Bojíte se v letadle? Nemáte čeho! Podle kapitána Davida Hecla nemusíte mít strach ani když vypadnou kyslíkové masky
David Hecl je zkušeným pilotem, který má o svém povolání rozhodně, co vyprávět. „Strach nemám a ani by ho žádný pilot mít neměl. Pak totiž přestanete rozumně uvažovat,“ říká Hecl s tím, že by se nebál ani v momentě, kdyby vypadly kyslíkové masky. Je tedy čeho se při létání bát? A jsou turbulence nebezpečné?
Jak dlouho pilotujete dopravní letadla?
Dopravní letadla pilotuji od prvního května roku 1996. V letecké kariéře se ke mně právě první květen váže, protože o dvacet let později roku 2016 jsem přivezl slavnou A380 v barvách Emirates na první pravidelné lince z Dubaie do Prahy. Takže toho datum se mi opravdu dobře pamatuje.
Vzpomínáte si alespoň matně, jaké bylo nastoupit jako pilot v roce 1996?
Ono už je to opravdu hodně dávno. Nicméně já v té době byl mladý začínající letec, který necelé dva roky před tím dokončil vysokou školu, a ještě jsem si odskočil na základní vojenskou službu. Díky mé iniciativě se podařilo službu zkrátit z dvanácti měsíců na pět měsíců a sedm dní. Pak jsem byl propuštěn na trvalou dovolenou. Teď vlastně ani nevím, zda jsem stále na dovolené nebo už to neplatí (smích). Každopádně stát se letcem ČSA bylo snem každého. V té době jsem si myslel, že to bude moje první a poslední výběrové řízení v kariéře, a do konce života dožiji právě jako pilot u této společnosti. Ale to už dnes víme, že se nějak nevydařilo (smích).
Chtěl jste být odjakživa pilotem?
Tahle otázka pro mě není úplně jednoduchá. Není to tak, že bych se narodil a otevřel očička na porodním sále a řekl „budu pilot a nic jiného“. Bylo to spíše směrování mého táty, který se pilotem chtěl stát. On kvůli politické situaci, která byla na začátku sedmdesátých let, nemohl na školu nastoupit. Vedl mě i bratra k letectví. Ale musím říci, že to není úplně to, co mě přimělo stát se pilotem. Byla to spíše souhra všech okolností. Pamatuji si, že přišel okamžik, kdy jsem se opravdu musel rozhodnout. V té době jsem uvažoval o medicíně. Jenže, já jdu na odběr krve a omdlévám u toho. Tak jsem si pak řekl, že to asi nebude úplně ono (smích). Po Černobylu bylo také žhavé téma jít na jadernou fyziku, ale byl o ni velký zájem. A pak si pamatuji na okamžik, kdy přišel můj táta s brožurkou s vysokými školami, a nalistoval záměrně školu s pilotním směrem. Bylo u toho oboru napsáno „uplatnění - pilot práškovacího letadla“, a to mě fascinovalo. Takže to, co mě na tom nejvíc zaujalo se nikdy nesplnilo.
Zmínil jste, že i vašeho bratra vedl váš otec k letectví. Je také pilotem?
Ne, není, bratr se věnuje automobilům. Doslova a do písmene se potatil, otec se také věnuje autům. Já šel k letadlům a on šel k autům.
Pamatujete si na svůj první let dopravním letadlem, ale jako pasažér?
Ano, to si pamatuji. Poprvé jako pasažér jsem letěl v okamžiku, kdy jsem ve společnosti ČSA již byl zaměstnaný. Byl jsem tam zhruba měsíc a letěl jsem na simulátorový výcvik do Helsinek. Letěl jsem tedy jako pasažér až ve chvíli, kdy mě ČSA vyslalo. A pamatuji si na to kvůli tomu, že v roce 1996 bylo létání bráno jako slavnostní okamžik. Já jsem si totiž kvůli tomu šel tenkrát koupit nový oblek (smích).
Myslíte, že by i dnes měli pasažéři dodržovat elegantní módu při létání?
Od té doby uběhlo dvacet šest let. Tehdy pojem „low-cost“ vůbec neexistoval. Ale od té doby se z toho stal celosvětový fenomén. Tento druh aerolinek se ujal a zásadně změnil letecké prostředí. Tenkrát bylo létání luxusem, a podle toho to i na palubě vypadalo. Dnes se létání dostalo do úrovně denní spotřeby. Tomu také odpovídá i atmosféra na palubě. Ale stále existují u některých společností jisté zásady, hlavně v business či první třídě, kdy se oblek hodí. Nechci říkat, že je něco špatně a něco dobře, jednoduše se změnilo prostředí létání. Konec konců je to na cestujícím, co si vybere a co si zvolí.
Ještě když zůstaneme u vašich začátků kariéry letce, bál jste se někdy létání?
Já na tuhle otázku moc rád odpovídám. Strach je velmi špatný pán a rádce, a do létání nepatří. Samozřejmě musíte mít respekt a úctu, ty tam musí být vždy. Ale ne strach. Když pilot ztratí právě úctu a respekt ohledně létání, tak má nakročeno k problémům. A pokud má pilot strach, tak ztratí vše, co v hlavě má. Tedy zkušenosti a vědomosti. Strach dává možnost sebeobrany. Když na vás někdo o půlnoci vyskočí na Václavském náměstí, tak zvládnete utíkat a nebo mu fyzicky ublížit. Ale nedovedete v ten moment zřejmě říct vyjmenovaná slova po B. A to způsobuje strach. Kdyby pilot takto fungoval v módu sebeobrany, tak toho ze sebe zřejmě moc nedostane. Já musím za sebe říct, že jsem se do situace, kdybych se bál, nedostal.
A co třeba nekomfortní nebo i nebezpečné situace? Ty vás za vaši kariéru potkaly?
Celé kariéra je o tom, že člověk se připravuje na něco, co se může stát. S oblibou říkám, že na začátku kariéry je každý pilot ojedinělá sněhová vločka, a po třeba čtyřiceti letech je z každého urostlý dvoumetrový sněhulák. Když se pak pilot dostane do takové situace, na jakou se ptáte, tak se díky zkušenostem dokáže s každou situací vypořádat. A musím říct, že se mi nepříjemná situace také stala.
Co se stalo?
Bylo to v roce 2001 na mém prvním přezkoušení na kapitána. Vracel jsem se z Helsinek zpět do Prahy a před přistáním v Praze jsme vysunuli podvozek. V kokpitu jsou indikace, které vám hlásí, zda jsou podvozkové nohy správně zajištěné. Jedna z ikonek zůstala červená, to by mohlo znamenat, že má letadlo poruchu a při přistání by se mohlo roztočit. Takže jsme přistávání přerušili a kroužili jsme kolem letiště. Nakonec jsme došli k závěru, že nemáme ty správné možnosti posoudit, zda podvozek je nebo není správně vysunut. Musel tedy jeden ze členů posádky jít do kabiny a kouknout se přes průhled pod sedačkou na podvozkové nohy. Jenže, měli jsme smůlu, nohy byly špinavé a my jsme nic neviděli. Museli jsme se tedy po rádiu domluvit, aby se na naše letadlo podívali zespoda a řekli nám, zda jsou nohy v pořádku. Klesli jsme patnáct metrů nad zem. Oni nám to zkontrolovali a my jsme bezpečně přistáli. Šlo pouze o špatnou indikaci.
Jaká fáze letu je považována za tu vůbec nejnebezpečnější?
Vzlet a přistání. Obojí jsou fáze, které statisticky vycházejí jako nejméně bezpečné. Je to z toho důvodu, že letadlo letí v blízkosti země a letí pomalu. Letadlo, když letí ve velké vzdálenosti od země a rychle, tak se není čeho bát.
A co turbulence?
Turbulence se rozlišují na slabou, , střední, silnou a extrémní. Silné a extrémní mohou být stejné termíny. Často slyšíme, když přistaneme, že lidé mluví o tom, jak silnou turbulenci zažili. Ale nikdo z nás silnou turbulenci ještě nezažil. Ta znamená, že se by se letadlo ve vzduchu mohlo začít rozpadat. Každý z nás zažil mírnou či střední. Nicméně s takovou turbulencí se letadlo snadno vypořádá.
A co když vypadnou kyslíkové masky? V tento moment už je, čeho se bát?
Já bych se nebál (smích). Když vypadnou kyslíkové masky, tak se jedná o hraniční situaci. Možná totiž piloti sáhli na něco, na co neměli, a proto vypadli kyslíkové masky. V ten moment se nic nestalo. Ale masky samozřejmě vypadávají automaticky v momentě, kdy se hustota vzduchu dostane na jistou úroveň, v které vznikají problémy s dýcháním. Pokud dojde k závadě letadla, kdy je vzduch z letadla vysáván, může se stát, že se budete cítit, jako když sedíte na Mount Everestu. A tam už je problém s tím, že se nenadechnete. Čili v tento moment už se něco v letadle děje. Letadlo ztratilo přetlak a jsme v hraniční situaci. Ale dobrá zpráva je, že vám vypadnou kyslíkové masky. I kdyby utekl veškerý vzduch z letadla, tak to nevadí. Protože vy v ten moment už dýcháte čistý kyslík a piloti už dávno pracují na tom, aby letadlo dostali co nejníž.
David Hecl momentálně pilotuje private jety z Prahy. Ale stále věří a pevně doufá, že znovu dostane nabídku stát se kapitánem Airbusu A380.
