Vzpomínka na osmašedesátý: I Čechoslováci kdysi opouštěli svou zemi. Kam jejich cesty vedly a bude se situace opakovat?
Na úvod je dobré si říct, že každou etapu lidské existence na této planetě doprovázela migrace. Přestože se pojmy emigrace a imigrace někdy tváří jako něco nového a přelomového, jedná se o fenomén, který byl realitou už dávno předtím, než se narodily naše prababičky a jejich babičky. A nejde vždy jen o konflikty, které vedou a vedly ke změně místa, kde se lidé rozhodnou znovu zapustit kořeny, nebo alespoň nějakou dobu setrvat.
Poslední dobou je se slovem migrace spojen pejorativní podtón. Je to kvůli tomu, co svět řešil/řeší v otázkách evropské uprchlické krize. Obavy těch, kteří se bojí následků míšení kultur a jiných bezpečnostních hrozeb, se bijí s názory na opačné straně spektra, které míní pomoci a vidí především potenciál tvorby lepšího světa. Takový rozbor by byl na dlouho, a tak věci ponechme pouze v rámci nesmírně zjednodušeného konstatování. Pravdou je, že i Češi – respektive Čechoslováci a jejich předchůdci – byli vystaveni tlakům, které některé z nich vedly (a někdy stále ještě vedou) k opuštění země a k výběru takového místa k žití, které shledají jakkoli vhodnějším.
Pokud se zaměříme pouze na rok 1968, ani v té době nebyl odchod ze země žádnou novinkou. Například mezi koncem druhé světové války a magickým datem, které si řada Čechů pamatuje jako „příjezd tanků“, odešla ze země řada jejích obyvatel. Kolik? To je těžké říct. Podle diplomové práce Michaely Tvrdíkové se v první vlně ke stěhování za hranice rozhodlo na 60 000 uprchlíků: většina mířila do USA (asi 15 000), 12 000 lidí se rozhodlo pro Kanadu a podobný počet zakotvil u „protinožců“ v Austrálii nebo ve Velké Británii. Zbylých asi 18 000 Čechoslováků se mělo vydat do ostatních zemí – především pravděpodobně do Německa a Rakouska. Zdroj odkazuje i na Ministerstvo vnitra, které uvádí celkově „jen“ asi 36 000 tehdy emigrujících obyvatel, což autorka považuje za podhodnocený údaj. Druhý uvedený extrém uvádí demografický výzkum, podle kterého tehdy zemi opustilo více než čtvrt milionu lidí. Je tedy jasné, že je poměrně složité dopídit se nějakého jednoznačného souhrnu.
Ono magické datum 21. srpna 1968 zůstalo v paměti všem, kteří jej vědomě zažili. Tento přímočarý akt tehdy pomyslně zatnul tipec Pražskému jaru, což namotivovalo další emigrační vlnu. Podle některých zdrojů v panice narychlo překročilo hranice na 180 000 lidí, nicméně mnozí se poté vrátili zpátky domů. Je pochopitelné, že byli zmatení a přemýšleli nad dalším postupem.
Přesná čísla nelze dohledat, avšak lze alespoň stejně jako v případě práce Tvrdíkové citovat data zveřejněná ministerstvem vnitra. Odchod si tehdy mělo vybrat 146 462 lidí, z toho 70 130 se tím dopustilo trestného činu opuštění republiky. Údaje se však v různých zdrojích liší. Diplomová práce uvádí, že Československo opustilo dokonce 250 000–350 000 občanů. Ať tak, či onak, jedná se o opravdu velkou masu lidí, kteří mířili především do blízké západní Evropy – Rakouska, Německa, Švýcarska, Francie a Velké Británie. Další pokračovali až za oceán do Ameriky – především ti, kdo chtěli podnikat. A asi deset procent exulantů si mělo vybrat Austrálii – protože často věřili, že čím dále, tím lépe. Přestože jsme se nakonec dočkali cinkání klíčů, i po sametové revoluci však Češi chtěli žít jinak a jinde. Lidovky uvádějí, že tehdy po listopadu odešlo do ciziny kolem 200 000 Čechů a Češek.
Dodnes nemá Ministerstvo zahraničních věcí ČR úplně jasno v tom, kolik původních Čechů kde žije. Současně se odhaduje, že české kořeny má na 2–2,5 milionu lidí, kteří dlouhodobě bydlí mimo náš stát. Pokud jde o ty, kteří stále vlastní český pas, je sčítání mnohem snazší, jedná se o asi 200 000–250 000 osob. MZV uvádí, že na základě sčítání amerického lidu lze prohlásit, že se na území tamního kontinentu dlouhodobě nachází skoro 1 300 000 původních Čechů a k československým kořenům se přihlásilo přes 440 000 obyvatel. „Tím se USA řadí na první místo jako země s největší českou komunitou v zahraničí,“ uvádí MZV. Nejvíce původních Čechů má žít v Texasu, Illinois, Wisconsinu, Minnesotě, Nebrasce, Kalifornii, Ohiu, Iowě, New Yorku a na Floridě. Největší kompaktní komunita je pak (v rámci Ameriky) v Chicagu.
Podtrženo sečteno, přestože může být slovo migrace strašidelné, bezprostředně se nás jako lidí – i jako Čechů – týká neustále.
Aktuální dění na východě je děsivé, a to i pro českého občana, který si uvědomuje, že Ukrajina ani Rusko nejsou zas tak daleko a že se nejen boje, ale i sankce mohou dotknout (a v případě sankcí nejen mohou, ale velmi pravděpodobně nějak dotknou) našich životů zde v srdci Evropy. Co bude dál, to je těžká otázka nejen pro politiky, ekonomy či jiné experty, ale i pro lidi, kteří se logicky obávají o bezpečí své a svých blízkých. Kam odejít anebo co dělat v případě, že dojdeme k názoru, že náš prostor již není bezpečný, to je na individuálním uvážení každého zvlášť. V současné chvíli si s přihlédnutím k vlastní historii lze především uvědomit, že jsme se již dostali do situace, kdy se řada našich blízkých, přátel a rodinných příslušníků rozhodla pro život jinde, a přestože je v některých ohledech svět nepředstavitelně obrovský, v jiných funguje stejně jako jedna malá vesnice.
