Jeden den na La Palmě: Relax na černé pláži, hledání dávných petroglyfů, Rumburakova pomsta a magický hřbitov nakonec
„Outdoor“ v praxi
Ačkoliv mluvím (či spíš píšu) o jaru, my jsme na La Palmu vyrazili už na podzim. Zdálo se, že to bude ideální čas pro naše aktivní pojetí pobytu, kdy jsme ostrov chtěli autem projet doslova křížem krážem. Vybavili jsme se tedy (v souladu s předpovědí počasí a doporučeními zkušených) poměrně důkladně outdoorovými oděvy, bundami, jimiž nepronikne ani kapka, dlouhými kalhotami… protože počasí se na ostrově přece nemění ze dne na den, ani z hodiny na hodinu, ale doslova (nadmořský) metr za metrem (a potažmo i tunel za tunelem – zatímco při vjezdu má člověk pocit, že z černých mračen záhy spadne tisíciletá voda, při výjezdu se může rovnou svléknout do plavek a zahájit slunění).
Že jsme nakonec celý pobyt vypadali jako baťůžkáři, co mají s sebou pouze jedny šortky a jeden nátělník (inu, ano, více takto letního oblečení jsme si opravdu nezabalili, ale zase jsme s sebou měli výbavu, kterou by nám mohl závidět i leckterý rekreační polárník…), to je věc druhá. Poučení ale z naší zkušenosti plyne jasné: zapomeňte na doporučení druhých, La Palmu musíte sami zažít. A jarní měsíce jsou pro tento účel úplně ideální. Platí přitom, že i za pár dní je možné na La Palmě prožít tolik, co se vám mnohde jinde nepodaří ani v rámci klasického dovolenkového cyklu. Jak tedy může vypadat „jeden den na La Palmě“?
Vzhůru „na Pultanelu“….
Jako vysoce motivovaní a organizačně zdatní cestovatelé plánujeme to, kam zamíříme, samozřejmě s předstihem a vzhledem k našim „preferencím“. Kupříkladu já bych chtěla vidět hřbitov (což je, uznávám, relativně neturistické a pro někoho morbidní, ale sami byste se možná divili, jak rozdílný může být způsob pohřbívání napříč světem – nemluvě o tom, jak odlišná atmosféra na různých hřbitovech bývá…). Nakonec se ale i díky skutečně slunečnému počasí vydáváme raději na Nogales Beach, jednu z nejkrásnějších místních pláží, která je známá svým vulkanickým černostříbrným pískem. Cestou bychom měli zvládnout i trh Puntallana Market.
Následujeme tedy pokyny mapy a v městečku Puntallana projíždíme jedním kruhovým objezdem za druhým. A když nakonec dokroužíme z bodu A zpět do téhož bodu A, pracovně překřtímě Puntallanu na Pultanelu (nikdo jiný než Rumburak za tenhle dopravní zmatek snad ani zodpovědný být nemůže), hledání trhu vzdáváme (následně se ukazuje, že hledat „trh“ v klasickém – českém – slova smyslu bylo stejně marné) a za antagonického zvolání „vzhůru dolů“ míříme na pláž.
Totiž, Puntallana se nachází 420 metrů nad mořem – a jelikož La Palma je považována také za nejstrmější ostrov světa, znamená to, že cesta na pláž zahrnuje nejen zdolání mnoha příkrých serpentýn, ale následně i kratší pěší „túru“ (cca 500 metrů). Cestou obdivujeme banánovou plantáž. To je zážitek „pro odvážné“ sám o sobě, jelikož mezi spadanými suchými větvemi se prohánějí drobné ještěrky a člověk tak může mít klidně i pocit, že se záhy z hlubin platáže vynoří zákeřná anakonda a zakousne se mu do kotníku...
Z parkoviště nad pláží nás čeká poměrně strmé pěší klesání po úbočí útesu (cesta je však udržovaná a zábradlí pevné) a já jsem následně v cíli i vzhledem ke zdolanému úseku docela v šoku, že je tu k dispozici i sprcha se sladkou vodou. Po jejím otestování je na řadě i voda slaná, ta v oceánu. A pak zase cesta vzhůru. Škoda, že ta sprcha není taky na parkovišti.
Naše další „kroky“ míří na sever – míjíme mirador (vyhlídku) La Tosca, kde obdivujeme stromy, které vypadají, jako by měly štětiny. Ostatně, stromy jsou na La Palmě samostatnou kapitolou, kromě „ohnivzdorných“ kanárských borovic se tu tedy lze hojně setkat s tzv. dračím stromem (Dracaena draco), který dokáže skutečně impozantně čnět z krajiny. Nakonec i naše další zastávka se točí okolo stromu. Byť jde o další mirador, tentokrát Mirador del Castillo, dominuje mu obrovská borovice. Je tu absolutní ticho. Borovice a my.
Kromě toho jsme cestou ale minuli také místo, které nás zaujalo na první pohled – a mně díky „soše“ přímo u silnice připomnělo taky putování Mexikem. Parque Cultural La Zarza je bohužel zavřený (a ještě nějakou chvíli zavřený bude), přesto se tu lze projít skrze vavřínový les – a s troškou štěstí i zde najdete starobylé petroglyfy, které jsou vytesány do kamenů. Mnohé z nich jsou staré tisíce let a předávají svědectví o zdejších prapůvodních obyvatelích.
Už ale máme docela hlad – a i když náš itinerář zahrnoval i místo na oběd, nakonec se vše stává dílem náhody. Při průjezdu vesničkou Las Tricias míjíme překrásný kostelík. Brzdíme kvůli fotce a před očima se nám otevírá náměstíčko s restaurací (jmenuje se Camu Camu, což je, mimochodem, také název peruánského ovoce). Jídelníček tu nemají, nabídka je napsána na tabuli. A samozřejmě španělsky. Elaborujeme tak s překladačem v mobilu a zpovzdálí naše počínání pozoruje servírka. Po chvíli k nám přichází se slovy: „možno bude lepšie, keď vám to poviem po slovensky“… Inu, ano, i v tak „zapadlém“ koutě světa můžete potkat někoho, kdo vám bude rozumět. A to ve všech slova smyslech – slečna nám totiž následně doporučuje pokrmy přesně tak, aby vyhovovaly našim chutím a také odpovídaly kanárské tradici – ochutnáváme tedy mj. i kanárské brambory (papas arrugadas) se „zelenou“ i „červenou“ omáčkou (mojo verde a mojo rocho). Jídlo je skvělé, končíme kávou a vydáváme se směrem k našemu poslednímu cíli. Na trh. Již druhý v pořadí. A tak věříme, že s hledáním budeme úspěšnější než v zakleté „Pultanele“...
I v tomto případě je to však docela oříšek, přece jen o „trhu“, který má být v Puntagordě, máme zcela jinou představu, než jaké je nakonec místo, kde se celá akce koná. Hala v borovicovém lese na okraji městečka – i tak může vypadat trh. Přijíždíme ale už těsně před zavíračkou, tak si stihneme dát jen (opravdu vynikající) fresh a obdivovat gigantickou cibuli. A pro příště už víme, že není trh jako trh.
Na hodinkách zároveň sledujeme čas, protože chceme ještě vyjet pozorovat západ slunce a hvězdy až na nejvyšší bod ostrova, k Roque de Los Muchachos. To je ale už příběh sám o sobě – a jak to všechno dopadlo, se můžete dočíst zde.
P. S. I na ten hřbitov nakonec došlo. Sice jiný den, cestou na jih, ale zážitek to byl naprosto magický. Při cestě k majáku a solným pláním Fuencaliente jsme autem vystoupali do městečka Los Canarios (více jak 700 m. n. m.), kde jsme borovicovou alejí dojeli až ke hřbitovu Cementerio Fuencaliente. Nutno dodat, že právě toto místo v roce 2009 zasáhly masivní požáry, borovice jsou tak na jednu stranu ohořelé, na stranu druhou postupně znovu obrůstají. Koloběh života v praxi. Mraky se tu válely mezi stromy a občas se jimi doslova prodral i sluneční paprsek. Lepší místo na věčný odpočinek by člověk hledal jen stěží…
Ve spolupráci s www.spain.info a www.visitlapalma.es
