„Hezouni mě nikdy nepřitahovali,“ říká rapperka a zpěvačka Šarlota Frantinová

Muže nehodnotí podle vzhledu, ale na základě jejich chování, hodnot a osobnostních kvalit. Za svým úspěchem vidí především dostatek podpory ze strany rodiny,…

Autor: Jakub Starý / Zdroj: Archiv Šarloty Frantinové a a autora / 3. 2. 2019

Muže nehodnotí podle vzhledu, ale na základě jejich chování, hodnot a osobnostních kvalit. Za svým úspěchem vidí především dostatek podpory ze strany rodiny, které se jí dostávalo. Svým fanouškům chce toto poselství předávat dál. Její tvorba se opírá o nalezení vnitřní síly a odvahy projevit svou individualitu. Vždy byla sama sebou a přitahuje ji svět BDSM. Nějaké další otázky, proč jsme pro toto číslo vyzpovídali zrovna Šarlotu?

Šarloto, jaké vlastnosti by podle tebe měl mít skutečný muž?

Muž je podle mě takový jedinec, který má odvahu a vůli být sám sebou. Muž, který je ke mně upřímný a jedná se mnou na rovinu. V tomto já osobně vidím toho správného muže. Takového, který mě bude podporovat a dá mi dostatek prostoru k tomu, abych i já byla sama sebou a mohla se vedle něj projevit. Jde o osobnostní kvality, které hledám také u žen. A na této úrovni pak nedělám rozdíly mezi pohlavími. U mužů i u žen si vážím stejných věcí.

Co se týče mužů, charakter je pro tebe tedy podstatnější než fyzický vzhled?

Ano, stoprocentně to tak cítím.

Co se ti vybavuje pod pojmem maskulinita?

Jednoznačně postava Khala Droga ze seriálu Hra o trůny. Člověk, který se vyznačuje osobnostní sílou, nadhledem nad věcmi a určitou dávkou diplomacie. Pravým opakem je pak například chlap, který vypadá dobře, ví to o sobě a dává to přehnaně najevo. Takový chlap mě vyloženě odpuzuje. Nikdy mě takoví nepřitahovali a myslím, že to tak budu mít do konce života. Mým typem je otrhaný skejťák s vytahanou mikinou, pohodovou náladou a zajímavým vnitřkem. Takový kámoš do nepohody.

27. 4. 2019Většina dospělých do čtyřiceti prožívá zcela nový moderní typ krize středního věku

Jednoho takového teď máš...

Mám a jsem za něj strašně šťastná. Rozvod rodičů mě hodně poznamenal, zejména v otázkách důvěry vůči mužům obecně. S mým nynějším partnerem jsme byli nejdřív kamarádi, postupem času se sami sobě navzájem otevřeli a mně až po delší době došlo, že tohle je ten, kterého miluji. Dříve jsem se nikomu tak snadno neotevírala.

Jaký byl hlavní motiv tvé ochoty otevřít se světu?

Já ani nevím. Přišlo to nějak samo, přirozeně. Prostě mi s někým bylo dobře, tak jsme se vídali dál. A časem zjišťovali, že se na spoustu věcí díváme podobně, máme stejné názory i témata, o kterých se chceme bavit. Během těch dvou let, kdy jsme se s Lukášem (Šarlotin nynější partner – pozn. autora) přátelili, jsem k němu ani jednou nepocítila fyzickou přitažlivost. Kdykoliv se mě na něj někdo zeptal, vždycky jsem odpověděla ve stylu: „Lukáš? Prosimtě! S tím bych nikdy nic neměla.“ A pak to přišlo samo. Najednou jsem si uvědomila, že Lukáš je ten, který mě vnitřně naplňuje, se kterým se cítím být kompletní a šťastná. A pravda je, že až ve chvíli, kdy jsem se zamilovala do jeho nitra, se pro mě stal krásným i zvenčí.

Z tvého profilu na Instagramu je zjevná osobní vášeň pro oděvní styl inspirovaný světem BDSM. Jedná se pouze o povrchovou fascinaci, nebo jde o hlubší tendence?

Vzhledem k rozvodu rodičů a dalším těžkým životním chvílím, kterými jsem si prošla, je můj vztah k sexualitě komplikovanější. Ráda zkouším nové věci, což mi můj předešlý partner moc neumožňoval. Teprve až se současným přítelem můžu více experimentovat a být v tomto směru konečně sama sebou. Pokud jde o BDSM, moc se mi líbí kostýmy vyrobené v tomto stylu. Ráda se účastním jakékoliv BDSM akce, byla jsem také na fetish weeku v Praze a z komunity kolem BDSM znám spoustu lidí, které považuji za zajímavé a ráda si s nimi povídám. Nicméně tady má fascinace světem BDSM končí. Jsem spíše teoretik než praktik. Což ale neznamená, že se v něčem takovém nemůžu zhlédnout v budoucnu. Moje sexualita se stále vyvíjí.

Setkáváš se často se sexistickými komentáři?

Někdy ano, ale vůbec na ně nereaguji. V podstatě se snažím vyhnout reakcím na jakoukoliv kritiku. Sebejistotu čerpám sama v sobě. Má tvorba jde totiž vždycky z mého nitra a je autentická. Proto se mě (negativní) kritika nedotýká. Dovedu si představit, že bych se z reakcí publika na to, co dělám, hroutila. Bylo by to ovšem pouze za předpokladu, že bych neříkala to, co si opravdu myslím. Pak bych o sobě jistě zapochybovala. Nicméně tím, že ze sebe dávám jenom to skutečné, jsem si sama sebou a tím pádem i svou tvorbou jistá. Dříve jsem ale taková nebyla. Hodně času jsem věnovala negativním reakcím. Postupem času jsem si ale uvědomila, že nemá cenu věnovat těmto typům vzkazů energii.

Je dnešní mladá generace, jíž jsi hlasem, otevřená sexuálním menšinám?

Myslím, že ano. Jistě, stále to někde drhne, nicméně současná doba je podle mě tomuto tématu nejotevřenější za hrozně dlouhou dobu. Sama to vidím na příkladu festivalu Prague Pride. Akce je stále větší a větší, získává podporu od lidí, kteří se vůči ní dříve vymezovali. Stále více firem se chce stát partnery a pozitivní ohlasy převažují nad těmi negativními. Opačným pohledem, který ve svém okolí vnímám, je zpochybňování podstaty festivalu. Pro velkou část společnosti byl Prague Pride jakýmsi prostorem pro zrovnoprávnění menšiny gayů a leseb. Nicméně pro tyto lidi se Pride dnes již stal exhibicí. Vidí za ním pouze touhu několika jedinců se předvádět, extrémní kostýmy…

Kterých se v průvodu každoročně objevují pouze jednotky…

Samozřejmě. Ostatně to není poprvé, kdy se lid rozhodne vměstnat hezkou myšlenku do jedné lehce kontroverzní fotografie. Na mě tohle ale nefunguje. Mezi mé nejlepší kamarádky patří dvě lesby, mezi gayi mám spoustu přátel, a jak jsem už řekla, vždycky se snažím posuzovat lidi podle toho, jací jsou uvnitř. Ne podle toho, jak vypadají nebo s kým spí. To o nich totiž vůbec nic neprozrazuje. Když se nad tím tak zamyslím, měla jsem to tak vždycky. Ať už šlo o kohokoliv, nejpodstatnější roli pro mě sehrály osobnostní kvality daného člověka. Jsem v tom velmi otevřená.

Snažila ses někdy aktivně podílet na zrovnoprávnění LGBT+ komunity v Česku?

Zatím nikterak zásadně. Na osobní úrovni nesouhlasím s názory, podle kterých by stejnopohlavní rodiče neměli mít možnost vychovávat děti. Nejčastějším uváděným argumentem je, že by tyto rodiny vychovávaly další gaye a lesby. Co je to za blbost? Jak je potom možné, že běžné hetero rodiny vychovají gaye nebo lesbu? Dodnes mě tento přízemní přístup rozčiluje. Nejvíc mi na tom vadí, že lidé zavrhují lásku. Protože ta je jenom jedna a nevybírá si mezi pohlavími, rasou, identitou nebo sexuální orientací. Láska je jenom jedna a jenom láska nás všechny spojuje. A až přijde chvíle, kdy získám pocit, že za ni budu muset bojovat, určitě se ozvu. Ve velkém stylu.

Jaké jsou stinné stránky slávy?

V mém případě zesílený perfekcionismus a stále se zvyšující nároky na mou osobu. Což – jasně – nemusí být vždycky stinná stránka, nicméně častěji se kvůli tomu dostávám do nepříjemných emočních rozpoložení. Neustále jsem pod tlakem. Chodit na nejrůznější typy společenských akcí, vypadat neustále dobře, tvořit stále originálnější hudbu… Na jednoho člověka je toho občas dost. V tomhle světě je potřeba na sobě neustále pracovat. Být pořád lepší a lepší. Jinak vám ujede vlak. A já nechci, aby mi ujel.

 

Ztráta soukromí?

To taky. A začíná mi to vadit čím dál tím víc. Přece jenom mě zná už celkem velké množství lidí, což v mé hlavě vytváří potřebu být neustále ta perfektní Šarlota, jak mě znají z médií. Nejsem člověk, který by odmítl pořídit si s fanouškem selfie. Někdy jsou ale lidé až vlezlí. Nerespektují mé soukromí a potřebu být také jenom člověkem. Občas mám pocit, jako bych pro fanoušky byla jen nějakým objektem ze sdělovacích prostředků, kterého si pro sebe nárokují. Nevidí mě jako člověka. Cítící lidskou bytost. S nadsázkou řečeno mě mají jen za nějaký produk,t a tak se ke mně chovají. Proto mezi přáteli nemám jediného člověka, který by mi záviděl to, čím se živím. Všichni do jednoho totiž vědí, co to obnáší.

16. 1. 2019Restaurace El Emir nabízí blízkovýchodní pohostinnost i plné talíře pravé libanonské kuchyně

Co to tedy obnáší?

Pokud bych měla uvést to, co si myslí lidé, pak je to sláva a peníze. Ani hovno! Ve skutečnosti se jen obětuji pro ostatní. Dobrovolně ztrácím svobodu být sama sebou i ve chvílích, kdy se to – jak se říká – nehodí. Být naštvaná, když mám zrovna špatný den. A tak bych mohla pokračovat dál a dál. Jednoduše obětuji nejen svoje soukromí, ale i své nejniternější pocity, které se stávají veřejným zbožím.

Vidíš v tom hodnotu?

Naprosto jistě! Mám kolem sebe běžně spoustu lidí a mou zkušeností je, že pouze hrstka z nich hlásá to, co si opravdu myslí. Proto se z upřímnosti dnes stala hodnota. Je jí totiž zásadní nedostatek. Upřímně – myslím, že kontroverze spojená s mou osobou pramení pouze a jen z mé upřímnosti.

Není to smutné?

Určitě je. Tak se ale věci mají.