„Vyhrožovali, že mě zapálí i s fotkami,“ popisuje fotografka, kterou KGB donutila zrušit výstavu s tématem LGBT, jak silná je homofobie oblasti Podněstří

Carolina Dutca je mladá fotografka pocházející z Podněstří, která se rozhodla pořídit sérii fotografií vypovídajících příběhy tamní LGBT komunity. S ohledem na to, že Podněstří legislativně kopíruje zákony Ruska (a to navzdory tomu, že územně spadá pod liberálnější Moldavsko), a v zemi je tedy trestná i jakákoliv LGBT propaganda, plánovanou výstavou svých fotografií kromě běžné veřejnosti dokonce pobouřila KGB. Ta ji nakonec mnoha výhružkami donutila všechny výstavy v Podněstří zrušit.

A tak Carolina přijela – pod záštitou organizace Člověk v tísni – do Prahy, kde se o příběhy gay/les lidí, kteří žijí v režimu, jenž tvrdí, že homosexualita neexistuje, rozhodla podělit. Jak se jí podařilo přimět podněsterské gaye a lesby, aby jí povyprávěli své zážitky a zároveň souhlasili s vystavením svých fotek? A jaký z příběhů se jí osobně nejvíce dotkl? To vše prozradila LUI v exkluzivním rozhovoru.

Carolino, mohla byste na úvod přiblížit, jaké legislativní předpisy jsou v Podněstří vůči LGBT lidem uplatňovány?

Podněstří, ač je územně částí Moldavska, legislativně kopíruje spíše Rusko. Máme i vlastní ústavu, která je jiná než v Moldavsku. Vše je vlastně hodně podobné jako v Rusku. Existuje u nás i zákon podobný tomu, který v Rusku zakazuje LGBT propagandu. I když ale homosexualita není v Podněstří přímo trestná, ve společnosti panuje velmi silná homofobie. Ono je to dáno i tím, že má u nás silný vliv pravoslavná církev, množství negativních reakcí na mou výstavu mělo náboženský podtext, mj. např. že se stavím proti Bibli.

Možná jste zaznamenala, že právě pod taktovkou Ruska je stíhána LGBT komunita v Čečensku. Je situace v Podněstří podobně vyhrocená?

Nemám žádné informace o tom, že by v Podněstří něco podobného probíhalo, neřekla bych, že by vláda transparentně zaujímala nějakou ani-LGBT strategii či přijímala nějaká opatření. Na druhou stranu v Podněstří je LGBT komunita velmi uzavřená, nikdo se k té orientaci otevřeně nehlásí a já byla vlastně první, kdo to téma vynesl na veřejnost.

S jakými reakcemi jste se tedy v souvislosti s vaším fotoprojektem setkala?

To, že u nás panuje skutečně velmi silná homofobie, jsem na vlastní kůži poznala, když jsem na sociální síti V-Kontakte zveřejnila informaci o tom, kdy a kde se bude má výstava konat. Drtivá většina reakcí byla skutečně plná nenávisti. Prakticky během prvního dne jsem byla zasypána spoustou agresivních výhrůžek, a to i takového typu, že mě lidé přijdou zapálit i s celou mojí výstavou.

Nakonec jste všechny tři výstavy, které jste plánovala, musela zrušit kvůli zásahu KGB. Mohla byste přiblížit, jak vás k tomu KGB „přesvědčila“?

Celé se to odehrálo velice rychle. Večer jsem na V-Kontakte zveřejnila informaci, kdy a kde se bude výstava konat a už ráno mi z KGB volali a chtěli, abych přišla k výslechu. Náš rozhovor trval asi hodinu a celou tu dobu se mě snažili přesvědčit, že LGBT komunita v Podněstří neexistuje, a protože neexistuje, nemá smysl pořádat jakoukoliv výstavu. Řekli mi, že téma mých fotek narušuje tradiční hodnoty a oficiální ideologii státu.

Vyhrožovali vám?

Snažila jsem se jim vše vysvětlit, protože jsem výstavy nechtěla rušit – věnovala jsem tomu spoustu času a energie. Ale začali na mě tlačit, abych si to dobře rozmyslela. Ať prý myslím na své zdraví, na to, aby mí rodiče nepřišli o práci a bratr mohl studovat. Nakonec jsem ustoupila, nechtěla jsem své blízké vystavit jakémukoliv nebezpečí.

Ačkoliv s focením v rámci vašeho projektu souhlasilo pouze 17 leseb a gayů, původně jste jich oslovila více než 100. Kde a jak jste na ně sehnala kontakt?

Bylo opravdu pracné vůbec ty lidi najít a kontaktovat, protože u nás neexistují žádné gay kluby ani místa, kde by se LGBT lidé setkávali. Na začátku projektu jsem měla k dispozici pouze dva přátele, jednoho gaye a jednu lesbu, a pokračovala jsem vlastně metodou sněhové koule. Moji přátelé oslovovali své přátele a ti zase ty svoje…

Jelikož sama se jako lesba neidentifikujete, co vás k LGBT aktivismu přivedlo?

Na začátku celého projektu byli právě mí homosexuální kamarádi. Znala jsem jejich osobní příběhy, vyprávěli mi, s jakou diskriminací se potkávají, a já nechápala proč. Tak jsem se o situaci LGBT lidí v Podněstří začala zajímat, snažila jsem se získat více informací, kolik takových lidí vlastně u nás žije a jaké jsou jejich osudy. Zjistila jsem, jak velké množství lidí vlastně v Podněstří nemůže svobodně žít a vyjádřit sebe sama.

Jelikož ke každé ze 17 fotek, které jste pořídila, se pojí nějaký osobní příběh, mohla byste zmínit ten, který se vás nejvíce dotkl?

Byl to chlapec, který je gay a má silně homofobního staršího bratra. To, že je gay, tajil. Moc se bál, že to bratr zjistí. Jednou se ale zapomněl odhlásit ze sociální sítě a bratr si přečetl všechny jeho konverzace, ze kterých bylo samozřejmě jasné, jak se věci mají. Starší bratr ho pak hrozně zbil a v závěru jej držel za krk z balkonu v 9. patře. Křičel po něm, že se nebude stydět za to, když zabije gaye. Naštěstí ho přerušil příchod matky. Pro mě je to velmi silný příběh, z nějž je vidět, že bratr nepřijímá vlastního bratra jako bratra, ale bere ho za gaye, kterého je potřeba se zbavit.

Víte něco bližšího o dalším osudu tohoto chlapce?

Moc se bál, že bratr svou práci dokončí….Utekl proto raději do Moldavska.

A ostatní lesby a gayové – ať už ti, které jste fotila, nebo i obecně celá podněsterská LGBT komunita – opouštějí nějak „masověji“ Podněstří?

Musím upřesnit, že na mých fotkách ve většině případů nejsou vidět obličeje. Ty jsem zachytila pouze na dvou snímcích, a to na základě uděleného souhlasu. Oba tito lidé navíc už z Podněstří skutečně zmizeli. Co se obecně LGBT komunity týká, někteří by odjet chtěli, ale problém je, že Podněstří je ekonomicky nestabilní a oni na to nemají peníze. Vlastně bych řekla, že ti, kteří mohli, zemi už dávno opustili.

A co vy, Carolino? Zůstanete v Praze? V Moldavsku?

Já se vracím do Podněstří už za dva dny….(smích).

Na výstavu fotografky Caroliny Dutca No Silence se můžete zajít podívat do pražských Kasáren Karlín (vstup je zdarma), kde bude k vidění až do 30. 9. 2017.

Děkujeme organizaci Člověk v tísni za zprostředkování rozhovoru a také poskytnutí překladatelských služeb.

Foto: Caroina Dutca, Člověk v tísni