Instagrammer Swenyly
Tomáš M. není celebrita a ani si na Instagram nedává fotky jídla. Přesto se mu pod přezdívkou swenyly podařilo nasbírat úctyhodných deset tisíc followerů a další stále přibývají. Jak musí fotky vypadat, aby dostaly co nejvíce lajků? Jsou nějaké hashtagy, které vaše potenciální fanoušky odradí? A jak na svůj profil přilákat cizince? Swenyly má odpovědi na všechny tyto otázky.
LUI: Profil na Instagramu jste si založil v roce 2012 a v současnosti má okolo desíti tisíc followerů...
TM: Ano, to je pravda. Většina těch lidí mě tam našla z nějakého hashtagu a pak se tam drží i nadále. Občas se stane, že ten hashtag přestanu používat nebo změním styl fotek. To někdy vyvolá ztrátu sledujících, ale na to jsem už zvyklý.
LUI: Je to případ fotografií, které odhalují tělo více než ty ostatní?
TM: Více méně ano, snažím se tenhle adult entertainment už nedělat. Chci, aby ty fotky měly nějaký smysl, význam nebo myšlenku. Ale někdy mám náladu na nějakou tu provokací, tak proč ne. Pravda, občas zaslechnu, že je to lascivní nebo nevhodné. Nicméně je to můj profil a já se za to nestydím.
LUI: On by vás Instagram asi ani nenechal zveřejňovat něco, co je "až příliš"...
TM: Už jsem dostal dvakrát upozornění, že mě někdo nahlásil a jednu fotku mi smazali rovnou. Přišlo mi, že zrovna ta nebyla tak divoká. I moje matka říkala, že je to obyčejná fotka z pláže.
LUI: Takže třeba zadek na Instagramu projde?
TM: Ono toho projde hodně, otázka je, jak dlouho se to tam udrží. Pokud si najdete hashtag #pearbutt či #gaybubblebutt budete překvapeni. Na druhou stranu lidem to dává dojem, že jsem pasiv. Nicméně já se rád kouknu na nové fotky a mám pár profilů, které za to opravdu stojí.
LUI: Na čem je tedy váš profil postaven?
TM: Na většině fotek jsem já, takže na mé osobě, která tam ale není úplně zřetelná. Nemám na profilu celé jméno, jenom nick. Pro mě má jakousi symbolickou hodnotou, není v něm žádná hluboká myšlenka. V posledních třech letech jsem díky své práci začal hodně cestovat, takže publikuju památky a to, co dělá místo místem.
LUI: V čem spočívá vaše práce?
TM: Organizuji dovolené na klíč. Mohou to být i pracovní pobyty nebo gastronomické zážitky. Mým úkolem je klientovi sehnat úplně všechno, co bude potřebovat, aby se nemusel o nic starat a nic řešit. Většinou to ale vyžaduje, abych v dané destinaci byl osobně.
LUI: Takže se jedná spíše o movitější klienty?
TM: Rozhodně ano. Většina jsou luxusní pobyty. V Česku jsem se s něčím podobným zatím nesetkal, takže většina mých klientů jsou cizinci. Češi si asi pořád nezvykli připlácet si za pohodlí luxus. Důležité je rozpoznat ty, kteří se na peníze nedívají jako na hromadu majetku, ale jako na prostředek, kterým mohou něčeho dosáhnout. Tito lidé pak vnímají požitky úplně jinak. Pokud totiž cestujete první třídou, neplatíte si ji proto, abyste měli v letadle obří obrazovku nebo kaviár a šampaňské, ale spíše proto, abyste si mohli skutečně odpočinout a mít soukromí. Tím pádem jste pak ochotni připlatit si i za moje služby, abyste si na dovolené nepřidělávali práci.
LUI: Myslíte si, že Češi mají ještě nějaké mezery v cestování?
TM: Nepochybně. Kupříkladu strávit dovolenou na výletní lodi je pro většinu Čechů příliš komplikované a stále panuje představa, že je to drahé. To se naštěstí za těch pár let hodně změnilo a konkurence sráží ceny dolů tak jako v letecké dopravě. Takové malé výletní lodě máme alespoň na českých řekách. Z mého pohledu jim ale chybí ta nespoutanost a mohutnost oceánu.
LUI: Jak jste se k takové profesi vůbec dostal, když na českém trhu není běžná?
TM: Od rodičů jsem se na snažil osamostatnit už v patnácti. Pracoval jsem v barech, na letišti, v nočních podnicích, kde je nespočet různých lidí, kteří se chtějí bavit či se vyzpovídat. Když se člověk nebojí promluvit a má tu chuť seznamovat se, tak narazí třeba na někoho, kdo mu nabídne práci - tak jako mně. Je to běh na dlouho trať, ale hledat takové nabídky na serverech práce, které nabízejí brigády, je naprosto nereálné.
LUI: Jakým směrem si myslíte, že se vaše kariéra bude vyvíjet?
TM: Zatím nepočítám s vysokou školou, možná někdy v budoucnu. Momentálně se snažím zpomalit. Je to velmi psychicky náročné. Na Instagramu to možná vypadá jako sranda a zábava, ale musím stíhat třeba čtyři země za měsíc.
LUI: U Vašich fotek často není úplně přesně poznat, kde se zrovna nacházíte, ale stejně z nich dýchá poměrně silný duch daného místa...
TM: To dělám i kvůli bezpečnosti. Často jezdím do zemí, kde není dovoleno používat hastagy s homosexuální tématikou. V Saudské Arábii nebo v Ománu bych za něj dostal ban a fotka by se mi smazala. Proto často zveřejňuju fotky s několikadenním zpožděním. I teď tam mám fotku z Miami, odkud jsem se vrátil už před pěti dny.
LUI: Takže přizpůsobujete svoje příspěvky tomu, ve které zemi zrovna jste, abyste zacílil na tamní obyvatele?
TM: Svým způsobem ano, ale spíše než o hashtagy jde o danou lokaci. Když někam jedu, prohlížím si dopředu příspěvky z tohoto místa. Najdu někoho, kdo se tam vyskytuje častěji a můžu se s ním spojit. Drobný instagramový spam je totiž nejlepší způsob, jak zaujmout. Když mi někdo lajkne jednu fotku, tak to často přehlédnu, ale třicet notifikací se přehlédnout nedá. Za týden v Berlíně jsem takhle posbíral šedesát zajímavých a užitečných profilů.
LUI: Nabízí vám na Instagramu někdo spolupráci?
TM: U těch odvážnějších fotek často dostanu nabídku na product placement na spodní prádlo. V tomhle ohledu mi ale škodí to, že nemám čistě českou fanouškovskou základnu jako třeba Ben Cristovao nebo Leoš Mareš, takže mi ty firmy nechtějí platit.
LUI: Co jste třeba přijal?
TM: Minulý měsíc jsem přijal nabídku na spolupráci s pražským hotelem, která se bude rozvíjet až od příštího roku.
LUI: A budete psát popisky k fotkám česky, když budete dělat reklamu na Prahu?
TM: Jestli chci nabírat followery, tak musím psát anglicky. Ale když si mě někdo najde a napíše mi komentář v češtině, tak mě to potěší. Stejně tak komentáře od někoho, koho znám, jsou pro mě cennější než komentáře od cizích lidí.
LUI: Objevují se na vašem profilu i nenávistné komentáře?
TM: Jsou tam uživatelé, které znám, takže když se takový komentář objeví, už vím, odkud vítr vane. Většina z nich jsou Češi, dokonce lidi z Prahy.
LUI: Takže si dotyční dají tu práci, aby našli váš profil jenom proto, aby vás mohli hejtovat?
TM: Asi ano, i přesto, že všechno píšu anglicky. Ale často mě prozradí hashtag #czechgay. On má ve světě docela jméno. Česko je pro mnohé cizince docela exotické a pro gay komunitu má nádech porna. Koluje přesvědčení, že čeští muži jsou dobře vybavení, což je pro některé turisty větší lákadlo než pivo.
LUI: Setkal jste se během vašich cest s homofobií?
TM: Na cestách ani moc ne. Pravda je, že lidem v cizích městech nedávám moc záminek. Oproti tomu v Čechách jsem se s homofobií setkal na základce, tedy poměrně brzy. Proto jsem ani neměl moc velkou motivaci pokračovat na vysokou školu. A ještě větší problém spatřuji v homofobii uvnitř komunity.
LUI: Jak podle vás k homofobii uvnitř LGBT komunity vlastně dochází?
TM: Z mého pohledu je to rivalita ex-přítelů a jejich přátel. A to jsou často další členové komunity, takže se takhle poštvávají všichni proti sobě. Podle mě tak dochází vyloženě k válečným konfliktům. Krásně je pak vidět ta falešnost v gay klubech.
LUI: Jak byste srovnal české gay kluby s těmi zahraničními?
TM: Gayové v Praze si často stěžují, že nechtějí chodit do buzinců, protože tam potkávají pořád ty samé tváře. Ale to není jenom Praha. To samé se děje v Londýně, v Miami a třeba i v Melbourne, i když tam trvá trochu déle, než se ta komunita vyčerpá. Ale je to pochopitelné, muži si chtějí co nejvíc užívat, a tak zkrátka vystřídají hodně partnerů za krátkou dobu. České kluby jsou naštěstí velice bezpečné, ale stále se mi zdá, že panuje jistá nevědomost, co se týče sexuálních chorob. Spojené státy jsou na tom s přenosem nemocí skutečně špatně. Valná většina je tam na PrEP a provozování sexu bez ochrany je tam běžná věc.
Na druhou stranu je tam možné nechat se otestovat na téměř cokoli na každém rohu. Zdarma, rychle, i když to není anonymní. Oproti Domu světla jsou tato gay střediska mnohem přátelštější, vypadá to tam jak v kavárně. A dostanete i oficiální potvrzení toho, že jste zdraví, tady v Čechách si ho můžete nechat vystavit, ale za poměrně vysoké částky.
LUI: Jak dobře znáte českou nebo pražskou klubovou scénu?
TM: Do klubů chodím maximálně tak jednou za čtvrt roku. Většinou začnu ve Friends, ale tam na sebe každou párty strhnou lesby a řeší tam svoje dramata, takže se člověk musí přesunout na Vinohrady. Kavárny, kterých je hodně okolo Národní třídy, moc nevyhledávám, stejně jako fetish kluby.
LUI: BDSM Vás nezajímá?
TM: To neřikám, ostatně na Pride jsem šel v koženém postroji. Ale hodně jsem slyšel, že to na Pride nepatří, i když samozřejmě moje fotky z toho dne měly obrovský úspěch. Nicméně, tyhle podniky...Ono se říká, že když se do nich člověk dostane, tak už se nedostane ven. Většina těch kluků, často heteráků, tam začíná za barem, ale pak zjistí, že na druhé straně baru se dá vydělat čtyřikrát víc.
LUI: Co tam ty heteráky vede?
TM: Pro kluky z menších měst je určitě těžší sehnat práci. A když jim lidi dávají najevo, že dobře vypadají, můžou se to rozhodnout zpeněžit. Proto se jich hodně vrhá do modelingu, ale to je dost vrtkavé odvětví.
LUI: Jaký máte názor na nevěru?
TM: Všichni si chceme užívat. Ten sex v nás prostě je a nemůžeme to popřít. Když k něčemu takovému dojde, no, tak to je toho, kristepane. Nikdo se nenakazil, nikdo neumřel, tak o co jde? Monogamie je v dnešní době silně na ústupu alespoň v gay komunitě. Nevěra určitě není důvod k rozchodu, každopádně je to na obou partnerech, jak si nastaví hranice. Pokud to funguje správně, tak z toho může být i dobrá trojka!
