Neodpověděli jste na zprávu během 20 minut od obdržení? Podle výzkumu jste neslušní! Kdy je v pořádku textovku ignorovat?
Společnost Google vytvořila výzkum, který mapoval názory lidí na textování. Jak se ukázalo, netrpělivost je novou normou. Pokud jste neodpověděli na zprávu, která vám přišla, během dvaceti minut, je vaše jednání považováno za neslušné. Samozřejmě, že výzkum shrnuje řadu názorů a představuje určitý průměrný výsledek, nicméně i tak je závěr alarmující. Očekávání neustálého připojení a ochoty odpovídat může řadě lidí působit (nejen) psychické problémy.
Zmiňovaný výzkum se týkal v kvalitativní části devatenácti lidí z různých zemí ve věku 19-65 let. Ti byli poctivě sledováni v ohledech zacházení se svým mobilním telefonem. V druhé části – té kvantitativní – se výzkumníci zaměřili na 112 dalších účastníků. Možná vás nepřekvapí, že pociťovali ambivalentní emoce, když přišlo na hodnocení jejich vztahu s mobilem. Přiznávali, že se jedná o návykovou věcičku. Úzkosti a stres spojený s interakcemi po telefonu se ukázaly přítomné všude bez ohledu na to, kde respondent žije. Psaní a přijímání zpráv způsobovalo tenzi především z důvodu tlaku očekávání. „Pozdní odpověď může vyvolávat dojem odbývání anebo může být považována za indikátor (ne)důležitosti člověka na druhé straně,“ píše se v dokumentu.
Závěry dále upozorňují, že takovéto úzkosti, ať už na straně čekajícího, nebo i toho, kdo se cítí pod tlakem odpovídat, nezůstanou pod pokličkou navždy. Pokud se diskuze neposune alespoň do konce dne, může pocitově docházet k narušení etikety textování, která ústí až k naštvání. Jednoduše řečeno – pokud neodpovíte na zprávu během první čtvrthodinky, hrozí, že si o vás odesílatel bude myslet, že jste blbec (jerk). Ano, taková slova byla součástí souhrnu dojmů sledovaných respondentů.
Tyto závěry jsou nesmírně zarážející vzhledem k tomu, že se aktuální trend posouvá spíše k vypnutí technologií a očistě mysli offline. I přesto, že se lidé snaží uniknout všudypřítomnému požadavku na dosažitelnost, nejsou nejspíše tak úspěšní, jak by si přáli. Pocit svobody a klidu ve chvíli, kdy jednoduše neexistuje nic a nikdo, komu byste cítili potřebu odpovědět, je nyní kýženým luxusem, kvůli kterému vznikají třeba i specializovaná dovolenková letoviska a rady a tipy, jak utéct z reality. Alespoň na chvíli.
Přestože je textování považováno za línou variantu komunikace, která nahrazuje osobní kontakt do té míry, že je schopna udusat zvyk vídat se s rodinou a přáteli, existuje zde také argument: „Odpověď trvá pár vteřin, které jistě najdeš, ať se děje cokoli.“ Človek se tak ocitá v nelehké situaci a může mít pocit, že je k odpovědi nucen. Musím odpovědět, musím být na příjmu, musím napsat, musím alespoň dát vědět, musím, musím, musím… Přestože řada lidí to myslí se svým požadavkem na rychlou odpověď dobře a žádá např. pouze o to, aby signifikantní druhý potvrdil bezpečný dojezd do cílové stanice, anebo očekává reciproční přání dobré noci, jsou tyto zvyky extrémně toxické.
Řada lidí má telefon neustále u sebe. I ti, kdo mají pocit, že nejsou závislí, jelikož se jich netýká obsesivní scrollování sítěmi v každý volný moment, ani nevyrušují přátelské večeře kontrolováním mailů, stejně mají mobil často alespoň někde u sebe. Protože: co kdyby něco. Jsme na příjmu.
Nikdy dřív nebyl vyvíjen tak obrovský tlak na lidskou psychiku, co se pocitu neustálé potřeby zastižitelnosti týká. Děti běhaly venku a dorazily před setměním na večerníček, puberťáci si domlouvali rande za rohem na určitý čas, protože pokud schůzku nestihli, měli jednoduše smůlu. Dospělí po návratu z práce mohli očekávat telefonát od šéfa snad jedině na pevnou linku, případně později v některých oborech drnčel pager. Dnes je ale dalekosáhlé analyzování pracovních povinností, vztahů a jakákoli další neutichající komunikace skrze SMS zprávy novou realitou. Přestože zde jsou platné argumenty rodičů, kteří jsou rádi, že mohou kdykoli zkontrolovat, zda je jejich dítě v pořádku, a bez debat se i řada jiných (mezilidských) procesů zefektivnila, dostáváme se do spirály, ze které je těžké utéct.
Řada lidí přemýšlí, kdy je vlastně absolutně nepřijatelné neodpovědět a kdy si to mohou dovolit. Pravda je taková, že žádný univerzální návod neexistuje. Normy si tvoříme zaprvé sami (jak moc jsme úzkostní z očekávání odpovědi druhých, tak moc většinou nutíme i sebe samotné ke stejné spolehlivosti) a zadruhé tak nějak kolektivně, zkušeností. Bohužel, ne vždy je tento kruh možné snadno rozbít. Komunikace o tom, že byste si přáli komunikovat méně, se manželce, tatínkovi nebo šéfovi ne vždycky bude líbit.
Existuje řada přístupů, jak alespoň selektovat. TheAttractionGame navrhuje vždy co nejrychleji odpovídat na:
- pracovní zprávy,
- zprávy týkající se otázek života a smrti,
- textovky od milovaných, kteří vás postrádají anebo chtějí vědět, že jste v pořádku,
- zprávy od lidí, kteří vám chtějí vyjádřit upřímné city a otevřít se vám,
- textovky od těch, kteří pro vás aktuálně dělají nějakou laskavost,
- i na všechny ostatní, pokud nejste zrovna něčím zaměstnáni nebo v presu.
Naopak neodpovědět si můžeme prý dovolit, pokud:
- si potřebujeme odpověď rozmyslet,
- jsme v komunikaci se stalkerem, případně někým, kdo nás napadá anebo ponižuje,
- pokud se chceme separovat od ex,
- anebo pokud jsme absolutně vytíženi.
Tento přístup předpokládá, že volný čas je časem takovým, který je volně dostupný k tomu, aby si ostatní dělali nároky na naši pozornost. S tímto nesouhlasí například BBC: „V e-mailu se v podmínkách užívání neupisujete k tomu, že povinně odpovíte třeba do 24 hodin,“ argumentuje Coye Cheshire, profesor z University of California, podle kterého je očista od mobilního telefonu a dalších komunikačních technologií rozhodně prospěšná. Souhlasí s ním i ti, kdo se snaží své „odpojení“ převrátit alespoň ve hru, aby byla jejich snaha méně stresující. Tak vzniká i řada výzev, jako například Offline neděle, která své účastníky nabádá k tomu, aby alespoň jeden den v týdnu zavřeli mobil do uzamykatelného šuplete a vyčistili si mysl. Odpočinek je totiž nezbytnou součásti regenerace.
