„Dítě prý stojí milion. To naše je dvakrát dražší,“ směje se spokojený tatínek. Cesta za otcovstvím byla trnitá a vedla až do Ameriky
S jedním z tatínků jsme se sešli na videohovoru, abychom si o strastech a radostech utváření rodiny popovídali: Vždycky jste chtěli být rodiči? Nebo to přišlo až ve chvíli, kdy jste našli jeden druhého? Jak jste na tom s touhou po otcovství byl v době, kdy jste byl sám, případně s jinými partnery?
Já jsem o dítěti uvažoval už od střední školy. Opravdu! Ne ve smyslu, že bych ho chtěl hned, ale přemýšlel jsem, jaké by to bylo. Co všechno bych mu chtěl dát, jak bych ho chtěl vychovávat. A přemýšlel jsem taky nad tím, jestli mu nějak neublížím tím, že ho budu mít právě já. Jak se říká, že by děti gayů mohly být šikanované – to mě tehdy hodně trápilo. Sám jsem byl dost dlouho šikanovaný. Ale pak mi došlo, že mě šikanovali proto, že jsem byl trochu otylé dítě a po mamince jsem měl sklon ke špatné výslovnosti a skloňování. Česky mě vlastně v začátcích učila právě moje maminka, která ale Češka původem není. Takže pro mě byla spousta slov problém, když jsem nastoupil do kolektivu dětí. Nechápal jsem, proč některé věci vyslovují jinak, proč se mi smějí…
V podstatě jste si uvědomil, že si agresoři prostě vždycky něco najdou?
Přesně tak. Je jedno, jestli jste tlustý, vysoký, brýlatý nebo jestli máte dva táty. Nemůžete zamezit setkání se „šikanátorem“. Podstatné je dítěti vysvětlit, jak v takové situaci reagovat a že doma má stoprocentní podporu a budeme to řešit s ním.
Vašemu synovi už „táhne“ na školu, když to zobecním. Tedy školkou už prochází. Šikanují ho děti?
Školkové jsou na to asi ještě malé. Zatím syn nic neříkal, že by se mu někdo za tohle smál. Uvidíme, co na té základce a pak na střední, ale zatím je všechno v pořádku. Drobné pošťuchování mezi dětmi bude vždycky, ale zatím jsme nezaznamenali, že by to mělo co dělat s tím, že má syn dva táty.
Vy jste rodiči díky náhradní matce, kterou jste si našli v USA. Byla to složitá procedura?
Teď už na to vzpomínáme v klidu. Ale tehdy to bylo náročné. Hodně papírů, čekání, domlouvání… Taky to chtělo hodně zdrojů, vezměte si jenom samotné letenky a pobyt v Americe. Spousta lidí si nikdy neušetří ani na výlet za oceán. Takže jenom rok jsme si sumírovali, jestli na to máme. Vytvořili jsme si ekonomický plán a hodně jsme dřeli.
Říká se, že dítě přijde na milion, než dospěje…
Tak to můžu potvrdit! To naše ve finále bude dvakrát dražší, protože sehnat ho, to byl mazec. (smích) Děláme si z toho takhle legraci, protože oproti jiným párům, kterým stačí si udělat romantický večer, jsme to opravdu neměli snadné. Hodně věcí jsme museli promyslet, zařídit, zaplatit, podepsat, obepsat, obvolat… Taky jsme chtěli být s naší surogátkou (náhradní matkou – pozn. red.) v co nejbližším kontaktu, protože jsme chtěli být se synem opravdu od začátku. Vidět, jak se vyvíjí na ultrazvuku, sledovat, jak roste. Těch devět – respektive osm a půl, protože se syn narodil dřív – měsíců jsme strávili jednou nohou v Americe. Lítali jsme tam a zpátky, když jsme museli. Měli jsme tam pronajatý takový maličký byteček, kde jsme se sotva hnuli, ale nechtěli jsme za sebe zbytečně utrácet.
To zní jako velká adventura!
Dobrodružství to rozhodně bylo. A ano, když se nad tím zamyslím, bylo tam tolik úkolů a větších či menších výzev, že to opravdu bylo jako plnění nějaké mise.
Mrzí vás, že v Čechách nemůžete adoptovat?
My bychom klidně adoptovali. A klidně nejen jedno dítě. Jak říkám, umíme se finančně postarat a milujeme svého syna. Milovali bychom i adoptované děti. Chtěli jsme každý i své biologické dítě, proto postupujeme tak, že máme teď syna a chceme si to kolečko se surogátkou zopakovat, ale kdybychom měli jakoukoli šanci v Čechách, rádi bychom ji využili. Myslíme si, že každé dítě si zaslouží milující domov. Je fajn, že se stát umí postarat, ale to není ono. Není to jako mít vlastní rodinu.
Vzpomínáte na celý ten proces kolem početí a narození vašeho syna rádi?
Teď už ano, ale to je tím, že mozek si vybírá jen to hezké. Byly doby, kdy jsme byli úplně na dně. Třeba když jsme se učili, co všechno musíme zařídit. Umíme anglicky, ale ne dokonale, takže u všeho s námi seděla kamarádka a překládala nám. To bylo vyčerpávající a zdálo se, že se v životě nikam nepohneme. Ale postupně jsme se natolik zdokonalili, že už jsme to zvládali sami. Taky když naše surogátka o jedno miminko v prvních týdnech přišla, to jsme obrečeli hodně. V Americe, když pak sedíte v té malé garsonce a počítáte každý dolar, abyste si nevyčerpali budget, to bylo něco na naše nervy. V Čechách se nemáme špatně. Máme dobré příjmy. Ale v Americe za žádné krále opravdu nejsme. Byla to opravdu obrovská zkušenost.
Šli byste do toho znovu?
Rozhodně. Jakmile si budeme jistí, že máme dost prostředků, jdeme do toho znovu. Chceme i, aby už syn byl schopný létat do Ameriky s námi, takže počítáme, že počkáme ještě třeba dva-tři roky, než se pustíme do prvních kroků. Chceme, aby lety zvládal a aby se těšil s námi.
Co synek říká na to, že by mohl mít sourozence?
On ví, jak se plány mají a těší se! Je to hrozně chytrý kluk! Někdy je až neuvěřitelné, co všechno už chápe, čemu rozumí a co zvládne. Nechci znít jako otec, co všem cpe, že má doma génia, ale já ten pocit opravdu mám! Vůbec nechápu, kde se v něm berou všechny ty jeho nápady. Hrozně moc se spolu nasmějeme. Jsme z něj unešení.
