Jsou dnešní homosexuální senioři „neviditelní“? Otevřeně o stárnutí z pohledu lidí, kteří většinu života prožili v utajení
Stárnoucí populace je problémem, s nímž se potýká jak Česká republika, tak i země za našimi hranicemi. Bez ohledu na to, jaká metodika se aktuálně užívá k výpočtu odchodu do důchodu, pravdou je, že právě tímto momentem se život člověka radikálně mění. Pomineme-li některá pozitiva „důchodu“, právě v seniorském věku se lidé začínají potýkat také s narůstajícím množstvím nemocí, nezřídka pak potřebují také pomoc ze svého nejbližšího okolí – rodiny. Ta je jistou záchrannou sítí. Ve velmi specifické situaci se však ocitají lidé s menšinovou sexuální orientací. Jediný český výzkum zaměřený na seniorskou LGBT populaci pak hovoří přímo o „neviditelné menšině“. Jak tedy stárnou lesby a gayové? Je o ně postaráno? A ocenili by např. možnost využít služeb domova pro seniory/ky zaměřeného právě na LGBT klientelu? Zeptali jsme se gay seniorů, jak vidí situaci oni sami.
Dnešní LGBT senioři jsou v mnoha ohledech skupinou s neopakovatelnou životní historií, což se samozřejmě podepisuje i do jejich stávajících rodinných vazeb. Ačkoliv totiž Československo dekriminalizovalo homosexualitu v roce 1961, v praktické rovině nebyla odlišná sexuální orientace v souladu s příkladnou socialistickou morálkou. Lesby a gayové tak žili v ústraní, scházeli se tajně v uzavřených společnostech, příp. žili dvojí život. Mnozí/mnohé se i oženili/vdaly a pod tlakem heteronormativní společnosti zakládali rodiny. Homosexualita byla tabu – a zároveň důvodem k tomu, aby se od otevřených leseb a gayů jejich rodiny odvrátily. I z toho důvodu je situace dnešních gay/les seniorů/ek neopakovatelná – většinu života totiž prožili v represivní společnosti, která na homosexualitu nahlížela jako na nepřijatelnou. Bez partnera/ky a zdrojů pomoci, která je třeba zejména s přibývajícími léty.
Jak naznačuje zmiňovaná jediná analýza týkající se LGBT seniorů, ale také zahraniční studie, kterých je na toto téma více, LGBT senioři jsou ve stáří mnohem častěji obklopeni přáteli – většinou navíc vrstevníky (tzv. zvolenou rodinou) – než biologickými příbuznými. Jak navíc upozorňují autorky českého výzkumu, LGBT senioři/ky jsou minoritou v rámci samotné LGBT komunity. V té totiž aktuálně vládne kult mládí a krásy, stárnutí je tedy faktorem, který z komunity vyčleňuje. „Prohlubuje se ta mezigenerační propast, která dělí gay seniory od aktivní komunity, která tráví víkendy a volný čas na párty a v baru a o nic jiného nemá zájem. Když jsem byl v podobném klubu naposledy, ale to už fakt docela dávno, tak jsem si tam fakt připadal jako důchodce a došel k závěru, že tam už nemám co dělat,“ doplňuje Jiří (68), který ač se snažil naleznout životního partnera, dodnes se mu to nepodařilo a žije sám. S tím souhlasí i Zdeněk (73), „ti starší gayové už nikam nechodí kvůli tomu, že tam bude spousta těch mladých, kteří je nebudou brát. Ti mladí si v daném okamžiku neuvědomují, že i oni zestárnou, když to přežijí a toho stáří se dožijí.“
„Celkové postavení seniorů v dnešní společnosti není zcela jednoduché, obzvláště těch, kteří zůstávají osamoceni. Já mám obrovské štěstí, že mám partnera a je mezi námi věkový rozdíl 20 let. Žijeme spolu přitom čtvrt století, což dnes není běžné ani v heterosexuálním partnerství, “ popisuje svou specifickou situaci Josef (75), který má zároveň štěstí, že i po coming outu s ním v kontaktu zůstala jeho sestra s rodinou. „Myslím, že např. zřizování speciálních penzionů pro příslušníky LGBT komunity by vůbec nebylo od věci,“ dodává s tím, že zájemci o takový penzion by se jistě našli. „V tomhle směru je ta myšlenka určitě dobrá, ale nechtěl bych, aby se to nějak paušálně dělilo, ty půjdeš tam a ty tam, patříš mezi ně. Ať si každý svobodně rozhodne,“ souhlasí i Jiří.
Všichni dotazovaní se navíc shodli, že klíčové pro pohodové stárnutí je právě funkční partnerství, které je určitou zárukou jistoty a péče (faktem však je, že dva z respondentů mají partnery výrazně mladší, třetí pak žije přes 20 let sám, což se do jisté míry podepsalo i na jeho psychice). Ovšem naleznout toho pravého ve vyšším věku je přinejmenším problematické. „Na rozdíl od heterosexuálních seniorů, u kterých je běžné, že si v šedesáti najdou protějšek, u seniorů s odlišnou orientací v tomto věku to považuji takřka za vyloučené. A navíc další problém je to, co by tomu řeklo okolí, že ten starý děda je na kluky,“ upřesňuje Zdeněk.
Zatímco ženy-lesby tak nezřídka v předrevoluční době podlehly tlaku společnosti a v heterosexuálním svazku si pořídily děti, mnozí muži žili v ústraní, sami a udržovali pouze náhodné známostí. Jejich situace je tak proto mnohem obtížnější – jejich jedinou záchrannou sítí jsou bratři/sestry a jejich rodiny, přičemž funkčnost těchto vztahů může být samozřejmě ovlivněna mnoha faktory – akceptaci samotné homosexuality nevyjímaje. Přitom právě pro důstojné dožití je podpora z nejbližšího okolí de facto základní podmínkou. Ostatně, jak lakonicky své vyhlídky do budoucna shrnul Jiří, který doposud svého životního partnera nenašel: „Já už nic neočekávám, jenom tu rakev…“
