republiky to tak být nemusí. Navíc jsou umělci obvykle mnohem otevřenější, takže divadlo je tak trochu bublina v bublině, která je velmi tolerantní.

Neplýtvejte doma časem, potravinami ani energií – buďte #LikeABosch, vyzývá nová kampaň, jejíž součástí může být každý15. 10. 2020

LUI: Proč by měl čtenář magazínu LUI zajít do Národního divadla?

DŠ: Podle mě lidé s přílivem sociálních sítí úplně ztratili chuť absolvovat zážitky. Možná se tahle nálada už odrazila ode dna, ale pořád se setkávám s přesvědčením, že Národní divadlo je příliš drahé a že je třeba se do něj slušně obléknout... V současné době ale v ND pracuje absolutní špička ve svém oboru a návštěvníci mohou být překvapení, jak moderní a živé divadlo je možné zhlédnout v těch krásných muzeálních budovách.