15 měsíců v obytném voze: cesta, která mě dovedla až na úplné dno. A k osobní transformaci, o níž se příliš nemluví… #životnahraně

Všechny tyto otázky si posledních několik měsíců kladu téměř každý den. A málokdy u nich udržím emoce na uzdě – sebelítost a pocity křivdy se dostavují pravidelně, následované potoky slz stékajícími po tváři s pocitem ublížení. A když už se ten emoční koktejl zdá být nesnesitelným, objeví se i touha to tu celé prostě zabalit a odejít. Protože tohle přece není život, který chci žít. Život, pro který jsem tak tvrdě pracoval a jemuž jsem tolik obětoval... V těchto momentech pak zpravidla stačí jít spát a probudit se do druhého dne, který znovu nabídne chuť žít a jít dál. Někdy je i to dostačující...

Úspěch? Něco tady nehraje... 🤔

Na konci dubna minulého roku jsem se rozhodl radikálně změnit svůj život – prodat auto a další drahé věci, které jsem měl ve vlastnictví a které mi nic nepřinášely, koupit za získané peníze obytný vůz a začít v něm žít. Rozhodl jsem se tak proto, neboť mi v jeden moment došlo, že věci, po kterých jsem toužil a jichž byl můj pronajatý velký byt plný, mě nikdy nemohou učinit šťastným. A to ani v případě, že by se jejich počet znásobil nebo pokud by přibyly další. Z toho, co jsem považoval za potvrzení svého vlastního úspěchu, se v jedné sekundě stala hromada bezcenných krámů. Bez ohledu na to, jaká značka se k nim hlásila. Najednou se z toho všeho stala jen prázdná, bezduchá hmota, která již ničemu nesloužila. Snad jen k ukotvení vlastního sebeklamu...

Více v Galerii

Zdroje: Jakub Starý

Vydal jsem se proto hledat pravdu. Kdo tedy jsem, když se zdá být, že to, kdo jsem si myslel, že jsem, vlastně nejsem? Co od života skutečně chci, když zjišťuji, že to, co jsem si myslel, že chci, vlastně nechci? V čem leží má sebehodnota? Co je pravda, když se ukazuje, že jsem žil lež? A budu vůbec schopen k pravdě dojít, když jsem nebyl schopen vidět, že žiji v klamu?

Sladké (a naivní) začátky

První čtyři měsíce života v obytném voze bych přirovnal k pocitu, který zažívá trestanec, když poprvé po delší době překračuje brány vězení, jemuž roky říkal domov. Cítil jsem se zcela osvobozený od všech svazujících společenských konvencí i od života, který mě dusil. Konečně jsem mohl začít svobodně dýchat. Chodit spát s nedočkavostí v očekávání nového rána. Probouzet se v přírodě s pocitem vděčnosti za další den. Jíst jídlo, které bylo do té doby striktně mimo hranice osobního menu. Oblékat se pohodlně – ne proto, abych zapůsobil. Nosit stejné tričko klidně i týden v kuse a procházet se vesnicí v kraťasech, na kterých bylo od pohledu znát, že měly být již dávno vyprané. Byl jsem nadmíru spokojený. A to právě proto, že jsem měl málo. I když jsem toho ve skutečnosti měl vlastně mnoho...

Ibiza: mocná to čarodějka 🧙‍♀️

Zlom nastal v září 2024 na Ibize. Poprvé v životě jsem tam měl možnost projít psychedelickou zkušeností. Šlo o zážitek, který mi doslova změnil život – umožnil mi hluboce prohlédnout pavučinu vlastní životní iluze, kterou jsem sám dlouhé roky spřádal a v níž jsem byl doslova lapen. Během jedné noci se rozložilo vše, na čem jsem svůj dosavadní život zakládal. Jako domeček z karet. Na ráno poté nezapomenu do konce života – chodil jsem po kempu jako duše bez těla, hlavou se mi honilo obrovské množství myšlenek, z nichž jedna byla nejhlasitější: Co teď vlastně budu dělat, když už vím, že vše, co jsem žil, byla jedna velká tlustá lež?

Na cestách jsem si psal deník, který mi hodně pomáhal. Mnoho stránek z deníku je přepsaných v projektu ZERO, který mou osobní transformaci mapuje
Foto: Jakub Starý

Na ostrově jsem nicméně ještě nějakou dobu zůstal. Nejen proto, abych se kochal jeho přírodní krásou, ale také proto, abych pomalu rozkládal vše, co se mi doslova hroutilo pod rukama. Většinu času jsem tak trávil buď přilepený k počítači, procházkami s Benjim nebo uzavřený ve vanu, ponořený do přemýšlení nad tím, co se to do háje děje a proč tomu všemu musím čelit. Nutno dodat, že pochopit tento proces mi hodně pomohla také Platónova díla. Mnohá z nich dnes považuji za snad jediné nadčasové a objektivní pravdy, neboť většina z toho, co se v našem vědomí objevuje a co v něm žije, jsou jen osobní přesvědčení, tedy názory. A jak by poznamenal sám Platón – zdání, tedy sebeklamy.

Hořký návrat domů

Pracovní povinnosti v Česku na sebe ovšem nenechaly dlouho čekat a na konci října jsem se z Ibizy vrátil zpět do rodné vlasti. Nikoliv ale do Prahy, k níž jsem si v mezičase vypěstoval silný odpor, ale do klidu panenského prostředí lipenské přehrady, kde jsem se na několik týdnů usadil. Bylo to v době, kdy jsme s týmem připravovali jubilejní projekt LUI 15. Osobně – a myslím, že z pochopitelných důvodů – jsem projekt považoval za nejdůležitější ve své kariéře, i proto padlo rozhodnutí vložit do něj všechny naspořené prostředky. Věděl jsem, že pracujeme na něčem důležitém, co se stane zápisem v historii tohoto státu a co jednou nabídne podrobný pohled na stav české demokracie, svobody a lidských práv. A co také ukáže upřímnou tvář života queer lidí v zemi, která mi je domovem. Neváhal jsem proto vložit do projektu vše. Věřil jsem, že se nám časem podaří získat investované prostředky zpět.

Jak to tak ale někdy v životě bývá, opak se stal pravdou. V lednu do úřadu amerického prezidenta nastoupil Donald Trump a s ním přišla také redefinice slova diverzita. Zatímco do té doby žili lidé v uvědomění, že lidská společnost je a zákonitě musí být pestrá (=diverzitní) a nikdy tomu nebylo jinak, náhlý vzestup americké oligarchie přišel také proto, aby nás přesvědčil o opaku – že přední místa v sociální hierarchii jsou vyhrazena heterosexuálně orientovaným bělošským miliardářům. Rétorika, na kterou část západního světa začala okamžitě reagovat. Ocitli jsme se tak v nové verzi reality, v níž projekty, iniciativy a instituce zakořeněné ve vizi rovnoprávného a svobodného světa začaly přicházet o financování. Někdejší duo Trump/Musk tak vyvolalo vlnu odporu, v jejímž důsledku se mnoho uskupení bojujících za práva (nejen) LGBT+ menšiny ocitlo v existenčních problémech. Tento magazín nevyjímaje.

Takhle nějak to vypadá uvnitř vanu...
Foto: Jakub Starý

Warrior ID 

Pokud ovšem nemám něco vetkáno do svého DNA, pak je to ochota vzdát se. Mou reakcí na nastalé geopolitické proměny tak byla akce. Vrátil jsem se zpět do Prahy a začal konat. A byť se situace na chvíli jevila jako udržitelná, pokles zájmu klientů o spolupráci byl stále citelnější a ve výsledku vedl k nutnosti rozpustit téměř celý tým. A to za podmínek, kdy se vydavatelství nacházelo na samém vrcholu svého působení – vykazovali jsme do té doby nejlepší výsledky čtenosti i sociálního dosahu. 

Bohužel jsem ale nenašel jiné řešení, jak zachránit firmu, které jsem obětoval téměř celý svůj pracovní život. I toto je tedy pravdivá tvář podnikání – že přestože člověk něco pracně buduje 16 let, může se v momentě ocitnout v situaci, kdy čelí úpadku. A to ne vlastní vinou. Píšu to zejména pro všechny ty mladé kluky, kteří podlehli vidině rychlé, bezpracné a nenáročné profitability, jíž se nechávají naivně opíjet v prostředí sociálních sítí. Není to tak, kluci. A pokud se to náhodou někdy někomu povedlo, jde o jasnou ukázku výjimky, která ovšem potvrzuje pravidlo – skutečný úspěch je výsledkem několikaleté dřiny, odříkání, disciplíny a nespočtu překonaných výzev, kterým je člověk během své cesty vystaven.

Přichází to pravé peklo 🔥

A já měl na své další cestě zjevně čelit mnoha dalším, nejen těm pracovním výzvám. Jako by to, čemu jsem musel stát čelem v práci, nestačilo **...** V době, kdy jsem rozpouštěl tým, za mnou přišel můj partner s tím, že chce rozpustit náš čtyřletý vztah. Údajně proto, že se cítí opuštěný. Jak by také ne, když jsem byl pořád mimo. Chápal jsem ho a rozchod bral jako důsledek svého vlastního rozhodnutí. I proto jsem se po našem posledním setkání v červnu na Ibize jal hledat klid v italských Dolomitech. A jako vždy se má očekávání nepotkala s realitou. Pokud totiž člověk žije v obytném voze pouze se svým čtyřnohým kamarádem, výzvou ze všech nejnáročnějších je častá samota.

Dolomity, červenec 2025
Foto: Jakub Starý

Ne snad proto, že bych se neuměl zabavit – to nikdy nebyl můj případ. Pokud nepracuji, věnuji se hudbě, grafice, videu nebo četbě. Proto se nudím málokdy. Samota ovšem umí být velmi tíživá ve chvílích, kdy na povrch vylézá všechno to, co měl člověk tendenci pohřbít v mylném přesvědčení, že vzpomínky, které z vědomí přenesl do temnoty a uzamkl je tam, už nikdy nespatří světlo světa. A je to právě samota, která všechna tato přesvědčení ráda vyvrací a ukazuje jejich pravou tvář. Z romantizované představy ničím nerušené dovolené strávené pod vrcholky hor se tak stala noční můra, z níž nebylo možné odejít ani v bdělém stavu. Byl jsem tak doslova násilně donucen zvědomit si a pojmenovat traumata, která mě nevědomě všechna ta dlouhá léta ovládala.

Přičemž se – k mé vlastní smůle – nejednalo pouze o jednorázovou událost, ale o proces, který měl trvat hned několik týdnů. Dnes už mohu říct, že šlo o nejnáročnější měsíc v mém životě. Nejen proto, že jsem byl schopen zaléčit traumata jejich pochopením (což je samo o sobě velmi bolestivý proces), ale také proto, že se mi podařilo pokořit své ego a vzdát se díky tomu kontroly nad svým životem, u které jsem se mylně domníval, že ji pevně držím. Některé momenty této fáze byly natolik emočně vypjaté, že mít u sebe zbraň, myslím, že bych neváhal s jejím použitím...

R.I.P. táto 🕊️

Aby toho všeho nebylo málo, den před mými 40. narozeninami zemřel táta. Pár dní předtím zkolaboval, záchranná služba jej odvezla do nemocnice. Došlo k tomu v ten samý den, kdy jsem prožíval onen zlom ega – emoce vzteku, agrese, sebelítosti a mnohé další se ze mě valily v průběhu celého dne a já se zajíkal ve vlastním zoufalství. Jsem si jistý, že obě události spolu velmi úzce souvisely – když jsem bolestivě opouštěl ego, které ve mně táta dost možná zasel a pomáhal živit, došlo tím k naplnění i jeho dní. Celý život jsme měli velmi komplikovaný vztah a byť jsem mu za svůj život velmi vděčný, cítím, že jeho odchod z tohoto světa byl vysvobozením pro nás pro oba...

Jaký je to pocit být na dně? 

Dnes je 23. srpna 2025 a zítra to bude na den přesně jeden rok a tři měsíce od doby, kdy jsem začal žít v obytném voze. Kdy jsem se rozhodl opustit známý svět ve snaze najít pravdu. O sobě, o světě, o lidech, o životě. A když teď píšu tyto řádky, jsem nesmírně vděčný, že jsem nalezl to, co jsem hledal. Že jsem se dokázal proměnit, byť šlo o velmi trnitou, trpkou a bolestivou cestu.

Jsem aktuálně na dně? Ano, jsem. Zcela jistě a bez sebemenší pochyby. Přišel jsem téměř o vše, ale nalezl jsem sám sebe a svou pravdu. Došel jsem do bodu, kdy, přestože budu muset van, ze kterého nyní ťukám tento text – který mi byl po celou dobu domovem a stal se symbolem mého nového já – prodat, abych zaplatil dluhy, jimiž jsem vykoupil svou osobní transformaci, jsem šťastný a upřímně vděčný za všechno to, co mě potkalo. Když se totiž člověk dostane na dno, cesta z něj vede jen a pouze nahoru. Vede přes zlomový moment, kdy si člověk řekne, že tentokrát už volí sám sebe. Nikoliv očekávání společnosti nebo kohokoliv jiného. Sebe sama. A o to tu, myslím, šlo především – zbořit starý svět, který už nesloužil růstu, a postavit svět nový, který se stane autentičtějším pro jeho tvůrce. A já jsem přesvědčený, že to, co mě čeká, bude výrazně lepší než to, co opouštím. Ostatně, jak o cykličnosti života praví text jedné z nejznámějších českých písní Život je jen náhoda – jednou jsi dole, jednou nahoře...

Po tom všem, co jsem zažil a co jsem o pádu na dno načetl, dnes už vím jedno – pád na úplné dno je dar. Dar od života, který nám nabízí možnost začít znovu a lépe. Znovu postavit svůj svět od úplných základů a nehledět při tom na to, jak se na jeho podobu tváří společnost a jí vytvořená zkostnatělá normativní pravidla a koleje. Postavit si ho tak, aby vyhovoval především mně. Protože jsem to já, kdo jej žije, a nikdo jiný. Přestože jsem tedy prošel ohněm, z hloubi svého srdce za vše děkuji – získal jsem tím příležitost poznat lépe sebe sama a začít svůj příběh psát znovu. Na čistý, nepopsaný list papíru. Tabula rasa. I mean... How exciting is that? ☺️

Během své cesty jsem napsal album ZERO, které je k poslechu všude (Spotify, Apple Music a další) a k němuž se váže stejnojmenný projekt ZERO. Zobrazit ho je možné kliknutím na přebal alba/popisek
Foto: Jakub Starý

---

Pokud tě při čtení tohoto textu napadlo, že bys chtěl být součástí toho, co v LUI tvoříme, můžeš nás podpořit. Jakákoliv částka, kterou se rozhodneš poslat, nám pomůže pokračovat v práci, která má podle nás hlubší smysl – vnášet do českého mediálního prostoru duhové světlo a reprezentovat tím hlas lidí, kteří si zaslouží, aby ten hlas byl slyšený. Podrobnosti k podpoře najdeš pod tímto textem v poli „Pracujeme pro vás“. Ať už se rozhodneš jakkoliv, děkujeme, že čteš, že přemýšlíš a že jsi součástí našeho příběhu 💙