Cestovatel Ondřej Vlk: motorka je pro každého a je jedno, jaké orientace člověk je. Jedná se jen o další vyjádření sebe sama
Ondřej Vlk má srdce dobrodruha. Na motorce sedí už od svých osmnácti let, a jako malý obdivoval každého projíždějícího motorkáře a věděl, že se jím jednou také stane. A skutečně se jím stal. Dnes má naježděno neskutečné množství kilometrů v různých zemích světa. Zážitky z cest jsou nezapomenutelné a někdy až neskutečné. Třeba moment, kdy se tváří v tvář setkal ve volné přírodě s medvědem. V rozhovoru se s námi podělil o všechny důležité rady, jak se stát motorkářem a co všechno to vlastně obnáší.
Co považuješ za svou nejzajímavější cestu?
Určitě to, že jsem strávil dva a půl měsíce ve Střední Asii, a že jsem projel zapadlými místy v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu. Zároveň taky asi Bartang Valley, kde nikoho nepotkáte i pět set kilometrů. Není tam nikde ani asfalt, jen řeky a příroda. Je to taková krása, že si brečíš při jízdě do helmy (smích).
Pokud by se někdo chtěl vydat na podobnou cestu, jako jezdíš ty, tak co je důležité si předem zjistit?
Asi jen to, kde to je (smích). Já přípravám moc nedám, na internetových stránkách vždy jen straší, takže je třeba dát hodně na svou intuici. Ale samozřejmě si musím zjistit cestu.
Co doporučuješ jako takovou první delší cestu na motorce?
Gruzii. Já už to nevnímám jako velkou cestu, ale je spousta motorkářů, kteří ji berou jako vysněnou destinaci. Je to cesta, díky které se člověk připraví na ostatní motovýlety. Cestovatel si tam totiž zkusí vyřídit papíry na hranici a setká se s dalšími věcmi, které jsou pro motorkáře nevyhnutelné, když cestuje do zemí bývalého SSSR. Gruzie je jednoduše taková zkouška a zároveň i příprava na ty větší země.
Co je potřeba mít s sebou?
Benzín (smích). Já opravdu nad věcmi moc nepřemýšlím (smích). Když nad tím někdo moc přemýšlí, tak se často stane, že pak ani neodjede. Je důležité se nebát, všude na světě jsou totiž hodní lidé, kteří ti v nouzi pomůžou. Hlavně na východě je to jiné. Takže není třeba se bát, stačí mít dost benzínu a vyrazit. Ale je pravda, že je důležité mít k cestě respekt, a vzít si i trochu pokory. Protože s tou jde pak vyřešit všechno.
Na kolik peněz zhruba taková cesta vyjde?
Když se nic nepokazí, tak to ani na moc peněz nevyjde. Třeba ta zmíněná Gruzie a zpět vyjde tak na 60 tisíc.
Musí být takový motorkář i fyzicky zdatný?
Záleží zase, co chce člověk jet. Ale celkově by měl být zdatnější. Je spousta „off-road“ cest, a to se pak bez kondice zvládá hůř. Já třeba moc netrénuji a prvních čtrnáct dnů trpím, ale pak se to zlomí (smích).
Kolik kilometrů myslíš, že by měl mít člověk naježděno předem?
Chtělo by to mít něco málo naježděno. Ale člověk nemusí mít projetou celou Evropu, aby vyrazil někam dál. Nejsou potřeba ani žádné velké zkušenosti s opravou motorky, protože všude ve světě jsou šikovní a ochotní lidé, a navíc na východě jsou ještě mnohem více zruční a zvládnou opravit téměř cokoliv.
Jakou motorku bys doporučil právě třeba na cestu do Gruzie?
Yamaha Ténéré nebo Ktm 890r. Je to kvůli tomu, že jsou vhodné jak na silnici, tak i do terénu. Člověk s nimi projede místa v horách, podívá se do zapadlých míst, kam vedou jen šotolinové cesty a v případě potřeby se s nimi dá i přebrodit řeka.
Jak se stát motorkářem? A je motorka pro každého?
Motorkářem se nelze stát, musíš to mít v krvi. Navíc musí člověk opravdu řízení ovládat a naučit se to. Jinak je motorka opravdu pro každého. V dnešním rychlém a přepracovaném světě má totiž člověk málo prostoru a místa, jak by mohl vyjádřit sám sebe. Myslím si, že motorka je ideální prostředek, jak se člověk může realizovat. Ve svém volném čase tak může žít svobodný život, třeba právě na té motorce. A pokud je někdo jiné orientace, tak na tom přece vůbec nezáleží. Může se vyjádřit na cestách stejně jako každý, i když asi trochu jiným způsobem.
Takové cesty musí být náročné i kvůli tomu, že zřejmě není všude penzion či hotel. Kde se spí?
Nejraději spím u místních, protože poznáš nové lidi a seznámíš se se způsobem místního života. Navíc, já rád fotím lidi, a tak si odsud přivezu spoustu fotografií. Spát se dá i ve stanu nebo v hostelech.
Nebál ses někdy spát venku?
Bál. Mám k tomu i výbornou historku. Spal jsem na krásném místě v Turecku, a chtěl jsem si vyfotit z venku stan. Vedle v křoví něco zachrochtalo a uteklo. Běželo to dvě stě metrů daleko a já si všiml, že je to medvěd.
Měl jsem obrovskou radost, chtěl jsem totiž vidět medvěda v přírodě. Když jsem byl před tím na Sibiři, tak mi zlatokopové vyprávěli historky o medvědech a zmiňovali, že když se medvěd vrátí, tak může být dost agresivní, protože se tě nebojí. A tady se bohužel vrátil. V jeden okamžik jsme stáli od sebe zhruba dvanáct metrů a koukali na sebe. Řekl bych, že měl tak šest set kilo. To jsem se opravdu bál. Přišel jsem pak zpět ke stanu a začal hned s čelovkou balit, protože mezitím padla tma. A já ho při balení stále slyšel kolem. Takže jsem nastartoval motorku a parkrát jí protůroval, aby dělala pořádný hluk. A tak jsem v půl jedenácté večer odjel dvacet kilometrů do vesnice na hotel. V momentě, kdy jsem si sednul na postel, jsem si teprve uvědomil, co se stalo. Rozklepaly se mi ruce.
Proč podnikáš takové cesty? Co ti to dává?
Svobodu, pocit, že žiji. Dva dny na cestě jsou jako dva roky normálního života, protože toho člověk zažije opravdu hodně. Vzbudíš se a máš energii, kterou normálně nemáš. Popisuje se to opravdu těžce, je třeba to zažít. Časem se z toho může stát i závislost. Člověk to pak chce dělat víc a víc a touží i po více nebezpečných a dobrodružných věcech. Je to nekončící dávka svobody. Ale třeba jednou potkám ženu, s kterou se usadím, koupím chalupu na Šumavě a zůstanu tam (smích).
A jsou vůbec takové cesty pro dva? Nebo jezdíš zásadně sám?
Já jezdím raději sám. Ale určitě to může být i pro dva. Jsem navíc rád s místními a já jak nemám rád věci naplánované, tak třeba zůstanu někde déle, kde se mi to líbí. Ve dvou už se hůř domlouvá. Samozřejmě, když se stane nehoda, tak je lepší mít parťáka. Ale s holkou bych nejspíše na takovou cestu nevyrazil. V ortodoxních muslimských zemích navíc vím, že se k ženám staví pohrdavě a nezdvořile. A tak nevím, jak bych takové situace snášel.
Co je tedy tvým snem?
Chtěl jsem jet do Mongolska. To už jsem si splnil. Teď si přeji jet kolem světa. Ale jak cestuji víc a víc, tak se ze snu stává spíše touha po svobodě, než po konkrétní zemi. Postupem času zjišťuješ, že je si hodně míst podobných. Takové ty „wau“ momenty už nejsou takové jako na počátku mých cest. A pak najednou zjistíš, že se nemáš kam vrátit, nemáš domov. Vím, že nemůžu být celý život na motorce.
