ROZHOVOR: „Láska je jen jedna, stát musí dát všem stejné možnosti ji naplnit,“ myslí si Marek Hilšer, kandidát na prezidenta ČR

6. 5. 2017 09:00 Co se děje
ROZHOVOR: „Láska je jen jedna, stát musí dát všem stejné možnosti ji naplnit,“ myslí si Marek Hilšer, kandidát na prezidenta ČR

Marek Hilšer, *1976, Chomutov - lékař, občanský aktivista, kandidát na prezidenta

Když se podíváte na politickou mapu světa, tedy na tu demokratickou část, a jako kritérium hledání zadáte věk prezidentů a státníků, vyjde vám, že Marek Hilšer by byl – v případě zvolení devětatřicetiletého Emmanuela Macrona prezidentem Francie – druhou nejmladší hlavou státu na světě.

S Markem jsme se sešli v pražské kavárně Lelí's Cupcakes a povídali si o jeho prezidentské kandidatuře, o věku či přitažlivosti jeho programu pro široké spektrum voličů. Rozebrali jsme však i celospolečenská témata, jako je postoj k Evropské unii a pohled na současnou demokracii, samozřejmě jsme se pobavili také o situaci LGBT v Čechách, právu na manželství pro všechny, adopcích dětí stejnopohlavními páry či problematice HIV.

● Marku, v případě vašeho vítězství byste se stal druhým nejmladším prezidentem na světě, počítám-li s tím, že Emmanuel Macron má velkou šanci stanout v čele Francie. Jak ho vnímáte? Je něco, co vás spojuje?

Na první pohled je to skutečně věk. Jsme z generace, která tu bude žít ještě klidně 40 let, dá-li štěstí. Možná i proto máme větší zájem na tom, jaká nás čeká budoucnost a chceme ji ovlivnit. V politice nás pak spojuje především pohled na Evropu. Macron představuje proevropský proud a nebojí se mluvit o pozitivním významu Evropské unie. Já považuji soužití národních států v Evropské unii za nezbytnou podmínku udržení evropských hodnot a našeho způsobu života v rychle postupující globalizaci světa. I když má Evropská unie řadu problémů, její rozpad, který si přejí především představitelé různých nacionalistických směrů často podporovaných Ruskem, by měl katastrofální dopady na soužití evropských států. Destruktivní tendence mi stejně jako Macronovi prostě nedávají smysl.

● Co byste vzkázal odpůrcům Evropské unie, tedy těm, kteří v ní vidí zlo a zjednodušeně vše svalují na Brusel?

Řekl bych jim, že nenabízejí funkční alternativu. O pozitivech, která nám EU přináší, dnes nikdo nemluví, jen se lacině kritizuje. Vytahují se nesmysly jako pomazánkové máslo, okurky a další hlouposti. Na to, co nás spojuje, zapomínáme, nebo to bereme jako samozřejmost. Nic ale není samozřejmé, což si uvědomíme teprve tehdy, až o to přijdeme. Já vidím cestu ve spolupráci, komunikaci a vzájemném propojování. Patříme do stejné civilizace a odpovědní lidé musí stavět na tom, co nás spojuje. Rozeštvávání a zdůrazňování rozdílů nikdy k ničemu dobrému nevedlo.

● Co pro vás tedy znamená občanská společnost a vyjádření nesouhlasu v demokracii?

Kvalita demokracie je přímo úměrná odvaze a ochotě lidí prát se za své zájmy. Pocit, že za nás někdo vyřeší naše problémy, je cestou do nesvobody. Mnozí politici se nám to ale snaží vsugerovat a chtějí nám vládnout jako ve firmě. Nelíbí se jim, když je lidé chtějí kontrolovat a zasahovat do jejich plánů. Mezi ně patří třeba Václav Klaus nebo Miloš Zeman, a proto útočí na občanskou společnost, například zpochybňováním významu neziskovek. Nejlépe se totiž vládne pasivním lidem. A tak se postupně daří koncentrovat moc do rukou úzké skupiny lidí a demokracie se mění v oligarchii. Já chci připomínat, že politika se nedělá jen kdesi daleko v hlavním městě a že nestačí hodit volební lístek do urny jednou za čtyři roky. Když chci něco udělat, nebo s něčím nesouhlasím, tak se musím postavit, říct to a dotáhnout věci do konce.

● K měřítku vyspělosti demokracie patří také to, jak se majorita staví k právům minorit. Jak vnímáte českou společnost ve vztahu k menšinám?

Přiznám se, že jsem toto téma dříve citlivěji nevnímal. Možná i proto, že patřím k průměru a ne k žádné minoritě. A také proto, že Českou republiku stále ještě považuji za demokratickou zemi, kde můžeme svobodně vyjadřovat svůj názor a hájit své zájmy. To považuji za nezbytný základ pro ochranu menšin. Jiná věc je ale míra předsudečnosti ve společnosti a tendence k radikalizaci. Myslím, že jsme na tom lépe než v Polsku, kde existují příklady šovinistických politiků, kteří otevřeně pochybují o inteligenci žen. To mi připomíná středověké uvažování. Možná jsme na tom sice o něco hůře než země od nás na západ, ale stále ještě považuji naši společnost za poměrně tolerantní.

● Jak se stavíte ke snahám menšin v boji o rovnoprávnost? Narážím tím na kampaň o zpřístupnění institutu manželství pro všechny, bez ohledu na sexuální orientaci.

Nemyslím si, že podpora tradičních rodin a tradičních hodnot je v rozporu s právy minorit. Každý ať žije svobodně podle svých představ, pokud tím neomezuje a neohrožuje někoho jiného. Moje žena byla vychována v křesťanské víře, a proto jsme se brali v kostele. V manželském slibu jsme si slíbili, že si zachováme lásku, úctu a věrnost, a že spolu budeme snášet všechno dobré i zlé, a to až do smrti. Tohle všechno není jednoduché splnit, ale považuji to za esenci každého vztahu mezi dvěma lidmi, kteří se rozhodnou spojit své životy a deklarují to před společností. Právo a stát musí dát každému stejné podmínky, aby tuto vysokou a náročnou ideu mohl naplňovat. A to bez ohledu na sexualitu. Tou se stát ve vztahu dvou dospělých a svobodných lidí nemá vůbec zabývat a musí k ní být indiferentní.

● Jak vnímáte možnost adopcí dětí stejnopohlavními páry?

Jako studenti jsme s přáteli pořádali letní tábory pro děti z dětského domova. Poznal jsem tyto děti více a uvědomil jsem si, jak to mají složité, když nemají emoční zázemí, vzory chování a základní návyky soužití. A proto, kdybych se měl rozhodovat mezi tím, zda zůstane dítě v dětském domově, nebo se o něj postará stejnopohlavní pár, tak bych neváhal. Raději žít v prostředí láskyplného vztahu, než být ponechán v dětském domově.

● Jsou podle vás témata jako rasismus, xenofobie, homofobie či další „fobie“ v České republice dostatečně osvětlována a diskutována, nebo je naopak opomíjíme?

Zásadní je, abychom se mohli o těchto tématech svobodně bavit a diskutovat o nich. Tu svobodu u nás zatím máme. Strach se musíme učit překonávat, protože s lidmi, kteří se bojí, lze dobře manipulovat. A od strachu je už jen krůček k nenávisti. Strach často vychází z předsudků a neinformovanosti. A zde by měl sehrát svou roli stát prostřednictvím kvalitního školství a také občanská společnost skrze občanské aktivity. V současné době mě znepokojuje role některých médií, která záměrně strach v lidech vyvolávají. Připadne mi to, jako by to byla sehraná partie s některými politiky, kteří dobře ví, že ovládnutí společnosti pomocí strachu a nenávisti je snadná cesta, jak si udržet moc.

● K aktuálnímu dění v Čečensku – ačkoliv informace o zadržování a mučení gayů obletěly svět, ze strany naší politické reprezentace nezaznělo jasné odsouzení, ze strany Ministerstva zahraničí ani nejmenší zmínka…neměly by naše politické špičky zaujmout nějaké stanovisko?

Mlčení naší politické reprezentace mě nepřekvapuje, ale zároveň mě znepokojuje. Ústup od hájení lidských práv je v naší politice zřejmý už dlouhou dobu. Setkávám se s názorem, že lidská práva jsou pro idealisty, a možná proto je lidem jedno, že vláda i prezident jsou k vraždění a útlaku lidí v zahraničí lhostejní. Já si ovšem myslím, že ten, kdo se nepostaví za svobodu cizích lidí, nebude ji bránit ani pro ty vlastní. Je tedy jen otázkou času a příhodné situace, kdy se naše lhostejnost k lidským právům obrátí proti nám.

● Jako lékař jste byl na misích v Africe – v Keni. Setkal jste se tam i s řešením problematiky onemocnění HIV/AIDS?

Setkal a velmi často. Působil jsem v malém zdravotnickém zařízení a vyšetření na infekci HIV jsme dělali téměř každému pacientovi. Jednak abychom chránili sami sebe a postupovali obezřetněji například při šití ran nebo při porodech, a pak také samozřejmě kvůli léčbě pacientů a jejich informování, aby se infekce nešířila dál. Velký problém je, že HIV infekce je v tamní společnosti velké tabu. Neexistuje žádná osvěta a šíření nemoci se dá jen velmi těžko předcházet. Několik pacientů jsem viděl na AIDS umírat a bylo to velice smutné, protože se vždy jednalo o mladé lidi.

● I v České republice je téma HIV/AIDS do značné míry stále tabu a riziko nákazy se většinou dává do spojitosti s LGBT+ komunitou. Setkávám se ostatně s názorem, že „heterosexuální většina“ se „nemá čeho bát“. Skutečně je to tak?

Při pohledu do statistik je evidentní, že počet případů nákazy virem HIV je u nás na vzestupu. V drtivé většině se týká mužů. Heterosexuální způsob přenosu tvoří asi 17 % a homo/bisexuální představuje 73 %. Infekce HIV se stále nedá plně vyléčit, ale existují léky, které onemocnění zmírňují. Možná proto se někomu může zdát, že HIV je v naší společnosti na ústupu, ale zdání klame. Je důležité být stále více ostražitý a nikdy nezapomínat na ochranu a prevenci.

● Na závěr prozraďte – jakou „přidanou hodnotu“ byste jako skutečně mladý prezident mohl občanům nabídnout?

Každému vyhovuje něco jiného. Při sběru podpisů pro kandidaturu se setkávám s různými reakcemi lidí. Někteří jsou představou mladého prezidenta vyloženě nadšení. Často říkají, že jim to dává naději na změnu. Jiní si zas myslí, že prezident by měl být šedivý pán, protože to pro ně představuje záruku zkušenosti a moudrosti. Já si přitom nemyslím, že věk je sám o sobě nějakou zárukou kvality. Ale je svým způsobem přirozené, že s věkem souvisí třeba míra schopnosti předávat pozitivní emoce a ty naše země potřebuje. U mladého člověka je větší předpoklad, že má ambici posouvat věci dopředu a že nebude setrvávat ve stereotypech. Pro mě je ale důležité, že mladý prezident může svým příběhem inspirovat ostatní mladé lidi a podpořit je v tom, aby se zapojovali do péče o naši zemi. Většinou pak lidi, kteří mi otevřeně vyjadřují podporu, spojuje vlastnost, kterou bych popsal asi jako optimistické ladění. A musím přiznat, že mi to dodává sil pokračovat dál.

Vzkaz pro čtenáře LUI od Marka Hilšera: Použiji svoje volební heslo: „Budoucnost je na nás“ a bude taková, jakou si ji uděláme. Je třeba za ni bojovat….

Marka můžete sledovat na sociálních sítích (Facebook, Instagram) a webu, tam se také dozvíte, kde lze podpořit jeho kandidaturu podpisem na petici.

Marek Hilšer:

• V současné době pracuje jako vědecký pracovník na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy 

• Zabývá se studiem biologie zhoubných mozkových nádorů

• Před studiem medicíny absolvoval Fakultu sociálních věd na UK, obor politologie a mezinárodní vztahy

• Spoluorganizoval protesty proti skryté privatizaci fakultních nemocnic

• Protestoval také proti reformám, kterými chtěli někteří politici omezit autonomii vysokých škol

• Líbí se mu představa občanského prezidenta, který je nezávislý na zákulisních hráčích. Prezidenta, kterého si na Hrad prosadí jen občané. A to je právě jedna z idejí, za kterou chce bojovat.

 

Jirka Korytář

Autor

Jirka Korytář

Snílek s tendencí měnit svět, co hodně miluje, hodně chybuje. Chyby však přijímá, protože ho posouvají dál.

E-shop