Ranní čtvrthodinka aneb rozcvička paměti s knihou Naivní sezóna: Soudruh Lenin nejspravedlivější

Vraťme se s knihou Daniela Jahna Naivní sezóna do normalizačního bezčasí. Protagonista příběhu, bezejmenný malířský učeň, se toulá krajinou a zdokonaluje svou…

Autor: Petr Opršal / Zdroj: Naivní sezona, archiv autora / 19. 1. 2019

Vraťme se s knihou Daniela Jahna Naivní sezóna do normalizačního bezčasí. Protagonista příběhu, bezejmenný malířský učeň, se toulá krajinou a zdokonaluje svou malířskou techniku. Dokáže se jako umělec prosadit v době, kdy se nikdo neptá, umíš namalovat to či ono? Jsme přece na začátku osmdesátých let a ta nejdůležitější otázka pochopitelně zní: „Co soudíš o vstupu vojsk?“

13. 3. 2019Svátek všech mužů i těch, co nenávidí Valentýn, je tu. Co obnáší Den steaků a orálního potěšení?

První den, svou první návštěvu školy jsem vykonal překvapivě s tátou, viděl jsem nedávno zrovna fotku odehrávající se před tou budovou, manšestrový kalhoty, bílá dederonka, v ruce nějakej dárek, krabici. Foto nás obou vyrobil zřejmě nějakej kolemjdoucí spolurodič na požádání, a vypadá to na šťastnou fotografii. Nějakej další rodičovskej počin z otcovy strany si ovšem už nevybavuju, a tak si myslím, že výčet jeho otcovskejch aktivit se tímto uzavírá.

Tak se stal ze mě školák, takto jsem vylezl na první schůdek života. Na vzdělávací dráhu, na jejímž vzdáleným konci má být platnej člen společnosti a řádnej život pracujícího člověka.

Řádnej život pracujícího člověka, to je v socialismu nejvyšší forma bytí.

Školu jsem měl rád, byla pěkná. Ve vzpomínkách tam pořád svítilo slunce. Ten Junkův slabikář! Tak byl pěkně namalovanej a krásnej ten slabikář, že ze čtení měl jsem vždycky samý jedničky. Podával ten slabikář obraz fungování našeho ideálního světa.

Lesy tu jsou plný krásnejch zvířátek. Doma maminka pečuje o rodinu. Tatínek brzy ráno usedá na bicykl k cestě do fabriky. Děti se pilně učí a všechno dělají pro svoji vlast, pionýři jsou vždy připraveni. Psi hlídají státní hranice pro náš klidnej spánek. V továrnách se pracuje. Usměvaví dělníci, od šmíru až za ušima. Vlaky jezdí na čas. V létě se všichni rekreují. Družstevnice si zpívají při sklizni, přímo z obrázku se vypařovala, linula ta hudba, slyším ji dodneška. Nikde žádný máničky a jiní živlové. Namalujte to dneska! Nepravím, že všechno toto doslova tam v tom slabikáři takto bylo, ale tyto mentální obrazy mi zůstaly v hlavě.

Výchova dítek v Československu

U dveří do třídy visel obraz, kterej zachycoval modrý, ničím neporušený nebe, po něm letěl tryskáč a těma svýma zplodinama z výfuku krasopisně psal po tom nebi nápis mír. O míru se vykládalo ve škole v jednom kuse, mír je nejdůležitější součást života v socialismu. Ano, vskutku jsem měl po letech poznat, o jakou šlo masáž, pod tou veselou a barevnou fasádou.

Čítanky byly plný Gottwalda a Lenina, to by mě zajímalo, kdo tyhle pitomosti vymýšlel. Ani ten nejsečtělejší čtenář už nebude asi dneska znát povídku, a je to škoda, pravím, jak Vladimír Iljič ve spravedlivým revolučním hněvu potrestal někoho, kdo mu ukrojil silnější krajíc než jakej jedí dělníci. Takto servírovaly se nám dějiny. Pokud by byl zájem, podobnejch historek si pamatuju víc. A ti chudí dělníci, to byli pro nás hrdinové. Posilovalo to naše vědomí, jak se dneska my máme dobře.

Na jaře vždycky jsem si v duchu hodnotil, jak by se vydařilo v tom kterým roce osvobození Rudou armádou, totiž jestli kvetly už náležitě šeříky. Šeřík, to byla kultovní rostlina, jako i třeba holubice míru, ať sáhnu zas na druhou stranu do zvířecí říše. Na Prvního máje, to bylo vždycky radosti, průvody, alegorický vozy, všude rudý vlajky jak nad Reichstagem, ve vzduchu jásala budovatelská píseň.

To byl největší svátek, pak byla ještě během roku celá řada slavností, kdy bylo všechno taky vzhůru nohama, revolucí a osvobození bylo po ruce hodně. Všecky ty hezký věci byly tak toxický! Kdo tohleto viděl a zažíval na vlastní kůži, těžko mu přišlo na mysl, že socialismus neexistuje. Dlouho se vzpouzelo mýmu chápání, že jde o jakýsi obří spiknutí a celospolečenskou hru na to, že všechno je jinak. Jak je možný, že davy venku jásají, podepisujou a podporujou všecko, zpívají Internacionálu a doma vzápětí na to všechno nesoudružsky nadávají? Jaká síla by toto přece dokázala provést?

Mimochodem, přiznám se, že i dneska se ještě často přistihnu, že na jaře hledím, jestli už kvetou ty šeříky a bylo by čím přivítat osvoboditele. Jestli ovšem nějací dorazí, to je otázka.

Škola, to skutečně byl první náraz do skutečnýho života. Dneska tu stojíme na prahu dospělosti, ale funguje to pořád stejně jako v době, kdy jsme byli hrdí na rudý šátky. Například se nám tu předkládá beze studu k věření, že naše rodný město, který leží v tý trošku západnější části naší vlasti, bylo osvobozeno tou sovětskou armádou, ačkoliv větší polovina jeho obyvatel si pamatuje zřetelně pravej opak.

Člověk má dvě tváře. Jednu pro veřejnost, druhou na doma

Dobová schizofrenie má stero podob. Na sto způsobů je nám předkládáno, jak dobře se nám vede, přitom zahraniční turisti si k nám jezdí nevěřícně fotografovat, v jakým stavu se nalézají historický domy na náměstích. Jak se všude směle staví, ale dívat se na to nedá, jak tu sám zdůrazňuju při každý příležitosti. Jak neustále roste průmyslová výroba, jenžto fakt ovšem ještě do obchodů nedorazil. A zůstane to tak, dokud vláda bude vědecky rozhodovat o každým hřebíku. Jak náramně si vede i rostlinná a živočišná výroba, v prodejnách masa ovšem jsou nuceni místo zboží vystavovat jen jeho fotografie, byť zdařilý.

Kolik máme skvělejch vědců, umělců, kteří ale kromě svý odbornosti musejí ještě být poučeni z krizovýho vývoje, jinak končí u lopaty. Jak pěstujeme vědeckoprůmyslovou revoluci, ale naše motocykly, který se vyrábějí na strojích starejch padesát a víc let, nechtějí už ani v Sovětským svazu, což je signálem, že už jsme narazili na skutečný spotřebitelský dno. Jak máme upřímnou lásku k témuž Svazu, kterej si ji tu sám přijel s tankama přihřát a udržovat při varu.

Člověk se prostě musí rozdělit na tu část osobnosti, kterou je doma, a na tu část, co za něj sedí ve škole, a podle toho mluvit. Musí si důsledně hlídat, v jaký kůži se právě nalézá.

25. 1. 2019Největší módní výstřelky aneb Čeho všeho jsou módní návrháři schopni

Se stářím těch mašin ve fabrice, to mám ověřeno ze svý vlastní výrobní nedávný praxe, na kterou posílají studenty, aby viděli, jak skončí, když se nebudou dobře učit. Z hlediska nějakýho plnění plánu a výroby vůbec ty brigády mají význam nulovej, až zápornej, vyrobí za těch čtrnáct dní ty vemena u ponku víc škody než užitku. Některý ty stroje tam pamatovaly na výrobním štítku ještě Rakousko.