JAKUB BLOG: Povím vám, proč si myslím, že je Prague Pride stále potřebný

Jako malý kluk jsem často slýchával věty typu "Kubík byl vždycky jinej." Říkávala je mamča a mně až později došlo, že se jimi snažila odrážet pochybovačné komentáře lidí, kteří mě považovali za divného. Lidí, do jejichž normativního vidění světa a jedinců v něm jsem nezapadal. Bylo to v době, kdy být gayem nebo lesbou nebylo snadné. Kdy neexistovala žádná média, žádné komunitní organizace a veřejně se o menšinové sexuální orientaci moc nemluvilo. A pokud ano, rozhodně nešlo o kontext, se kterým by se někdo toužil ztotožnit.

 

Vzpomínám si na momenty, kdy jsme s přáteli ještě jako pubescenti sledovali večerní film. Takovou tu béčkovou americkou komedii, kde jednu z vedlejších rolí sehrál homosexuál. Lépe řečeno spíše karikatura na něj – stereotypizovaná představa zjemnělého a upištěného gaye, který vyniká v rozhazování rukama, šišlání a nošení oblečení velikosti XS. A byť bych rád zapomněl, stále nemůžu z hlavy dostat narážky, kterými kamarádi tuto postavu označovali. "Buzerant jeden podělanej, kdyby radši chcípnul" a jim podobné. Možná si sami vybavíte, jaký je to pocit – tiše a nehnutě sedět na místě, bát se cokoliv k tématu vyslovit, protože hrozí, že byste se mohli prozradit. Že už nebudete zapadat do party. 

 

Pochyby. Zákonitě se dostaví. O sobě samém. O tom, jestli je se mnou všechno v pořádku. Jestli jsem dostatečný takový, jaký jsem. Protože já vím, že takový jsem. Ale to, co už nevím, je, jestli je to tak správné. Protože... Co když mají kámoši pravdu?

 

 

[related-article]

 

V době dospívání si bohužel tyto a podobné dialogy vyslechneme nesčetněkrát. A není neběžné slýchat podobná slova od našich nejbližších. Rány, které jimi vzniknou, se hojí špatně a dlouho a jedině čas dokáže tyto jizvy zacelit. Nikdy však zcela zahladit... Trvalo mi dlouho, než jsem si uvědomil, že stezkou vedoucí ke smíření není vinit kohokoliv z reflektování postojů doby, která všeobecně utváří názory na mnohá celospolečenská témata. Zejména pak v časech, které se vyznačovaly mizivou informovaností k tématu sexuální orientace člověka. Učíme-li se nějakým myšlenkám či vzorcům chování, nebývá lehké vystoupit z vlastního sebeklamu a prohlédnout pravou tvář problému. A myslím, že si nikdo nezaslouží být trestán za chyby, k nimž nebyl veden svým vlastním konáním. Všichni jsme jen lidé. Omylní lidé. 

 

Období dorůstání pro mě nebylo lehké. Stejně jako pro mnohé z vás. Muset čelit neustálému opovrhování poznamená každého z nás a nutí k zamyšlení, proč se pořád stáváme terčem posměchu, pomluv a v nemalém počtu případů také šikany. A-co je nejpodstatnější-proč je toto stigmatizování autoritami nejen tolerováno, ale také chápáno a tedy i tiše schvalováno? 

 

Zajímalo by mě, jak na tuto skutečnost reagují ti, kteří se neustále ohánějí problematickým začleněním dětí pocházejících ze stejnopohlavních rodin. Máme-li hovořit o rovnosti dětí, měli bychom o ní uvažovat absolutně. Jenže jak už to bývá zvykem, i v této oblasti měříme dvojím metrem. Nevadí nám děti, které jsou na okraj kolektivu vystrkovány proto, že je jejich spolužáci vlivem rodinné výchovy považují za špatné gaye nebo lesby. Smířit už se ovšem nedokážeme s tím, že jsou zesměšňovány děti, jejichž rodiče jsou stejného pohlaví. Přitom jde o totožný princip. 

 

[related-article]

 

Pokud jde o vzdělávací instituce, mohli bychom jmenovat tisíce případů, kdy se některé "jiné" děti musí vyrovnávat s útlakem svého okolí. Všichni dobře víme, jaké děti umí být. Najít si někoho, kdo svým způsobem vybočuje z davu a dávat mu to-jak se říká-pořádně sežrat, patří mezi jejich oblíbenou disciplínu. Přičemž jsem toho názoru, že děti moc nerozlišují, jestli je Mařka se dvěma maminkami horší než Standa, který má červené pravítko, když všichni ostatní mají zelené. Obě dvě děti jsou prostě jen jiné tím, že nejsou stejné jako všichni ostatní. Viděno dětskou optikou nejde o to, proč jsou jiné, ale že jsou jiné. 

 

Definice jinakosti se ale v čase mění. Společnost se transformuje a mění se také její hodnoty. Jejichž budování v demokraticky nastavené společnosti považuji za správné. 

 

Právě proto jsem přesvědčený, že festival Prague Pride má smysl organizovat. Jeho existence naši společnost každoročně informuje, že gayové, lesby a jiní queer lidé jsou její součástí a svým způsobem nás festival všechny učí jedné základní hodnotě – a sice, že lidé nemusí být uniformovaní, aby spolu dokázali pokojně žít. 

 

[related-article]

 

Že zde máme svobodu projevu a existují tak u nás média, která manipulují věřejným míněním několika málo fotografiemi? Na to už jsme si zvykli. Kdo si chce názor udělat sám, ten má naštěstí mnoho prostoru a příležitostí. A já věřím tomu, že za pár let nebudeme na sociálních sítích plivat na lidi, kteří se rozhodnou vzít si na sebe do karnevalového průvodu masku pejska. Nebo se převléct za přezdobeného anděla. S čímž, jak se po letošním průvodu ukazuje, mají mnozí stále problém. Proto pokud se těm z vás, kteří se cítí být pohoršeni některými festivalovými maškarami, uleví, prosím, odlehčete si plivancem také u mého převleku lesní víly z dětského tábora:

 

 

Smyslem organizací jako je Prague Pride, PROUD a koneckonců i tento magazín je udržovat informovanost o lidech menšinové sexuální orientace ve veřejném vědomí. Jedině tak může naše společnost dorůst do stádia, kdy být gayem nebo lesbou nebude považováno za něco méněcenného, ale půjde o plnohodnotnou alternativu k cestě životem. Jedině tak můžeme předcházet vychovávání nejistých a sebe sama neustále hledajících jedinců, kterým jejich rodiče nevtiskli přesvědčení, že jsou skvělí přesně takoví, jací jsou. 

 

Považuji za bláhové myslet si, že toto hnutí (můžeme-li takto lidi kolem Prague Pride a jiných skupin označit) narušuje tradiční hodnoty a ohrožuje tolik potřebný model rodiny, která je základem státu. Rodina je STEJNĚ důležitá jako schopnost společnosti vychovávat vyrovnané jedince. Protože pouze takovíto jedinci jsou pro ni do budoucna přínosem a duševním zdravím, které bychom měli pokládat za jeden ze základních statků, s nímž stát jako jednotka hospodaří. 

 

[related-article]

 

Prague Pride není zbytečný festival. Zbytečné jsou slovní útoky, kterým musí z vlastních řad čelit. Útoky pocházející od lidí, kteří jsou dle mého názoru řízeni strachem z vlastního projevení se. Možná obavami ze sebepřijetí. Neboť vím, jak těžké může být najít v sobě sílu vzdorovat tlaku okolí, které se mě neustále snaží přesvědčit, že nejsem dost dobrým jenom pro to, že miluji člověka stejného pohlaví. 

 

Láska dvou lidí není ničím jiným než láskou dvou lidí. A možná je načase položit si otázku, zda opravdu chceme dnešní děti učit, že mají být trestány za naplnění podstaty života člověka, ke které všichni stejně, a přece každý po svém směřujeme?