Třetí největší španělská pride v Torremolinos Čechům ukazuje, o čem skutečně průvody hrdosti jsou a že bychom možná život nemuseli brát tak vážně
Takový historicky starší evropský Stonewall
Historická LGBT+ identita Torremolinos je starší než slavné nepokoje ve Stonewall Inn. Čtvrť La Nogalera – dnes živé epicentrum gay scény s bary, restauracemi a obchůdky – byla viditelně “teplá” již od konce padesátých let 20. století. Tony’s Bar, otevřený v roce 1962, je považován za první gay bar v celém Španělsku. Paradox doby je, že právě v zemi, kde Francova diktatura homosexualitu kriminalizovala a v sedmdesátých letech organizovala zatýkání, se Torremolinos stávalo oázou – městem, kde se pod rouškou turistického ruchu dalo dýchat svobodněji než kdekoli jinde. Mezinárodní turisté sem přijížděli a s nimi i určitá míra anonymity a tolerance, která v uzavřené frankistické společnosti jinak neexistovala.
Dnes je situace diametrálně odlišná. Španělsko legalizovalo manželství osob stejného pohlaví v roce 2005, jako třetí země na světě, hned po Nizozemsku a Belgii. Od roku 2007 si zde lidé mohou právně změnit pohlaví ještě před chirurgickým zákrokem. Průzkum Pew Research Center z roku 2013 ukázal, že 88 procent Španělů homosexualitu přijímá, což bylo v té době první místo na světě. A Španělsko i nadále figuruje v předních příčkách mezinárodních žebříčků hodnotících stav lidských práv. Nejde o náhodu – je to spíše výsledek vědomé politické volby a postupné, ale nekompromisní společenské proměny. A ruku na srdce – dost možná i vliv velkého počtu slunečních dní v roce.
Katolické království, které je Česku příkladem
Španělsko je přitom na papíře zemí, od které by si člověk takový vývoj nemusel automaticky slibovat. Katolická tradice tu má hluboké kořeny, země je královstvím a ještě v sedmdesátých letech tu vládl Generalísimo Franco. Konzervatismus byl historicky vepsán do samotné struktury státu. A přesto – nebo možná právě proto – přišla po roce 1975 tak razantní demokratická a společenská liberalizace.
Španělé se ze sevřeného objetí diktatury vymanili s vervou, která jako by neznala slovo kompromis. Kultura svobody, která přišla s huntím la Movida (kreativní exploze svobody projevu osmdesátých let) zasela semena tolerance, jež dnes sklízíme v podobě jednoho z nejinkluzivnějších prostředí v Evropě.
Srovnejme to s Českou republikou. Ta je – podle různých průzkumů – jednou z nejméně religiózních zemí světa. Víra nehraje v každodenním životě většiny obyvatel prakticky žádnou roli. Přesto se Česko v evropském srovnání LGBT+ práv stále drží na druhé koleji: manželství pro páry stejného pohlaví stále neexistuje, adopce dětí je páry LGBT+ fakticky nedostupná a v mezinárodních žebříčcích se pohybujeme okolo 37. místa. Ateimsus a liberalismu zkrátka nejdou ruku v ruce tak automaticky, jak by se mohlo zdát. Španělský příklad nám ukazuje, že klíčem není snaha potlačit v lidech víru, ale spíše politická vůle a vědomá volba společnosti.
Duha, kam se podíváš
Letošní Torremolinos Pride slavila jedenácté výročí a město to dalo patřičně najevo. Duhové vlajky vlály z oken bytů, hotelů, administrativních budovu, ale i z výloh obchodů, přičemž se do klání zapojily jak místní prodejny, tak řetězce světových značek. Nebyl to ovšem takový vizuální přetlak jako třeba v Madridu nebo Barceloně – tamní pride jsou z logistických i historických důvodů větší, Torremolinos si nicméně drží pevnou pozici hned za nimi. Letos se zúčastnilo více než 40 000 návštěvníků a čísla rok od roku rostou. Číslo, které hovoří samo za sebe, zejména vezmeme-li v potaz, že jde o relativně malé pobřežní město.
LGBT+ lidé jako potenciál, nikoliv jako problém
Součástí celého programu byla také konference o lidských právech, na níž místní politici a představitelé města mluvili o LGBT+ cestovatelích s upřímným respektem, a nikoliv jako o okrajové skupině, o které je třeba se nějak zmínit jenom proto, že si to doba žádá. O LGBT+ cestovatelích se zde hovořilo jako o silné ekonomické síle, která městu přináší znatelný ekonomický rozvoj. Padala slova o tom, že tato komunita má sice specifické potřeby a zájmy, ale jakmile je přijata s respektem, oplácí to nevšední loajalitou a štědrostí.
Gaycation ekonomika (tedy turismus postavený na vstřícném přijetí LGBT+ cestovatelů) je pro Torremolinos zásadní. Jde tedy o jakousi pragmatickou tvář tolerance, což ji ovšem v ničem nesnižuje. Naopak – přijetí, které má kořeny i v ekonomickém zájmu, je přijetí stabilní a dlouhodobé a vidíme to na příkladu mnoha jiných destinací, které se rozhodly vydat se stejnou cestou.
Duhoví psi a závod v běhu na podpatcích
Program pride týdne rozhodně nestojí jen na sobotním průvodu, byť ten je bezpochyby vrcholem, podobně jako v případě kterékoliv jiné pride kdekoliv na světě. Mně osobně se do srdce zapsaly dvě akce, které mají schopnost ukázat, o čem pride je ve skutečnosti – nikoliv pouze o politickém manifestu, ale také o radosti z bytí. Přehlídka psů ozdobených v pride kostýmech nebyla ničím jiným než pouhou zábavou a radostí pro radost. Přihlížející se smáli, fotili a tleskali. Nikdo se nepohoršoval nad jakýmsi domnělým úpadkem hodnot a morálky.
Následovala soutěž v běhu na podpatcích – disciplína vyžadující nejen odvahu, ale i koordinaci, jíž se nedostává ani mnoha lidem bez podpatků. A opět zde nešlo o nic jiného než o důvod k zasmání, zábavu a touhu fandit těm, kteří sebrali odvahu a ve 30 stupňovém vedru proběhli centrem města v botách na často až příliš velkých podpatcích, z nichž se protáčely oči i přítomným ženám.
Přijetí, které nepotřebovalo komentář
Na obou akcích jsem zahlédla tutéž ženu. Doprovázela chlapce, který měl na sobě dívčí šaty (s největší pravděpodobností šlo o syna). Mohlo mu být tak šest, možná osm let. Matka šla vedle něj klidně, sebejistě, bez jediného nervózního pohledu na okolí. Na přehlídce mazlíčků se chlapec smál spolu s ostatními. Na běhu v podpatcích nadšeně tleskal těm, kdo doběhli do cílové rovinky.
Je to banální obrázek, a přesto mě zasáhl víc než jakýkoliv transparent. Matka nemusela nic vysvětlovat, neomlouvala se, nesledovala, zda se někdo dívá, zda jí nebo syna někdo soudí. Bylo jí to jedno. Prostě přišla tam, kde je její syn vítán takový, jaký je, nebo jaký chce být. A tohle je podle mě ta nejupřímnější forma svobody: ne ta legislativní, ne ta v průzkumech veřejného mínění, ale ta, která se děje v klidu, mezi palmami, bez dramatických gest.
Torremolinos pride je synonymem pro oslavu životaFoto: Torremolinos pride / se svolením
Pride průvod: karneval, nikoliv protest
Samotný průvod byl pro (zejména české) oči nevšedním zážitkem. Na rozdíl od Prague Pride, která je stále spíše protestní akcí, kde se lidé v drtivé většině pohybují v relativně běžném oblečení, aby náhodou nebyli souzeni těmi, kdo na pride nikdy nebyli, byl průvod v Torremolinos karnevalem v tom nejplnějším slova smyslu. Minoritu tvořili ti, kteří přišli v civilu. Kostýmy, masky, nejrůznější zvířecí obleky, námořnické uniformy, antická roucha, třpytky od hlavy k patě – všechno tohle bylo součástí průvodu, kde se individualita přijímá jako norma, nikoliv jako výjimka.
Alegorické vozy pak byly skutečnou lahůdkou. Vozy pro lesby, vozy pro bears (medvědy – gay subkultura větších, chlupatých mužů), námořnické vozy, antické vozy s lidmi v tógách, firemní vozy atp. Praha takové vozy nezná a upřímně, celkem mi zde chybí. Dodávají průvodu divadelnost, spektákl, pocit, že jde o oslavu života, a ne jen o pochod z bodu A do bodu B, kde je stále tak trochu cítit pachuť z nepochopení, odmítání a neustálých politických snah o dehumanizaci základního lidského práva na sebevyjádření.
Transparenty lidskoprávní povahy nebyly příliš vidět, což v tomhle kontextu říká hodně. Španělsko si prostě nemusí tolik připomínat, za co bojuje, protože mnoho z těchto bojů už bylo vyhráno. Jeden banner přesto upoutal mou pozornost: Democrats Abroad – skupina amerických demokratických emigrantů, kteří hlasitě nesouhlasí s politikou Donalda Trumpa a nebojí svůj odpor vyjádřit i za hranicemi. Aneb globalizace protestu v akci…
Praha versus Torremolinos: jiný vibe, jiná éra?
Prague Pride je úctyhodná akce. Pokud jde o počet doprovodných programů a celkový objem účastníků, určitě Torremolinos převyšuje a je tedy potřeba organizátorům naší pride složit poklonu. Přesto je charakter obou akcí odlišný. Praha je stále město, kde se pride koná v kontextu neuzavřených bojů: bez manželské rovnosti, bez práva na adopci, s pocitem, že je třeba stále něco dokazovat, vysvětlovat a přesvědčovat. To zanechává stopy na atmosféře akce.
Torremolinos pride je v tomhle jiná. A nejen proto, že se koná pod palmami a s výhledem na moře. Je jiná, protože se odehrává ve společnosti, která má tyto věci za sebou. Španělská pride může být oslavou, protože vyhrané bitvy to dovolují. Má proto více prostoru pro individualitu, extravaganci, sebeironii a obyčejnou radost ze života. Pro dva muže převlečené za mořské koníky. Protože prostě proč ne – je to přece sranda a vzdání holdu životu, který by se možná neměl brát tak vážně…
Pride pod palmami a u moře má prostě jiný vibeFoto: JS
Závěr: uvolnit otěže
Jako Češi můžeme být na Prague Pride hrdí. Je autentická, je naše, má svůj příběh a svůj smysl. Torremolinos nám ale ukazuje, jak může vypadat pride v zemi, která ušla o kus dál – nejen zákonodárnou cestou, ale společensky a kulturně.
Ukazuje nám, že sebevyjádření jednotlivce, které nikomu neublíží – kostým, maska, karneval, chlapec v dívčích šatech v náručí hrdé matky – může být přijímáno s klidem a radostí, bez protestu z jedné strany a bez přehnaného tlaku z druhé. Prostě jako součást širokého spektra toho, čím život je.
A pride pod palmami, pár kroků od moře, kde se sluní medvědi v námořnických uniformách vedle matek se syny v sukních – to je, alespoň za mě, perla v koruně evropských pride festivalů. Doporučuji každému, kdo ještě nevyrazil. Španělsko to umí a všechny vás tak srdečně zve na další ročník.
Za pozvání na Torremolinos pride velmi děkujeme španělské Turespaña: www.visitcostadelsol.com ; www.spain.infoFoto: Turespaña / se svolením
