Existuje toxická feminita? Na tom, co je jejím obsahem, se neshodnou ani feministky
Toxická maskulinita se teď skloňuje ve všech pádech, bývá označována za příčinu takřka veškerých problémů nejen žen. Z původního konceptu a poměrně dobré definice problému tak vzniká bezobsažná floskule, která vzbuzuje mnoho otázek. Jedna se nabízí přímo sama. Existuje i toxická feminita?
Když se podíváme na problém hlouběji, tak zjistíme, že jediný konsenzus je v tom, že pravděpodobně existuje, otázka však je, co je jejím obsahem. Přeci jen, muži v tom nejsou sami a ani dámy se nerodí se svatozáří.
Podle serveru Psychology Today některé radikální feministky definují toxickou feminitu jako „otrockou mentalitu“ některých žen, které nemají vyšší ambice než založit rodinu, porodit děti a přijmout roli pečovatelky, čímž podle nich podrývají boj za práva a ambice žen. Na druhou stranu – každá žena je svou paní. Proč by tedy mělo být přání stát se matkou méně hodnotné a upřímné než touha být třeba vědkyní, manažerkou nebo sportovkyní?
Autorka Cleo J, která píše pro server Medium zase vidí toxickou feminitu zejména u bílých feministek, které chtějí přetvořit svět k obrazu vlastnímu, přičemž naprosto ignorují zájmy menšinových žen. Jako její prvky typicky vidí pasivní agresivitu, manipulativnost, hraní si na oběť a přesvědčení, že se svět otáčí právě kolem oné toxické ženy.
Začátkem roku také zejména v západním akademickém světě způsobil poprask článek evoluční bioložky Heather Heyning na serveru Quilette o toxické maskulinitě a feminitě. Profesorka v něm psala o svých zkušenostech s muži-sexuálními predátory, ale také o ženách, které zneužívají svou sexualitu k zisku výhodnějšího postavení, a které se případně diví, když jsou konfrontovány s následky svého jednání. Heyning také odmítá hromadnou vinu – muž není automaticky šovinistou, ženská sexualita není automaticky toxická a také varuje před černobílým uvažováním, které problematiku ještě více kalí.
Zajímavý příspěvek do diskuze je také od již zmíněného Media, ovšem tentokrát od autorky Meghan Daum. Ta vypočítává všechny ženské drobné i velké hříchy, které se dají svést na to, že „jsem jen žena“, ať už se jedná o svádění vlastní neomalenosti na menstruaci, neochotu s něčím pomoci, protože „to je přeci práce pro chlapa“, až po emocionální vydírání při rozchodu či strašení muže těhotenstvím. Aby se konečně debata o šovinismu, toxické maskulinitě či #metoo dostala na rozumnou úroveň, je podle ní nutné, aby si ženy přiznaly, že ani ony nejsou výlupkem vší dokonalosti a že toxická feminita existuje. Jen s tím rozdílem, že muži jsou nad ní častěji ochotní mávnout rukou, či svou vzpomínku potlačit, aby nebyli za slabochy. Zvláště debatě o #metoo podle ní ale chybí druhá strana mince, výčet hříchů žen.
