Pride v Madridu nás všechny učí, že LGBT+ lidé mohou žít s většinou v míru a pohodě a že cesta nenávisti určitě není správnou. Každý Čech by měl Madrid Pride alespoň jednou zažít. Povinně
Zatímco město doslova vibruje barvami duhy, na kterou je skutečně možné narazit na každém rohu (i ta nejzapadlejší pizzerie hýří jejími odstíny), v ulicích není možné narazit na sebemenší náznak nenávistí motivovaného odporu. Což je první moment, kdy člověku dojde, že tady může svůj strach odhodit a konečně být bez obav sám sebou.
Letmý pohled na lidi pohybující se po náměstí Plaza Isabel nemůže na pochybách nechat ani toho největšího z pochybovačů: lesbický pár procházející kolem nás ruku v ruce, kus duhově zbarveného papíru vlaje z jejich batohů značky Quechua, pozornost věnují mapě, kterou pevně svírají v dlaních. Asi se snaží někam dostat. Možná proto je ani na malý moment nenapadne podívat se dopředu, aby mohly spatřit proti nim jdoucí skupinku mužů, z nichž každého je podle zvoleného outfitu možné zařadit do jedné z těchto kategorií: 1. kombinace drag queen a jedince ve středním věku, který si právě uvědomil, že život nemá žádný smysl a jediný jeho cíl je pořádně si ho užít, 2. třicátník s vytříbeným vkusem odrážejícím se na úpravě tělního porostu a pečlivě vybraném oblečení, jehož na první pohled zřejmá kvalita vyniká na disciplinovaně budovaném svalstvu, 3. něco mezi Stevem Jobsem před tím, než se stal úspěšným, a Johnem Lenonem poté, co se stal úspěšným. Tyto tři muže mimo silné přátelství viditelně pojí také přitažlivost vůči stejnému pohlaví, lidé kolem nich pobíhají, spěchají do práce velmi konformně oblečení a nikoho ani na vteřinu nenapadne pozastavit se nad tou absurditou, která se před jejich zraky v právě probíhajícím momentu odehrává. Přeloženo v kontextu české mentality = možná jsme si zvolili až příliš široké pole pro to, co jsme si zvykli označovat za absurdní. Protože to, co my chápeme jako absurdní (tedy nemístné), má velká část španělské veřejnosti zařazené do kolonky lidské. A funguje to.
Další moment, kdy se člověk začne sám sebe ptát, jestli skutečně patří tam, odkud pochází, nastává při sledování každodenního ranního zpravodajství na jednom z nejsledovanějších televizních kanálů La 1, který vysílá celostátně. Informace o právě probíhající Madrid Orgullo (orgullo = hrdost) jsou divákům předkládány ve velmi přátelské podobě, usmívající se moderátoři mají na chlopních svých sak připnuté odznáčky duhových barev, do živého vysílání vstupují nejrůznější umělci, kteří vyjadřují podporu pestrobarevnému týdnu, přidávají se také politici se svými výzvami k respektu-schopné sjednocené společnosti. Skutečnost, že je španělské veřejné mínění o problematice LGBT+ hnáno výrazně mírumilovnějším narativem, se tak stává pochopitelnou i pro člověka, který španělsky nerozumí.
“Máme to asi v krvi, jinak si to nedokážu vysvětlit,” odpovídá Miguel, ředitel komunikace Madrid Pride, když mu na střeše hotelu The Ocean Drive Madrid (u příležitosti zahájení pride) pokládám otázku, jak je možné, že jsou zde [ve Španělsku] lidé tak liberální a nemají problém s tím, jak se kdo prezentuje. Ačkoliv jsem se v minulosti na stejnou otázku ptal více lidí na různých místech Španělska, jednoznačnou odpověď jsem nikdy nedostal. Proto zde zbývá prostor pouze pro osobní interpretaci vycházející s vlastní zkušenosti. A ta mi již delší dobu vnitřně hlásí, že Španělé jednoduše pochopili, že je mnohem lepší mít se rádi než setrvávat ve vzájemné nenávisti budované politickou mocí na zdánlivých rozdílech mezi námi.
Komerční uchopení teplé agendy bych označil za třetí nejvýraznější rys Madrid Pride. Doslova každý obchod nejen v centru města se pyšní duhovou variantou loga, případně dalšími podobně zbarvenými rekvizitami, které beze slov šeptají: “Pojď si nakoupit k nám, u nás je bezpečno, každý je u nás vítaný.” Pro člověka, který je zvyklý na sem tam vlající vlajku z několika málo obchodů v centru Prahy, když se u nás pride koná, působí zdejší všudypřítomnost duhy jako návštěva města z budoucnosti. Jako nezpochybnitelná demonstrace společenského stavu, který v základu prostě nemůže být horší než ten, který známe z Česka. Jak by taky mohl? Existuje snad někdo, kdo si myslí, že je vzájemný respekt a úcta ke zvolené formě sebevyjádření horší než rozeštvaná a rozdělená společnost, která je dlouho zvyklá ukazovat prstem na viníka všeho špatného? Ačkoliv je tedy velmi příjemné procházet se ulicemi, které na malý moment ožijí barvami, člověk se nemůže ubránit i mírnému naštvání. Naštvání na českou politickou reprezentaci, která neustále kouká zpět (až už jde o pohyb motivovaný vnitřním odporem nebo zištnými záměry) namísto toho, aby se koukala dopředu a analyzovala společenské klima ve státech, kde to jde.
Podívejte se na video z průvodu
Emoce, které jsem zažíval během samotného průvodu, jsou nepopsatelné. Průvod je v Madrid Pride řešen karavanou cca 50 náklaďáků, z nichž každý je určen nějaké skupině lidí. Narazit je tak možné na lesbický truck, truck Mr. Gay España, trucky nejrůznějších spolků, organizací a subkultur. My jsme se ocitli na trucku ředitele festivalu a majitele největšího španělského gay magazínu ShanGay (muchas gracias Alfonso!), díky čemuž byla naše první zkušenost s místní pride skutečně výjimečná. Jakmile se kolona aut rozjela, čekal nás cca tříhodinový průjezd centrem, po jehož obou stranách na nás mávala dvoumilionová salva lidí, která se do Madridu sjela z celého světa. Lidé sem přijeli oslavovat otevřenou společnost a tedy i její zástupce, kteří ji přes těžkosti spojené s veřejným vyloučením a následně nepřijetím pomáhali a stále pomáhají budovat. Cítil jsem se neskonale hrdý. Hrdý na to, že mohu být tím, kým jsem, ve společnosti lidí, kteří mi být hrdým umožňují. Cítil jsem hrdost na to, že mohu být součástí společenství, které nehodnotí lidi podle toho, jak vypadají nebo s kým spí, ale podle toho, co dělají. Byl jsem nesmírně hrdý na nás. Na lidi. Za to, že to jde. Že to jako lidé umíme, když chceme.
Po této zkušenosti nemůžu nechtít to samé i u nás.
Peace,
J.
P.S. Srdečné díky španělské centrále cestovního ruchu za pozvání na tento neopakovatelný event, který se hluboce zapsal nejen do srdce, ale taky do mého ideologického vymezení. I díky vám vidím, že když je vůle, možné je vše.
Španělsko je skutečně velmi liberální, jak ostatně ukazuje i letos komunikované pride logoFoto: Zuzana Churanová / se svolením
