Jednodenní výlety, chlubení a letenky na poslední chvíli: Proč jsme posedlí „sbíráním států“?
Honba za planetou
Než oslaví čtyřicetiny, Michael chce navštívit 100 zemí. „Teď jsem na čísle 67,“ říká. „Miluju to. Nejsem ten typ, co by se vracel na stejná místa, protože se vždycky snažím odškrtnout další zemi.“ Dostat se na takové číslo vyžaduje určité nasazení (i když ve 31 letech má ještě dost času to stihnout).
„Před pár týdny jsem byl v Dubaji, navštívit kamaráda,“ popisuje. Kamarád ale musel pracovat, a tak si Michael prostě zabookoval ranní let do Bahrajnu. „Koupil jsem si letenku, vzal si jen pas a knížku a ráno vyrazil. Potkal jsem spoustu lidí. Bylo to skvělý.“ Ještě téhož večera se vrátil do Dubaje – v příručním zavazadle si nesl dva afghánské koberce, které koupil na tržišti jako suvenýr z cesty.
A tohle pro něj není nic neobvyklého. „Pár týdnů zpátky jsem měl volný večer a řekl jsem si: Kam můžu letět s Ryanairem?“ vzpomíná. „Našel jsem nejlevnější let a byl to zpáteční do Lucemburska za 45 liber. Tak jsem tam prostě na noc zaletěl.“
Zní to extrémně, ale Michael není jediný, kdo jde kvůli cestování až na hranu. V posledních letech prudce narostl počet lidí, kteří se soustředí na takzvané „sbírání států“. Podle cestovní zprávy easyJet z roku 2025 si více než polovina lidí z generace Z a mileniálů dává za cíl vždy navštívit novou zemi, když jedou na dovolenou, a 82 % dotázaných uvedlo, že právě to je jejich nejvyšší cestovní priorita pro rok 2025.
Nejde přitom jen o osobní zážitek. Zpráva také odhalila, že 22 % Britů se snaží zvyšovat počet navštívených zemí proto, aby mohli soutěžit s ostatními.
Patřím mezi ty, kteří jsou posedlí odškrtáváním navštívených států. Proč? Důvody se liší: miluju cestování, ale v posledních letech se k tomu přidala i soutěživost. Poslední rok soutěžíme se svým nevlastním otcem, kdo navštívil víc zemí – je to taková přetahovaná o pasovou převahu.
Co začalo jako nezávazné povídání, se postupně proměnilo v závod. Jeho nedávná cesta do Finska skončila dvoudenním výletem přes hranice do Estonska – jen proto, aby si ho mohl odškrtnout. Já jsem zareagoval dvěma novými výlety – do Lotyšska a pak do Tanzanie. Vše si zaznamenávám do aplikace „been“, která zobrazí na mapě světa navštívené státy žlutě.
Aplikace „been“ byla spuštěna v roce 2008 a od té doby má miliony stažení – stejně jako aplikace Visited, která vznikla v roce 2021 a nedávno přidala funkci seznamu přání a možnost sledovat, kam cestují ostatní uživatelé. Pokud jste dosud neměli dost cestovatelské závisti, teď ji rozhodně mít budete.
Vypadá to, že sbírání států se stalo skutečným fenoménem. Co za tím stojí? Touha cestovat je lidstvu vlastní odjakživa – ale podle psychoterapeutky Eloise Skinner k jejímu zesílení přispěly sociální sítě. „Myslím, že mentalita seznamu přání tu byla vždycky,“ říká. „Ale trend se mohl stát viditelnější a populárnější právě kvůli tomu, jak snadno teď můžeme sdílet naše cesty online.“
Podle Skinner se objevuje nový jev: „okázalé cestování“ – tedy jízda do nějaké země jen proto, abychom to mohli zveřejnit na sociálních sítích. A opravdu: krátké brouzdání Instagramem ukáže influencery jako Dominique Mills (@dominiquetravelss) nebo @traveltomtom, kteří se chlubí počtem navštívených zemí a nádherně upravenými videi z cest.
Ale není to jen o slunci a růžových filtrech. Honba za zeměmi má i svou stinnou stránku – především dopad na životní prostředí a na samotná místa, která lidé navštěvují bez hlubšího poznání. „Je to vlastně úplný opak toho, proč bychom měli cestovat, že?“ říká expertka na udržitelný cestovní ruch Juliet Kinsman. „Cestovat bychom měli proto, abychom poznali nové kultury a krajiny smysluplným a respektujícím způsobem. Takhle to vypadá spíš jako soutěž. A přitom jen přiděláváme letecké míle.“
Turismus je zodpovědný za zhruba 8 % globálních emisí. Existují ale způsoby, jak to zmírnit – třeba tím, že dáme přednost vlaku před letadlem. Podle webu EcoPassenger má let z Londýna do Madridu emisní stopu 118 kg CO₂ na osobu, zatímco vlakem jen 43 kg. Záleží ale i na typu letu. „Letecká doprava tvoří asi 3 % všech emisí,“ říká Kinsman. „Nejsem zastánkyně létání, ale nejhorší jsou krátké lety – právě vzlety a přistání spotřebují nejvíc paliva a vypustí nejvíc emisí.“ A pak je tu ještě dopad na místní komunity, které musejí zvládat neustálý nápor turistů, kteří přijedou na noc a hned zase zmizí.
Často zmiňovaným příkladem je řecký ostrov Santorini, kam ročně přijede 3,4 milionu turistů – přitom zde žije jen 25 tisíc obyvatel. Výsledkem je přetížená infrastruktura a místní, kteří si už nemohou dovolit žít v nejhezčích částech ostrova. Nebo třeba Benátky, které zavedly pěti-eurový poplatek za vstup během největší sezony, aby se pokusily omezit davy z výletních lodí.
Jak říká Kinsman: „Pokud cestujete pomalu, utrácíte peníze v málo navštěvovaných místech a děláte to zodpovědně – tak do toho, klidně si odškrtněte celý svět. Ale záleží, jestli to děláte opravdu kvůli zážitku, nebo jen proto, abyste to měli za sebou.“
Tohle vnitřní dilema zmínila většina lidí, se kterými jsem pro článek mluvila. Dom (30), který se právě vrátil ze sabatiklu po Jižní Americe, má v telefonu seznam přání s 60 státy.
„Je něco magického na tom být v úplně nové zemi,“ říká. „Ale zároveň se mi nelíbí představa, že jedu někam jen proto, abych to měl odškrtnuté. Nemyslím si, že člověk může říct, že 'poznal' zemi, když navštíví jen jednu její část.“ Ostatně – jeho nejoblíbenější destinací minulého roku bylo Peru, kde už jednou předtím byl.
Zatím to ale vypadá, že mánie sbírání států jen tak neskončí. Pár dní po našem rozhovoru mi Michael posílá zprávu: „Právě jsem zjistil, že se chystá maraton v Pchjongjangu. Kdybys potřebovala nějaký nový materiál… možná si teď zabookuju Severní Koreu.“
Počítadlo běží dál – jen je těžké nemyslet přitom na to, jaký dopad má takové cestování na naši planetu. Trend sílí, ale možná je čas ho trochu zpomalit. Vypadá to, že se do té Lotyšské opravdu vrátím.
