„Brána do pekla“: Hořící kráter, jenž více než 50 let fascinuje i děsí turisty z celého světa
Historie kráteru sahá do roku 1971, kdy se sovětští inženýři pustili do těžby ropy v odlehlé oblasti Turkmenistánu, poblíž vesnice Darvaza. Místo očekávaného ropného naleziště však narazili na rozsáhlé ložisko zemního plynu.
Po kolapsu půdy a následném vzniku kráteru začal plyn unikat do ovzduší. Aby zabránili šíření toxických látek, rozhodli se kráter zapálit. Předpokládali totiž, že plameny vyhasnou během několika týdnů. Tato „dočasná“ opatření však způsobila přesný opak – neustávající hoření, které trvá až dodnes a propůjčilo kráteru jeho přízvisko „Brána do pekel“.
Ohnivá atmosféra
Pro turisty, kteří překonají složitý proces získání turkmenského víza, se návštěva kráteru stává nezapomenutelným zážitkem. Výlet do tohoto vzdáleného místa zahrnuje několik hodin jízdy pouští a přenocování v tradičních jurtách na okraji kráteru. V noci, kdy je plameny rozžhavený kráter obklopen temnotou, má Darvaza skutečně až nadpřirozenou atmosféru. Navíc okolí oživují místní pavouci a ptáci, kteří reagují na teplo a světlo z kráteru.
V roce 2013 se kráter stal místem vědeckého výzkumu, když do něj sestoupil kanadský průzkumník George Kourounis. Vybaven speciálním ochranným oblekem a dýchacím aparátem se vydal do nitra kráteru, aby odebral vzorky půdy. Výsledky jeho expedice poskytly cenné poznatky o možných formách života v extrémních podmínkách, kde teploty dosahují tisíců stupňů Celsia.
Turkmenský prezident Gurbanguly Berdymukhamedov se v posledních letech pokoušel o uzavření hořícího kráteru. Upozorňoval na jeho negativní dopady na životní prostředí a zdraví obyvatel. Spalování plynu totiž produkuje velké množství metanu a oxidu uhličitého, což přispívá ke globálním emisím skleníkových plynů. I přes tyto plány je však zřejmé, že uhašení kráteru není snadný úkol. Kráter, hluboký asi 30 metrů a široký přes 70 metrů, je přírodní anomálií a jeho intenzivní plameny nepřestávají překvapovat vědce ani dobrodruhy.
