Chlapy neberu, sorry jako! Aneb proč má smysl mít taxislužbu pouze pro ženy
Pozitivní diksriminace?
Taxislužby čistě pro ženy existují řadu let po celém světě. Například v Londýně působí služba „Pink London Taxi“, kterou provozuje řidička Paula s více než 13 lety zkušeností. Nabízí své růžové elektrické taxi pro různé speciální příležitosti. Podobná nabídka začala následně vznikat i v jiných zemích, například v Indii, kde se řada žen potýká se vzrůstajícím počtem sexuálního obtěžování ze strany mužů ve veřejné dopravě.
Ale i když praxe ukazuje, že jsou služby podobného typu smysluplné a hojně využívané, vždy se najde někdo, kdo bude křičet, že jde o diskriminaci. Přitom jde jen o to dát ženám možnost volby – pokud se cítí bezpečněji s řidičkou, proč by nemohly mít tu možnost? Zvlášť když statistiky reálně ukazují, že i ženy v ČR čelí sexuálnímu obtěžování ve veřejné dopravě v mnohem větší míře než muži.
Pro příklad spokojené zákaznice mohu sáhnout po své známé Lence, jež nemá řidičský průkaz ze zdravotních důvodů a odvozových služeb využívá pravidelně celý svůj dospělý život, tedy více než 20 let. „Původně mi to taky přišlo na hlavu, proč bych si měla vybírat, s kým pojedu, ale po svojí první zkušenosti s úchylným řidičem jsem svůj názor přehodnotila. Zajel někam k lesu a tam mě začal osahavát. Měla jsem štěstí, že pár desítek metrů od toho místa bylo nějaké městečko, kam se mi podařilo utéct,“ vzpomíná na svůj první incident, který se jí stal asi po pěti letech zkušeností s taxíky.
„Nic podobného se mně osobně sice už nikdy nestalo, ale zažila jsem desítky oplzlých řečí a narážek. Do cíle jsem vždy dojela v pořádku, ale poslouchat perverzní řeči od cizího chlapa s mastnýma vlasama fakt nechcete. Proto každou iniciativu, která mi pomůže jet v klidu a beze strachu, naprosto vítám.“
A co říká na argument, že už i dnes přeci v aplikaci člověk vidí, kdo pro něj přijede? „To je sice super, ale často se mi stává, že mi řidič jízdu odmítne. Navíc někdy opravdu nemám prostor na to, abych mohla čekat na správného řidiče nebo řidičku. Ať si říká kdo chce, co chce, tohle prostě ocení drtivá většina žen. Už toho máme fakt dost.“
Avšak nejde tu jen o taxislužby nebo vlaková kupé. V posledních letech vznikají dokonce i autoškoly zaměřené výhradně na ženy. Co se týká Česka, tak například v Ostravě funguje „Autoškola pro ženy“, kterou založila Barbora Vařáková. Ta klade důraz na trpělivý přístup a příjemné prostředí, kde si ženy mohou osvojit řízení bez stresu. V Českých Budějovicích zase existuje „Autoškola pro holky“. Podobně funguje i „pražská Autoškola VIP“ nabízející speciální „Lady kurz“, který je určený ženám, jež mají z řízení velký strach nebo prošly nepříjemnou zkušeností.
Samozřejmě se vždy objeví argumenty, že jde o segregaci a že takové služby vytvářejí zbytečné bariéry mezi muži a ženami, ale ženy nejsou povinny je využívat. A pokud se v případě jejich využití cítí lépe, není důvod jim přeci tu volbu upírat, jak už bylo řečeno. Navíc, pokud by byly zbytečné, trh by si s nimi velmi rychle poradil.
Takže až zase někdo bude vykřikovat, že ženské kupé ve vlacích je příliš feministiské gesto, že ženské taxi je nesmysl, že autoškoly pro ženy jsou přehnaným výstřelkem, možná by se měl nejdřív zamyslet, proč takové služby vůbec vznikají a proč je s nimi tolik žen ve výsledku spokojeno. Ono by se totiž mohlo ukázat, že je to spíše výpoveď o společnosti jako celku než o přehnaných nárocích žen. Což si mnozí nechtějí vůbec připustit.
