„Je důležité připomínat, jak snadno lze přijít o demokratické základy a směřování,“ říkají autoři dokumentu, který na Prague Pride ukázal tvář současné Gruzie
V rámci letošního programu Pride Pride se ve Francouzském institutu v Praze uskutečnila premiéra krátkého dokumentu Kdesi na Kavkaze. Snímek autorů Tobiáše Frýdla a Natálie Hallerové sleduje životy dvou protagonistů – feministické a queer aktivistky Nutsy Kiliptari a digitálního tvůrce Shaka Demetrashviliho. Oba otevřeně sdílejí své příběhy o vztahu k domovu, komunitě i touze po svobodě v zemi, kde sílící ruský vliv a nové zákony stále více zužují prostor pro jakoukoli odlišnost. Film, natáčený během parlamentních voleb v Gruzii v roce 2024, se pohybuje mezi intimními zpověďmi a syrovými obrazy z protestů v ulicích Tbilisi. Projekci doprovodila debata s oběma protagonisty, kteří kvůli příležitosti přiletěli z Gruzie – a jejich přítomnost dodala večeru jedinečnou autenticitu i naléhavost.
Natálie, vy jste už trochu nastínila, že jste v Gruzii žila. Co vás přivedlo k tomu natočit film právě v téhle historické chvíli – tedy během voleb v říjnu 2024?
V Gruzii jsem žila v době, kdy byla čerstvě schválena na čekací listinu do Evropské unie. Pamatuji si, jak jsme zrovna seděli na večeři s přáteli – byli tam Gruzínka, Francouzka, Ruska i Češka. Pro Gruzínku to byl moment čistého štěstí. Ulice slavily, lidé byli nadšení.
Já jsem ale musela odjet zpátky do Česka kvůli státnicím. A v tu chvíli se všechno zlomilo. Najednou jsem sledovala, jak moji přátelé chodí na protesty, jak na ně policie používá vodní děla nebo pepřové spreje. Pamatuji si, jak mi kamarádka Nutsa volala v panice, se slzami v očích, a ptala se, co má dělat. Vyprávěla mi, že lidé utíkají do aut, aby je nezatkli. Byly to strašně silné momenty. Gruzie se pro mě stala druhým domovem, a proto jsem cítila potřebu tyto příběhy zaznamenat a předat dál.
Dá se tedy říct, že prvním impulzem bylo právě přátelství s Nutsou.
Ano.
A proč jste se rozhodla studovat právě v Gruzii?
Byla to náhoda. Věděla jsem, že si budu prodlužovat studium a že musím napsat bakalářskou práci. Rozhodla jsem se proto jet na neplacenou stáž. Napsala jsem do několika Českých center a jako první mi odpovědělo České centrum v Tbilisi. A tak jsem tam odjela. Teprve tam jsem si vytvořila hluboký vztah k té zemi – skrze lidi, kulturu i prostředí.
Tobiáši, co vás přivedlo k tomu, abyste se do projektu zapojil?
Popravdě řečeno trochu jako slepý k houslím. Natálie s natáčením neměla moc zkušeností, a tak hledala někoho, kdo by jí pomohl film realizovat. Na jedné akci se potkala s mojí kamarádkou, která jí doporučila právě mě. Najednou mi přišla zpráva od neznámého čísla – od Natálie – že by chtěla jet do Gruzie a natočit dokument. Okamžitě mě to zaujalo. Studuji FAMU a dlouhodobě se věnuji dokumentární tvorbě, takže jsem na nabídku hned kývl. Sešli jsme se, domluvili se a prakticky hned koupili letenky. Byla to vlastně docela náhoda, ale skvěle to vyšlo.
Natálie, vy sama jste zmínila, že jste v Gruzii byla ještě před těmi největšími protesty. Jak na vás působila politická situace během voleb a demonstrací?
Já jsem v zemi pobývala ještě před těmi největšími protesty. Film jsme ale natáčeli právě během voleb a částečně jsme se účastnili i demonstrací, tehdy ještě nebyly násilné. Ty brutálnější přišly později. Ale i tak to na mě mělo velký dopad. Hrozně mě štve to bezpráví a nástup autoritářského systému, který je tam stále zřetelnější. Nejvýraznějším momentem pro mě byl takzvaný Foreign Agent Law – zákon, který nutí organizace přijímající více než 20 procent financí ze zahraničí registrovat se jako „cizí agenti“. To se dotýká neziskovek, médií i nezávislých projektů.
Najednou jsem cítila, jak se prostor svobody stahuje a pouta jsou čím dál těsnější. Protesty tam probíhají už přes 250 dní v kuse a lidé jsou zatýkáni za banální věci. Například známá novinářka Mzia Amaglobeli byla souzena jen proto, že dala facku policistovi, který ji slovně napadl, a nakonec byla odsouzena na dva roky do vězení. A to je jen jeden z mnoha případů.
Měla tahle atmosféra dopad i na samotné natáčení? Zažili jste situace, kdy vám hrozilo nebezpečí?
Natálie: Určitě jsem měla strach. Ale vzhledem k tomu, že jsme byli malá studentská produkce, nikdo si nás moc nevšímal. Na protestech jsme působili spíše nenápadně – novinářů tam bylo spoustu, včetně zahraničních, takže pozornost policie směřovala k větším jménům. Samozřejmě jsme počítali i s tím, že by při odjezdu mohlo dojít ke kontrole nahrávek. Proto jsme si zálohovali data na více míst a rozdělili je mezi přátele, aby se k nim v případě potřeby dalo dostat. Ale nakonec jsme naštěstí žádný zásah nezažili. Díky tomu, že jsme měli jen malou kameru a základní vybavení, působili jsme spíš jako turisté, kteří si natáčejí dovolenou.
Jak se rodil scénář? Měli jste jasnou koncepci, nebo jste spíše reagovali na situaci na místě?
Tobiáš: Měli jsme s Nutsou připravený rámcový koncept – určité situace, v nichž jsme ji chtěli zachytit, a příběhovou linku, která měla vycházet z jejího života. Ale u dokumentů to vždycky hodně záleží na situaci přímo na místě. Nakonec se ale všechno změnilo. Když jsme přijeli do Tbilisi, zjistili jsme, že Nutsa krátce po operaci skončila zpátky v nemocnici. Stihli jsme s ní natáčet sotva dva dny a pak musela přerušit spolupráci. Celý náš původní koncept se tím zhroutil. V té chvíli jsme se seznámili se Shakem a rozhodli se film posunout do formy dvojportrétu. Od té chvíle jsme už jen reagovali na to, co přicházelo, improvizovali a vnímali situace kolem sebe. Výslednou strukturu jsme pak skládali až ve střižně – v podstatě jsme znova hledali celou kostru filmu.
Zažili jste během demonstrací chvíle, kdy jste se skutečně báli?
Tobiáš: Zažili jsme asi tři demonstrace, ale ani jedna z nich ještě nebyla násilná. Byly to spíš úvodní shromáždění svolané opozicí a prezidentkou. Vodní děla, pepřové spreje a tvrdé policejní zásahy přišly až později – v době, kdy jsme už v Gruzii nebyli. Takže osobně jsem necítil bezprostřední ohrožení.
Natálie: Já si ale pamatuji na jeden moment. Přicházeli jsme na protest u parlamentu a procházeli kolem velké skupiny policistů – mohlo jich být snad třicet. V tu chvíli Tobiáš začal natáčet a oni se na nás okamžitě zadívali. Ten pohled byl hodně nepříjemný. Právě tehdy jsem si uvědomila, že by se protest mohl zvrhnout.
Jaké je v Gruzii postavení queer komunity? Jak tam lidé prožívají svou identitu?
Natálie: Já jsem součástí komunity a můžu říct, že pro ženy je situace o něco jednodušší. Když se dvě ženy drží za ruce, muži to často vnímají spíš jako atraktivní, než že by to bylo stigmatizované. U gay mužů je to ale mnohem těžší. Shako to ve filmu krásně říká: jeho největším snem není svatba, ale obyčejná věc – držet se s partnerem na ulici za ruku, dát si pusu a projevit lásku veřejně. To, co je u nás samozřejmé, tam zůstává jen snem. Během výzkumu, který jsem dělala pro svou bakalářskou práci, jsem slyšela mnoho příběhů. Například heterosexuální muži si na seznamkách vytvářejí falešné profily, aby odhalili, kteří jejich kamarádi jsou gayové. Jedna z mých respondentek to popsala jako obrovské riziko.
Nemůžu ale říct, že by se po ulicích běžně děly fyzické útoky, kdy by lidé okamžitě napadli někoho, koho považují za queer. Existují však medializované případy – třeba když byl německý turista napaden jen proto, že měl v uchu náušnici. Takové incidenty pak posilují představu, že je Gruzie pro queer lidi extrémně nebezpečná. Já bych to tak úplně neřekla, ale stigma tam rozhodně existuje.
Takže situace je horší než u nás?
Natálie: Ano, zvlášť teď. Momentálně platí absolutní zákaz jakékoliv edukace o queer tématech. Trans lidé nemají přístup k medicínským zákrokům ani hormonální léčbě. Všechny publikace, články, filmy nebo knihy týkající se queer komunity podléhají cenzuře. A to je obrovský problém. Pokud se lidé nemohou vzdělávat a slyšet naše příběhy, nebude existovat prostor pro porozumění. Bez vzdělávání se vytváří jen další nenávist.
Vidíte za tím i vliv Ruska? Gruzie je přece na rozcestí mezi Západem a postsovětským prostorem.
Natálie: Rozhodně. Třeba i proto, že 20 procent gruzínského území je okupováno Ruskem, ruský vliv je v politice hodně cítit. Velmi silnou roli v tom hraje miliardář Bidzina Ivanišvili, který založil politickou stranu Georgian Dream – jeden z nejmocnějších mužů Gruzie, jenž má úzké vazby na Rusko. A právě on má zásadní vliv na současnou gruzínskou politiku. Takže ano, ruské prsty v tom vidím jasně.
Premiéra vašeho dokumentu proběhla v červenci v rámci Prague Pride ve Francouzském institutu. Jak jste vnímali reakci publika?
Tobiáš: Pro mě bylo nejzajímavější, že se premiéry nakonec zúčastnili oba protagonisté – Nutsa i Shako. Pozvali jsme je na poslední chvíli, ale přijeli. Bylo fascinující sledovat jejich reakce. V Gruzii jsou zvyklí na úplně jiné poměry: tamní Pride je malá akce, často čelí násilí a nepokojům. U nás viděli obrovský týdenní festival plný přednášek, besed a vyvrcholený velkým průvodem, který proběhne bez násilí. Byli z toho upřímně překvapení. Já jsem měl největší obavy z reakce Nutsy, protože nechtěla dokument vidět dopředu. Řekla, že si počká až na premiéru. Byl jsem nervózní, jak to přijme. Nakonec byla dojatá a spolu se Shakem říkali, že je to úplně vrátilo zpátky do té doby, skoro o rok zpátky. To pro mě byla obrovská úleva i radost. A musím říct, že mě potěšila i samotná reakce publika. Člověk nikdy neví, jestli bude film srozumitelný i pro diváky, kteří téma neznají. Ohlasy ale ukázaly, že to fungovalo.
Vzpomínáte si na nějaký moment z debaty, který vás obzvlášť zaujal?
Tobiáš: Publikum se hodně zajímalo o to, jak se situace v Gruzii od doby natáčení posunula. Debata se tak stočila spíš k širšímu kontextu a byla nakonec dvakrát až třikrát delší než samotný film. Bylo ale vidět, že lidé mají opravdový zájem.
Natálie: Pro mě to bylo celé velmi emotivní. Publikum reagovalo silně – tleskali, někteří dokonce vstali a skandovali. Později mi přišlo několik zpráv od lidí, kteří napsali, že o Gruzii skoro nic nevěděli, někdy ani pořádně, kde leží. A teď díky filmu pochopili, co se tam děje. Dostala jsem takových zpráv víc, a to pro mě byla velká validace. Přesně to jsme chtěli: předat informace, ukázat, co se děje jinde, a varovat, jak snadno může začít totalitní režim.
Natálie, před rozhovorem jste zmínila, že jste projekt financovala převážně sama. Jak těžké bylo film zrealizovat?
Natálie: Do filmu vložil peníze i Tobiáš, hlavně na letenky pro naše protagonisty, aby se mohli zúčastnit. Celkově nám práce na filmu zabrala zhruba rok. Tobiáš strávil ve střižně nespočet hodin. Já jsem byla zapojená asi polovinu času, většinou jsem mu do střihu mluvila, ale on měl hlavní zodpovědnost.
Tobiáš: Celý dokument byl v podstatě low budget projekt. Dělali jsme ho ve dvou lidech s úplně základní technikou, takže z technického hlediska to nebylo tak složité. Co nám ale práci hodně prodloužilo, byl čas. Vrátili jsme se z Gruzie na začátku listopadu a pak nás oba čekalo spoustu dalších povinností – já měl zkouškové, státnice a bakalářku. Takže jsme na filmu pracovali spíš přerušovaně.
To, co bylo nejnáročnější, je typické pro každý dokument – měli jsme hodiny materiálu a museli jsme v tom najít nějakou linku a oblouk. Navíc se nám úplně rozpadla původní struktura, protože Nutsa kvůli zdravotním komplikacím z natáčení vypadla. Takže jsme ve střižně museli hledat nový koncept, který by fungoval. První sestřih měl asi 45 minut a už tehdy Natálie říkala, že se jí líbí. Já jsem ale věděl, že to ještě musíme hodně zkracovat. Byly to nekonečné debaty, co ponechat a co vyškrtnout, ale právě to je na dokumentu vždycky nejtěžší.
Pokud byste měli shrnout hlavní poselství filmu, co by si podle vás měl divák odnést?
Tobiáš: Pro mě je to především vědomí, že někde na Kavkaze existuje země, která bojuje o svou svobodu a budoucnost. Myslím, že je důležité připomínat, jak strašně snadno lze přijít o demokratické základy a směřování. V Gruzii se ještě před pár měsíci zdálo, že má nakročeno k Evropě a k liberálnější budoucnosti. A pak se během krátké doby všechno obrátilo o 180 stupňů. To je podle mě hlavní poselství filmu – varování, že demokracie není samozřejmá.
Natálie: Já s Tobiášem souhlasím. Shako to ve filmu řekl krásně: práva nejsou samozřejmost a musíme za ně bojovat. Chtěla bych, aby si diváci uvědomili, že není možné být zahloubaný jen do sebe a své země. Musíme se dívat i kolem sebe – vnímat, co se děje v jiných zemích. Jen tak se můžeme poučit a rozhodnout, kterým směrem chceme sami směřovat, a čemu se naopak chceme vyhnout.
Máte v plánu film nabídnout i na dalších festivalech?
Tobiáš: Ano, přesně to teď řešíme. Film jsme přihlásili na Mezipatra i na jihlavský dokumentární festival a rádi bychom ho dostali i na další akce v zahraničí. Potěšilo nás také, že na premiéře byl nový ředitel Českého centra v Tbilisi. Říkal, že by rád film uvedl přímo v Gruzii. Ty možnosti se nám tedy postupně otevírají a my je chceme využít.
A co dál? Vrátíte se k podobnému projektu, třeba znovu v Gruzii?
Natálie: Mám spoustu námětů. Gruzie je plná témat, o kterých je třeba mluvit. Ráda bych třeba natočila kratší dokument čistě o protestech – o zážitcích a osobních příbězích protestujících. Zajímalo by mě také téma uvězněných aktivistů a jejich rodin, jak je to ovlivňuje. A samozřejmě se snažím přemluvit Tobiáše, aby do toho šel se mnou znovu.
Jak podle vás bude Gruzie dál směřovat? Blíž k Evropě, nebo naopak víc k Rusku?
Natálie: Chtěla bych být optimistická. Moc bych si přála, aby se situace zvrátila a země směřovala správným směrem – tedy blíž k Evropě. Ideální by bylo, kdyby došlo ke změně vlády a Gruzie se jasně přiklonila na stranu Evropy. Ale obávám se, že realita je spíš opačná. Myslím, že země zůstane v současném režimu a ta „oprátka“ se bude dál utahovat. Jsem si jistá, že spousta lidí kvůli tomu emigruje. V zemi zůstanou jen ti, kteří si to kvůli rodině nebo financím nemohou dovolit jinak. Přesto pořád doufám, že se všechno obrátí k lepšímu.
Tobiáš: Já bohužel nejsem moc optimista. Obávám se, že vývoj půjde spíš k horšímu, stejně jako se to v poslední době děje i u nás.