Pozitivita těla - muži odhalili, které části svého těla nejvíce nesnášeli a prozradili, jak se s tím vyrovnali

Co je to krása? Dokonalost? Jaký to má smysl? Neustále máme pocit, že nejsme dost dobří, dost krásní a dost sebevědomí. Bodyimage je něco, co většinu normálních lidí absolutně vytáčí. Kdy se vlastně z fyzické krásy stala přednost a proč všichni chtějí vypadat lépe? Lépe než kdo? Být nespokojený se svým tělem je poslední dobou trend číslo jedna. A pokud jste do této fáze ještě nedospěli, pak jsou tu ti, kteří vám velmi rádi připomenou, že byste se sebou měli něco dělat. Odvážní muži promluvili o tom, co na sobě nesnášeli, ale dokázali se nakonec přijmout takoví, jací jsou. Body-positivity (pozitivita těla) je stejně důležitá jako bodyimage, ne-li důležitější.

Troy Solomon, 28 let, „Nesnášel jsem své břicho.“

„Když jsem vyrůstal, měl jsem problémy s velkým břichem i hrudníkem. Byl jsem ten kluk, který měl u bazénu vždy tričko nebo košili. Kdykoliv mi někdo řekl, že potřebuji zhubnout, ukázal při tom na mé břicho. Připojením se na sociální sítě jsem si nakonec uvědomil, že život je o tom, abychom si ho užili. A to opravdu nejde, když nemáte čistou hlavu. Přestal jsem se starat o to, co si kdo o mně myslí. A přestal jsem se přehnaně starat o to, kdo by mohl ocenit mé tělo a zaměřil se na to, abych své tělo dokázal ocenit sám.“

Jack Traveler, 29 let, „Nesnášel jsem svou výšku“

„Měřím sto šedesát centimetrů a na dost dlouhou dobu pro mě byla moje výška zdrojem hluboké hanby. Říkali mi „malý muž“. Patetický. Neatraktivní. Objekt posměchu. Ve vlastní kůži jsem se cítil dost nepohodlně a nesnesitelně. Tím, jak jsem stárl, jsem si všiml, že má výška mě jíž nedrží zpátky. Již nebyla překážkou v sociálních či romantických situacích, jak tomu bylo dříve. Moje práce vyžaduje mluvení na veřejnosti, což mě naučilo být sebevědomý. Stačí se postavit rovně a mluvit jasně a ne rychle. Lidé si nevšimnou vaší výšky, když jste si jistí sami sebou.“

Brett Williams. 27 let, „Nesnášel jsem svá lýtka.“

„Celý svůj život jsem atlet, ale vždycky mě trápily moje ´kuřecí´ nohy, obzvlášť když jsem byl teenager. Můj otec i sestra jsou sportovci – sprinteři a mají monstrózní a vypracovaná lýtka. Čekal jsem, že na tom budu stejně, ale mýlil jsem se. Dřel jsem v posilovně jako kůň, ale nic nefungovalo. Nakonec jsem se s tím smířil. Není důležité, jak moje lýtka vypadají, hlavní je, že fungují tak, jak mají, a jak potřebuji.“

Kevin Davis, 30 let, „Nesnášel jsem své strie.“

„ Když se mi začaly dělat strie, byl to pro mě v minulosti šílený boj. Vždycky jsem byl větší a dokázal jsem ocenit, co pro mě moje tělo dokáže udělat. Ale nebylo by mi pohodlné sundat si u bazénu nebo na pláži tričko. Teprve před pár lety mi došlo, že se vlastně bez toho trička dokážu obejít a cítit se normálně. Je úžasná věc zbavit se té skořápky a vykašlat se na názory ostatních a společností nastavených standardů krásy – kravina. Každý může mít plážové typ těla. Respektive tělo už máte, jen se dostat na tu pláž.“

Kevin Davis

Houston Hardaway, 27 let, „Nesnášel jsem ustupující vlasy.“

„Začal jsem plešatět ve svých dvaceti letech. Čekal jsem to, protože stejně to měl i můj otec a dědečkové. Ale i tak to bylo strašné. Jako by můj život skončil, byl jsem starý, nudný, odpuzující. Nikdy jsem si takové věci nemyslel o ostatních plešatých mužích, byl to pocit, že mě tak vidí ostatní. Zkoušel jsem úplně všechno, abych to zastavil. Ale nešlo to. Jeden čas jsem neustále nosil klobouky. Sžíral mě pocit, že by lidé zjistili, že mi na vlasech tolik záleží. Rozhodl jsem se, že si prostě oholím hlavu. Bál jsem se na začátku podívat do zrcadla. Ale život se mi vůbec nezměnil, lidé se mnou nejednali jinak. Uvědomil jsem si, že jsem nechal strach řídit můj život. Posílilo mě to. Kdybych neztratil vlasy, nebyl bych tím, kým jsem dnes.“