Otevřený rozhovor s mladým hercem Štěpánem Tučkem: "Konzervatoř vám buď ukáže směr, kterým se máte vydat, nebo že na herectví nemáte"

Upovídaný mladý ambiciózní herec Štěpán Tuček (17) říká, že toho má za sebou víc než jeho vrstevníci, protože mu herectví tak trochu vzalo dětství. Začínal jako nadšený loutkoherec a postupem času přešel na herectví. Již v útlém věku se musel potýkat také s problémy, jako je šikana, obezita nebo dysgrafie. Nevyhnuly se mu ale ani problémy v rodině. 

Štěpáne, jak jste se dostal k loutkám?

Sice vůbec nepocházím z divadelní rodiny, protože maminka pracuje ve Škodovce a tatínek vlastní truhlárnu, ale díky jednomu rodinnému příteli jsem k divadelnímu umění mohl přičichnout. Tatínek je totiž vášnivý rybář, takový ten, který vždycky "prd" chytí, ale prostě rád rybaří. Jezdil jsem často k vodě s ním, ani ne kvůli rybám, jako kvůli jeho kamarádovi, který měl s sebou pokaždé loutky. Tak jsem se do nich zamiloval, vůbec jsem je nebral jako hračky, ale spíš jako živé postavy, se kterými jsem si mohl hrát a ještě je přitom ovládat.

Jak vaše vášeň pokračovala?

Asi tak, že jsem jsem si každý rok u tety v Praze koupil novou loutku.Nejprve jsem hrál doma, potom ve škole ostatním spolužákům.

Takže jste v oboru samouk?

Vlastně ne, když jsme se přestěhovali do rodinného domu, šel jsem jednou venčit psa a potkal jsem známého loutkoherce Františka Pešána, který má  Divadlo z půdy. Oslovil jsem ho a začal jsem k němu chodit,  dnes už je to osm let, co ho navštěvuji. Naučil mě vlastně o loutkách vše. Jak se vyřezávají, vodí nebo třeba to, jak se malují kulisy.

A jak jste se dostal k herectví?

Vše začalo v dramatickém kroužku, kam jsem chodil. Paní učitelka mě bez mého vědomí přihlásila na konkurz do Turnova, kde hledali mladé talenty do jedné inscenace. No a oni mě vzali, bylo mi tak jedenáct. Následně jsem vycestoval na nějakou dobu do Polska, kde jsem hrál v několika inscenacích. Mám na tu dobu vážně krásné vzpomínky.

To se pořád bavíme o období na základní škole, kam vaše kroky směřovaly dál?

Vzhledem k tomu, že jsem kvůli své obezitě a dysgrafii neměl úplně jednoduché dětství a zažil jsem si šikanu nejen od spolužáků, ale kvůli divadlu i od pedagogů, rozhodl jsem se, že určitě nepůjdu na školu, jako je gympl. Chtěl jsem na loutkohereckou školu, ale ta neexistuje, takže jsem se rozhodl pro konzervatoř.

Jaké to je, když se kluk z vesnice dostane do velkoměsta a ještě navíc na konzervatoř?

Byl to veliký šok, vůbec jsem nevěděl, co budu dělat, čím si budu přivydělávat, ale naštěstí mi hned vyšla rolička pro Českou televizi a vyhrál jsem konkurz do Městského divadla v Mostě, kde účinkuji už druhým rokem. A co bych řekl ke studiu na konzervatoři? Možná si to spousta lidí nemyslí, ale je pěkně těžké. Máte tam speciální obory jako třeba tanec, zpěv, šerm, recitaci a spoustu dalších, takže jedete každý den od osmi do osmi na plný plyn.

A co nejcennějšího vám studium na konzervatoři zatím dalo?

Jsem sice unavený, vyčerpaný, ale šťastný. Rozhodně na konzervatoř nikdy nezapomenu. Je to škola, která vám ukáže dva směry. Buď ten, kterým se máte vydat, abyste byl dobrým hercem, nebo to, že na toto povolání prostě nemáte. Proto mnoho lidí tuto školu ani nedostuduje.

Hrajete kromě divadla i ve filmech nebo seriálech?

Měl jsem to štěstí, že hraju už od prvního ročníku. Objevil jsem se ve filmu Zločin v Polné, Svatby v Benátkách nebo v seriálu Ordinace v růžové zahradě a pokračování První republiky.

Je těžké prosadit se jako mladý začínající herec?

Neskutečně! V dnešní době je totiž moc hereckých škol, které produkují velké množství talentů. Například u castingu k filmu není vždy až tak důležité herectví, jako typ herce, aby do scénáře zapadal. Naopak u divadla rozhoduje herecké umění a to, zda s člověkem lze dále pracovat a formovat ho. Ale já to nevzdávám, někdy to vyjde, jindy ne. Jak říká herečka Jana Šulcová: "Nevyjde vám devětačtyřicet konkurzů, ale ten padesátý vyjde a bude to stát zato, tím si buďte jisti!"

Která další zajímavá herecká osobnost vás učí?

Už třetím rokem studuji hudebně dramatický obor, takže jsem měl tu čest potkat se ve třídě s takovými legendami, jako jsou Regina Rázlová, Pavel Vítek, Jana Šulcová nebo třeba Veronika Žilková.

Pomohl vám někdo z hereckých pedagogů k nějaké zajímavé roli?

Třeba právě díky Regině Rázlové jsem si mohl zahrát v Noci na Karlštejně po boku těch největších českých hereckých hvězd. Navíc jsem na Karlštějně strávil neuvěřitelné léto a získal mnoho kontaktů. No a nejlepší na tom všem je, že si to letos zopakuju, za což jsem neskutečně vděčný.

Kromě toho vás čeká ještě něco zajímavého?

Dnes začínám zkoušet novou hru Petr a Lucie v Divadle Radka Brzobohatého, ta bude mít preméru na začátku září. Přes léto budu na Karlštejně a v září bych rád nastoupil do nového divadla, a to buď v Opavě, nebo v Českém Těšíně.

Zdroj: archiv Štěpán Tuček