Jízda stopem je skvělý zážitek, o který byste neměli přijít. Řidiči jsou zdrojem neuvěřitelných příběhů
Článků o tom, jak si správně zabalit, jak správně stát a usmívat se, kde stopovat a co obecně u stopování dělat, těch existuje mnoho. Ta pravidla a poučení jsou jednak velmi jednoduchá, a jednak jich je docela málo, takže stačí zadat pár slov do vyhledávače a okamžitě si je najít. Čtení vám zabere tak minutu.
Já se dnes chci s vámi podělit o tři věci. Jedna z nich je sice také poučení, ale přijde mi, že když je někde zmíněno, tak velmi krátce, a dle mého nedostatečně jasně. Ty druhé dvě jsou vlastně dva osobní příběhy, na kterých chci doložit, že hlubokou vzpomínku dokáže zapsat do paměti nejen řidič vám, ale že to jde i obráceně.
Svůj strach proměňte v radost z toho, že objevíte nová místo (skoro) zadarmo
Strach ze stopování, potažmo neznámých lidí za volantem, ztrácí smysl ve chvíli, kdy si naplno uvědomíte, že řidič, který vám zastaví, je na tom úplně stejně. Taky nemá absolutní tušení, kdo jste a proč stopujete. A přesto vám zastavil a věří, že jste v pohodě člověk.
Řidiči, pokud se na chviličku zastavím u jejich motivace, kteří vám zastaví, se dělí na tři skupiny. Ta první vám chce opravdu čistě jen pomoct, většinou se ale nedozvíte, z jakých důvodů. Tito lidé si s vámi totiž vůbec nechtějí povídat. Buď jste jejich první stopař, a tak už to chtějí jen mít co nejrychleji za sebou, nebo prostě jen nemají náladu, nebo je váš příběh jednoduše nezajímá. Kdo ví. Druhá skupina jsou příjemní lidé, kteří se vás i sami na něco zeptají a minimálně je zajímá, odkud jste, co děláte a co je konečným cílem vaší cesty. Velmi často mají se stopováním vlastní zkušenost, a proto ví, jak těžké někdy je se pohnout z místa.
Třetí skupina jsou ti nejvíce akční řidiči. Ti se vás nejenže zeptají na pár základních otázek, ale v podstatě na celý váš život, a dokonce se od nich také můžete dočkat nějakého bonusu v rozličných podobách, k tomu se ale ještě dostaneme.
Zkrátka, ať už je to jakkoliv, není zde žádný jiný neobvyklý důvod ke strachu, jako v jakékoliv jiné situaci, kde jsou přítomny třeba i další stovky lidí. Řidičův příběh je úplně jednoduše hlavně v tom, že, stejně jako vy, se potřebuje dostat domů, do práce, k rodině či třeba na chatu. A stopař je v tu chvíli pozitivní karma, anebo potenciální rozptýlení na dlouhé a nudné cestě za svým cílem.
Svůj pocit strachu tak pokuste vyměnit za jinou, mnohem lepší myšlenku. Kupříkladu za to, že po vás bude řidič chtít maximálně spoluúčast na dopravném, což vás v každém případě vyjde mnohem levněji než ostatní varianty. Velmi často ale nechtějí nic. Výhoda podobné dopravy je pak v tomto ohledu bezkonkurenční.
Kouzelný děda
Je čas na slíbené příběhy. Tento je o člověku, který až do poslední chvíle nedával znát, jak zajímavý zážitek poskytne dvěma stopařům, kteří si jej zastavili kousek od Pamplony ve Španělsku, slavném to „býčím městě“.
Ten člověk říkal, že mu je přes 80 let, ale vypadal mladší a stejně tak se i pohyboval. Celou dobu patřil do výše popsané druhé skupiny, ale až ve chvíli, kdy jsme měli v malé vesničce sousedící s Pamplonou opustit jeho vůz a jít si po svých, se nás zeptal, zda si nechceme na cestu trochu přivydělat, že prý potřebuje pomoct s úklidem. Tím se rázem posunul do třetí kategorie. A to velmi hodně. Ukázal směrem k malému kostelíku, před kterým jsme stáli. A protože peníze navíc se (nejen) na stopu docela hodí, kývli jsme.
Při pohledu na opravdu enormní nepořádek uvnitř jsme se trochu zalekli, ale nakonec se celá „práce“ smrskla na vynesení jednoho zábradlí, kamenného sloupku, pár obrazů a sošek. Celé nám to zabralo asi půl hodiny. Pán si pak s námi ještě chvíli povídal, přičemž jen tak mimoděk řekl, že skoro všechny domy v této vesničce nechal postavit on a že ten kostel opravuje na své vlastní náklady, protože to prý nikdo jiný neudělá. Za pomoc nám vrazil do ruky 50 euro a vzhledem k tomu, že už se začalo stmívat a on musel už jít domů, nabídl nám, že můžeme přespat za kostelem na malém travnatém plácku. A protože se nám zrovna stan rozbil, slíbil ještě rychle donést jeho vlastní, který už stejně nepoužívá. Vzal by nás také prý domů, ale manželka by nesouhlasila. Nakonec, bylo léto, spát venku pod stanem se ukázalo být skvělým nápadem.
Spolu se stanem nám pak ještě donesl dalších 100 euro a tašku plnou jídla s tím, že děkuje za příjemné povídání. Neuvěřitelné? To ale ještě není konec. Ráno nám nejenže přinesl snídani, ale taky dalších 100 euro. I přes odmítání jeho štědrosti si nedal říct, peníze nám vnutil a s úsměvem se s námi rozloučil.
A to nejlepší na tom je, že těsně před tím, než jsme jej stopli, jsme vzhledem k blížícímu se setmění uvažovali, že už toho necháme a raději si najdeme místo ke spaní.
Kožený frajer
Druhý příběh jsem už prožil sám při návratu do Česka. Bylo to ve Francii a to ráno nezačalo vůbec dobře. Jeden český kamioňák, na jehož probuzení jsem čekal několik hodin, mě dost ošklivě odmítl, což na náladě vůbec nepřidá. Navíc se mi rozmočila mapa a peněz už taky nebylo nijak moc. Kartu jsem tehdy nevlastnil. Poněkud rozmrzelý jsem na výjezdu z benzínky zdvihl palec a zastavilo hned první auto, navíc takové, u kterého nikdy nečekáte, že vám zastaví – porsche.
Když se stáhlo okýnko, naskytl se mi velmi zajímavý pohled. Vnitřek byl celý kožený. Sedačky, volant, madla, řadící páka, a dokonce i řidič. Tedy až na košili. Řidič se ukázal být Italem, jenž umí velmi dobře anglicky a měl též velmi dobrou náladu. Nechtěl jsem, vzhledem ke svému již notně opotřebovanému stavu, věřit tomu, že si do takto luxusního auta mám skutečně sednout a ještě do něj dát svůj špinavý batoh. Ale protože odmítat řidiče, který vám zastaví, se úplně nevyplácí, skutečně se to stalo.
A nejenže jsem měl možnost se svézt v autě, do něhož si už asi nikdy nesednu (zatím se to skutečně nepodařilo), ale okamžitě po rozjezdu se mě ten člověk začal ptát na nejrůznější otázky, takže během pěti minut zjistil, jak špatně a unaveně se mi zrovna daří. Neváhal a na další benzínce zastavil, koupil mi jídlo, mapu a ještě mi dal pár euro na cestu. Jenže radost z tohoto setkání byla oboustranná.
Na cestě stopem vás může potkat hodně nepříjemností, za drtivou většinu z nich ale nemůže váš řidičFoto: Adobe Stock
Jelikož jsme před sebou měli asi hodinu jízdy, stihl mě zasypat mnoha dalšími otázkami, ze kterých zjistil, že jsme se možná několik let zpět potkávali na ulici. Bydlel totiž asi rok v Praze u jedné slečny, kterou miloval tak moc, že se rozhodl se zde usadit, najít si práci, naučit se česky a případně tu s ní i dožít, bude-li si to přát. Já bydlel shodou okolností o pár ulic vedle, takže se mě ptal na různé podniky a místa a vzpomínal u toho na vše, co tam prožil. Jenže po roce se s ním ta slečna rozešla a on se po několika týdnech váhání vrátil zpátky domů. I přes to ale na tento rok v Česku vzpomínal velmi dobře, byl to prý zatím nejlepší rok v jeho celém životě.
Když mě poté vysazoval na jiné benzínce, objal mě a poděkoval za to, že jsem ho zastavil a připomněl mu tak zase krásné období jeho života. Prý posledních několik měsíců pracuje až moc a jediné, co má v hlavě, je stres a strach o práci a neměl tak čas myslet na nic pěkného.
Stačí jen zvednout jeden prst…
Rozhodně si nepředstavujte, že se podobné příběhy odehrávají pořád. Většina vašich jízd bude „obyčejná“ přeprava z jednoho místa na druhé, a čím méně jich bude, tím menší pravděpodobnost bude mít na to ono neopakovatelné setkání. Já se třeba dočkal až po 4 měsících po začátku stopování.
Nicméně jakmile odhodíte strach ze sériového vraha, stane se to dříve či později. Jednou se stane něco zázračného vám, jindy zase přivodíte úsměv svému zachránci, ale pokaždé to bude společný příběh o překonání strachu a rozšiřování svých hranic. A to není nikdy úplně špatně.
Navíc, budete mít spoustu nádherných a snad i dojemných příběhů pro své kamarády a příbuzné, které tím můžete inspirovat k vlastním odvážným činům. Jo a abych nezapomněl, v Česku je stopování oblíbené tak moc, že se od roku 2014 koná pravidelně mistrovství ČR ve stopování, což mi přijde jako naprosto skvělá soutěž. Tak už trénujte, třeba se potkáme na cestách.
