V divadelní benefici na podporu sňatků leseb a gayů zářila Hana Maciuchová. „Registrují se auta a psi, ne lidé,“ zahájil představení Milan Hein

Česká kampaň Jsme fér je společným projektem Amnesty International, Logos Česká republika, Mezipater, Prague Pride a PROUDu, organizací, které se rozhodly utvořit tzv. Koalici za manželství. Ta se v souvislosti s tím, že již uplynulo 11 let od uzákonění registrovaného partnerství na našem území, rozhodla otevřít veřejnou diskusi, zda již neuzrál čas „posunout se dál“. Tedy ke zrovnoprávnění lesbických a gay svazků, od registrovaného partnerství k plnohodnotnému manželství. Tento trend lze přitom pozorovat v mnoha zemích po celém světě, které postupně stejnopohlavním párům přiznávají stejná práva jako dvojicím heterosexuálním. Ačkoliv cílem Koalice není přímo stejnopohlavní manželství prosadit, snaží se vynést téma „na oči“ veřejnosti a ukázat, že „láska je pro všechny“ a není tedy důvod, aby „manželství bylo jen pro někoho“. A právě s tímto záměrem se včera uskutečnilo benefiční divadelní představení 4 000 dní v pražském divadle Ungelt, z nějž veškerý výtěžek poputuje na kampaň Jsme fér.

4 000 dnů je komorní „dramedií“ (kdy jak drama, tak i komediální prvky jsou dávkovány naprosto precizně a se skvělým timingem) z pera světově uznávaného autora Petera Quiltera. Ten je mj. také autorem divadelní podoby příběhu Florence Jenkins (v Čechách uváděného pod názvem "Je úchvatná!"), který se stal hitem ve filmovém zpracování s Meryl Streep – Božská Florence. Námět představení se pak točí kolem toho, nakolik je lidská paměť (ne)spolehlivá a nakolik to, že člověk zapomene vše, co prožil v posledních 4 000 dnech, dokáže změnit jeho život. A to je zejména v kontextu faktu, že paměť ztratí mladý gay, jehož matka nikdy nebyla příliš nadšena jeho homosexualitou a ani jeho partnerem, skutečně platforma pro pořádnou dávku emocí, ale i velmi suchého (ostatně, Quilter sám je Brit…) humoru.

Hana Maciuchová je pak v roli sebestředné matky Carol, která spíše myslí na to, jak „směrovat“ svého syna Michaela (Ondřej Novák) po té, co se probudí z komatu, tam, kam si přeje ona, než aby myslela na jeho štěstí, naprosto neodolatelná. Člověk se až místy přistihne, že přesně takhle nesnesitelně sarkastickou matku by si vlastně někdy přál. Petr Stach potom jako Michaelův partner Paul bravurně balancuje na hranici zoufalství a naděje. Kompletní trojice na jevišti rozehrává skutečně silný příběh, který se točí kolem myšlenky neobjektivity vnímání vzpomínek. Opravdu byl vztah Michaela a Paula idylický? A má vůbec smysl se k němu vracet?

Jak před samotným představením poznamenal Czeslav Walek (Prague Pride), „Angela Merkel šla na oběd s duhovou rodinou a do týdne měli v Německu lesby a gayové možnost vstoupit do manželství. Asi to bude ještě trvat, ale třeba i náš premiér někdy půjde na nějaký podobný oběd.“ Je totiž třeba změnit nepříliš ideální stav, na nějž záhy upozornil Milan Hein, ředitel divadla Ungelt, který sám žije s partnerem v registrovaném partnerství: „Jsme registrovaní, ale to jsou i auta a psi….“