Jedna postel pro dva muže mohla znamenat skandál. Jak vypadalo cestování gayů před internetem?
Představte si běžnou scénu na hotelové recepci. Přijdou dva muži, odevzdají pasy a recepční se podívá do rezervace.
„Máte pokoj s manželskou postelí.“
„Ano.“
„Ale jste dva muži.“
Právě v tomto bodě mohl ještě poměrně nedávno začít problém. Nešlo přitom jen o nepříjemný pohled nebo otázku, kterou heterosexuální pár nikdy nedostal. Hotel mohl hostům oznámit, že pro ně připravil oddělené postele. Nebo že pokoj s jednou postelí vůbec nedostanou.
A není to jen příběh ze vzdálených padesátých let. Studie publikovaná v roce 1996 v Journal of Homosexuality obeslala 320 hotelů a penzionů žádostmi o víkendový pokoj s jednou postelí. Jednou žádal heterosexuální pár, podruhé pár stejného pohlaví. Stejnopohlavním dvojicím byly rezervace potvrzovány statisticky významně méně často.
Když britský Independent on Sunday o dva roky později zkusil zavolat do deseti hotelů s požadavkem na pokoj s dvojlůžkem pro dva muže, tři podniky rezervaci odmítly nebo trvaly na oddělených postelích. Tehdejší průzkum organizace Stonewall navíc zjistil, že sedm procent dotazovaných gayů a leseb už někdy hotel odmítl ubytovat na společném lůžku.
To, co dnes může vypadat jako drobný detail rezervace, tak dlouho symbolizovalo něco mnohem většího – cestování znamenalo opustit prostředí, jehož pravidla člověk znal, a vstoupit někam, kde vůbec netušil, jak bude jeho homosexualita přijata.
Nejdřív bylo potřeba zjistit, kam vůbec jít
Internet neexistoval, Google Maps také ne a nápis „LGBTQ+ friendly“ na Bookingu pochopitelně nikde nesvítil. Pokud gay muž přijel v šedesátých letech například do Chicaga, New Orleans nebo Los Angeles, nemohl jednoduše napsat do telefonu „gay bar near me“.
Potřeboval kontakty. Část informací se předávala mezi známými. Někdo znal někoho v jiném městě, barman doporučil další podnik, informace kolovaly mezi členy komunity. Už po druhé světové válce existovaly různé soukromě distribuované a někdy velmi nenápadně kódované seznamy míst, kde se gayové mohli setkávat.
Pak přišly skutečné cestovní průvodce. Jedním z prvních byl The Lavender Baedeker, vydaný v San Francisku v roce 1963. O rok později však vznikla publikace, která se nakonec stala patrně nejslavnějším americkým gay cestovním adresářem vůbec. Jmenovala se Bob Damron's Address Book.
Gay obdoba Green Book? Přirovnání není náhodné
Bob Damron vlastnil gay bary a často cestoval po Spojených státech. V roce 1964 začal vydávat malou knížku s adresami podniků, které během svých cest poznal. První seznamy sestavoval osobně, postupně ale začali informace posílat majitelé podniků i samotní čtenáři. Vznikl tak vlastně předchůdce dnešních uživatelských recenzí – jen vytištěný na papíře a aktualizovaný jednou za rok. Adresář se dal strčit do kapsy. Uvnitř však ukrýval mapu paralelního světa.
Bary, restaurace, knihkupectví, kina, lázně, hotely, pláže, parky i místa známá pro cruising. Jednotlivé podniky byly opatřeny zkratkami a kódy, díky nimž čtenář věděl mnohem víc než jen adresu. Objevovalo se dokonce označení AYOR – At Your Own Risk, tedy „na vlastní nebezpečí“, které mohlo upozorňovat na riziko policejního zásahu nebo kriminality.
Projekt Mapping the Gay Guides, který dnes staré Damronovy adresáře digitalizuje, jejich funkci přirovnává k legendárnímu The Negro Motorist Green Book. Ten pomáhal Afroameričanům cestujícím v době rasové segregace nalézt hotely, restaurace a další podniky, kde budou obslouženi a relativně v bezpečí. Historické zkušenosti černých Američanů a gayů samozřejmě nelze jednoduše postavit na roveň, princip informační pomůcky byl ale podobný: potřebujete vědět, kde můžete bez zbytečného rizika zastavit.
Damronův adresář proto nebyl jen turistický katalog. Ukazoval čtenáři, že komunita existuje i za hranicemi jeho rodného města.
Jestliže člověk žil v malém americkém městečku a znal jediný gay bar široko daleko, mohl při listování najednou vidět desítky či stovky míst napříč zemí. Výzkumníci zabývající se historií těchto průvodců právě v tom vidí jednu z jejich nejzajímavějších rolí – pomáhaly vytvářet představu gay komunity jako něčeho většího než několika izolovaných skupin v jednotlivých městech.
V Evropě se do kufru balil Spartacus
Američané měli Damrona, mezinárodní gay cestování pak dostalo další ikonickou knihu: Spartacus International Gay Guide.
První vydání vyšlo v roce 1970. Stostránkový průvodce postupně narostl v rozsáhlý mezinárodní adresář a stal se na několik desetiletí jednou z nejznámějších pomůcek gay mužů cestujících po světě. Spartacus International Gay Guide obsahoval informace o barech, klubech, saunách, ubytování i dalších místech společenského života.
Je snadné podcenit, jakou moc taková kniha měla. Přijeli jste třeba večer vlakem do cizího evropského města. Neznali jste místní jazyk, gay život se odehrával za nenápadnými dveřmi a podnik často zvenku vůbec nevypadal jako gay bar. Bez doporučení jste kolem něj mohli desetkrát projít a nevšimnout si ho. Se Spartacusem jste měli adresu.
Pro generace mužů tak podobné průvodce fungovaly trochu jako dnešní kombinace Googlu, TripAdvisoru, Grindru a bezpečnostního doporučení ministerstva zahraničí – jen v jedné papírové knize.
Zároveň není nutné tehdejší svět romantizovat. Historie Spartacusu má i problematické stránky. Historici upozorňují mimo jiné na propojení části tehdejšího gay turistického prostředí se sexuálním vykořisťováním a na kontroverzní působení zakladatele Johna Stamforda. I to připomíná, že rozvoj gay cestování nebyl jednoduchým příběhem postupující svobody.
Hotel, kde člověk nemusel nic vysvětlovat, měl zvláštní hodnotu
Vedle průvodců proto postupně vznikala také samotná gay-friendly ubytování. Některé destinace se staly queer útočišti dávno předtím, než cestovní kanceláře začaly LGBT klientelu považovat za zajímavou marketingovou skupinu. Jedním z nejznámějších příkladů je Provincetown na americkém Cape Cod. Umělci, bohémové, gayové a lesby sem ve větším počtu mířili už v první polovině 20. století a město se postupně proměnilo v jednu z nejvýraznějších queer dovolenkových destinací v USA.
Cape Cod Commission dnes mezi důležitými místy místní LGBTQ+ historie připomíná také starý kapitánský dům, který Peter Hand a jeho partner Edward Damiger proměnili v první otevřeně gay penzion v Provincetownu.
Podobnou roli sehrál newyorský Fire Island. V odlehlém Cherry Grove se gayové a lesby začali výrazněji objevovat už ve třicátých letech a ve čtyřicátých a padesátých letech zde vzniklo prostředí, kde bylo možné alespoň na část léta žít způsobem, který byl na „pevnině“ mnohem obtížnější.
Gay-friendly hotel tedy nenabízel jen pokoj. Nabízel možnost přijít k recepci ve dvou a nic nevysvětlovat. Nebát se, že majitel začne řešit, kdo s kým spí. Nehrát před personálem kamarády. To byl luxus úplně jiného druhu.
A pak gayové začali jezdit na dovolenou společně
V sedmdesátých letech se objevila ještě jedna novinka – cesta vytvořená přímo pro gay klienty. Za jednoho z otců moderního gay turismu je považován německo-americký cestovní podnikatel Hanns Ebensten. Po vlastní plavbě Grand Canyonem dostal nápad uspořádat podobnou výpravu pouze pro skupinu gay mužů. Ten na začátku sedmdesátých let založil cestovní kancelář a v roce 1973 už dobový gay tisk informoval o zájezdech určených přímo gay klientele.
Dnes to zní téměř banálně. Gay cruise, queer resort nebo zájezd pro LGBT cestovatele už nikoho nepřekvapí. Tehdy však byl radikální už samotný předpoklad, že několik gay mužů může odjet na dovolenou jako gayové, nikoliv jako jednotlivci, kteří tuto část života během cesty raději schovají. Ebensten později vzpomínal, že jeho klienti mohli během těchto výprav zažívat něco, co doma často nešlo – být několik dní součástí skupiny, před níž nebylo třeba nic tajit.
Z jedné raftingové výpravy nakonec vyrostl celý segment cestovního ruchu. V osmdesátých letech přibývaly specializované hotely a resorty a v roce 1986 vyplula z New Orleans první velká gay cruise společnosti RSVP se stovkami pasažérů.
Internet zabil adresář. Potřebu, kterou řešil, úplně ne
Pak přišel internet a svět tištěných gay průvodců začal ztrácet svůj hlavní důvod existence. Informace, kvůli nimž bylo dříve nutné každý rok kupovat nový Damron nebo Spartacus, byly najednou dostupné okamžitě a zdarma.
Historici z projektu Mapping the Gay Guides právě nástup internetu označují za jeden z hlavních důvodů, proč Damronovy průvodce po téměř šesti desetiletích nakonec zmizely. Jejich původní otázka ale nezmizela úplně.
Ještě v roce 2021 popsal zaměstnanec Expedie svou zkušenost z luxusního hotelu v Soulu – s partnerem si objednali pokoj s dvojlůžkem, recepční však automaticky rozhodl, že když jsou dva muži, dostanou dvě oddělené postele. Museli trvat na tom, že skutečně chtějí pokoj, který si rezervovali.
Právě proto mají staré gay cestovní průvodce v historii tak zvláštní místo. Na první pohled jsou to trochu bizarní relikvie analogové éry – dlouhé seznamy dávno zavřených barů, penzionů a saun vytištěné titěrným písmem. Jenže mezi těmi adresami je zaznamenáno ještě něco jiného. Doba, kdy možnost cestovat otevřeně nebyla samozřejmostí. Kdy informace o jednom bezpečném hotelu putovala stovky kilometrů. Kdy nenápadná knížka v kapse dokázala člověku říct, že za dveřmi podniku na další ulici nemusí být tentokrát cizincem.
