Český motorkář po těžké nehodě v Íránu: motorka na odpis, rentgen přes kalhoty, zbraně na hranicích, ale i štěstí na hodné lidi

Cestovatel a motocestovatel Ondřej Vlk chtěl být odmalička motorkářem. V osmnácti letech si udělal řidičský průkaz a jezdit začal okamžitě. Projel na motorce velkou část světa. Byl třeba v Mongolsku, Gruzii, Střední Asii a mnoha dalších zemích, jako je třeba Írán. Ten se mu ale nedávno stal málem osudným. Čelní náraz s autem a čtyřicet metrů bezvládného letu do neznáma. A jak on sám říká, podruhé se narodil.

První cestu podstoupil Ondřej Vlk už v 18 letech. Jel do Chorvatska s týden starým řidičským průkazem. „Tenkrát to byl punk, ale teď už vím, že to nebylo moc rozumné. Chyběly mi zkušenosti,“ dodává Ondřej s tím, že by se každý kluk, co touží po dobrodružství, měl opravdu řádně připravit. Po této první cestě projezdil Evropu a v pětadvaceti letech se rozhodl jet do Mongolska. V roce 2019 procestoval střední Asii a letos se vydal na cestu na Nový Zéland. Tam si chtěl vydělat peníze a pokračovat dál cestou kolem světa. To se mu ale nevydařilo.

Jak najít spřízněnou duši? Zamilovaný muž popsal svůj vyšperkovaný systém randění, díky kterému skutečně našel „to pravé ořechové“2. 11. 2022

Jak dlouho jsi měl být pryč?

Tři roky. A byl jsem pryč dva a půl měsíce. Jsem na sebe naštvaný, stálo mě to mnoho sil, spoustu peněz a dva roky života s přípravami. Během půl vteřiny bylo všechno pryč.

Co se tedy konkrétně stalo, že se ti tvá cesta nevydařila?

Měl jsem čelní srážku s autem v Íránu, kterou normálně člověk nepřežije. Opravdu, tak v 98 % případů by to člověk nepřežil. Jel jsem rychlostí 80 km/h a řidič auta 90 km/h. Za mnou ani centimetr brzdné dráhy. Byla to obrovská rána. Přežil jsem, protože jsem vyskočil těsně před nárazem a v podstatě auto přeskočil. Letěl jsem čtyřicet metrů.

Jaké byly tvé první myšlenky?

První mě napadlo, jestli jsem ochrnutý. Běhalo mi hlavou jen to, ať jsem zdravý. Pak jsem byl chvilku naštvaný, došlo mi, že cesta končí.

Když jsi zjistil, že ochrnutý nejsi a ani tě nic nebolí, řekl sis, že nad tebou stál anděl strážný?

Já věřím na vesmír. Šest let jsem říkal, že nechci žádnou hypotéku, žádné závazky, chci svobodu a umřít raději ve třiceti při tom, co mě baví a naplňuje. A víš co? Když se to stalo, bylo mi čtrnáct dní třicet let. A uvědomil jsem si, že nic takového už nesmím nikdy říct. Je to lekce. Uvědomuji si, že už jsem tu nemusel být.

Když jsi otevřel oči po pádu, co jsi dělal? Bolelo tě něco?

V první moment mi zafungoval adrenalin. Takže mě vlastně vůbec nic nebolelo. Dvě minuty jsem ležel, pak jsem se začal pomalu hýbat. Když jsem vstal tak jsem začal všechno fotit. Volal jsem na českou ambasádu a všechno jim řekl. Oni fungovali opravdu skvěle, řekli mi, že v momentě, kdy dorazí policie, budou mi překládat. Také se tak stalo, jenže byl problém, že policisté říkali, že mi v podstatě nic není, a tak je to jako by se nic nestalo. V tu chvíli je pro ně taková nehoda bezvýznamná. Na ambasádě mi tedy řekli, že musím začít trochu přehrávat. To se mi ale příčilo. Pravdou ale je, že když jsem si sednul a vyprchal adrenalin, už jsem nevstal. Začaly mě opravdu hodně bolet nohy. Těmi jsem při nehodě trefil řídítka. 

Co se dělo dál?

Přijela záchranná služba a odvezli mě do nemocnice. Jenže mě v sanitce nepřivázali a já v ní lítal ze strany na stranu. V nemocnici mi dali kapačku. Musím říct, že jsem byl překvapený, že mají nemocnice v dobrém stavu. Nové rentgeny, CT, taková americká nemocnice. Lůžka vedle sebe, oddělená závěsy, jeden doktor na všechny. 

Jak v nemocnici postupovali? Bylo něco pro tebe třeba odlišné?

Nejdřív mi udělali CT, zda nemám krvácení do mozku. Poté mě poslali na rentgen, a tam mi udělali dvacet pět snímků. A co bylo tedy odlišné, je to, že mi dělali rentgen přes kalhoty, protože byla u stroje lékařka a ona –  jako žena  – nemá právo vidět nohy cizího muže. 

Jak jste se dorozumívali? Uměli anglicky?

Neuměli. Na vyšetření vždy jen ukázali palec dolů nebo nahoru. Ale měl jsem štěstí: Když jsem ležel na lůžku, tak si mě všiml starší pán a viděl, že mi nikdo nerozumí. Zavolal svému synovi Mohamedovi, který je učitelem angličtiny. Ten dorazil a zachránil mi život. Zeptal se mě, kde bydlím a spím. Já samozřejmě neměl kam jít, tak mě vzal ke svému kamarádovi Alimu, ten mě ubytoval. Pak jsem teprve zjistil, že Aliho táta je jeden z nejbohatších lidí ve městě. Měl farmu s padesáti tisíci kuřaty a rýžová pole. 

A tobě se opravdu nic nestalo?

Jen zlomený palec a podlitiny na nohách.

Co papíry a vyřizování záležitostí po bouračce? Pomohli ti noví kamarádi i s tím?

Nebýt jich, jsem tam asi doteď. Pomohli mi se vším. S úřady i íránským soudem. Dostal jsem do ruky dvacet pět papírů a nepřečetl jsem ani písmenko. Všude mě vzali, všechno mi vysvětlili a já jen chodil s pasem a poslouchal od nich, co mám dělat. Dokonce jsme ve frontách předbíhali: Aliho táta má zřejmě známosti, a jeho syn měl tedy všude přednost.

Jaký máš dojem z místních úřadů a soudu?

Policisté byli celkem nepříjemní. Například kvůli tomu, že jsem měl kraťasy, to se u nich nesmí. Já to ale nevěděl. Ali naštěstí řekl, že já je mít musím, kvůli podlitinám na nohách (smích). Místní pracovníci jsou leniví a fungují jen od 7 do 1 odpoledne. Ale soudce byl na mé straně. Když pak bylo po všem, tak jsme si spolu dali čaj a on se mě zeptal, kolik jsem měl holek (smích). Já mu řekl, že šest a on začal tleskat a radovat se. Oni totiž můžou mít pouze jednu ženu. Celé to s ním bylo zábavné.

Za jak dlouho jsi tedy vše vyřídil?

To, že jsem celou záležitost vyřídili tak rychle, nechápali ani na české ambasádě. Normálně to prý trvá mnohem déle. Měl jsem obrovské štěstí na lidi. 

Jak jsi celou tu situaci prožíval? Muselo to být opravdu těžké.

Na úřadech to bylo peklo. Čtvrtý den jsem seděl asi po dvacáté na policii a už mi tekly jen slzy. Neviděl jsem totiž žádný posun v jednání a říkal jsem si, že to bude trvat věčnost, než se dostanu domů. Byl totiž problém v tom, že jsem tam nemohl nechat motorku a musel jsem si ji vzít s sebou. Pryč z Íránu. 

A pokračování? Co cesta na hranice?

To bylo také zajímavé. Kamarád mi slíbil, že mě vyzvedne na hranici s Tureckem. Dostat se tam, to bylo ale ještě dobrodružství. Vyrazili jsme o půlnoci, samozřejmě mě doprovázeli kluci. Před sebou jsme měli 450 km – po tmě a většina aut nesvítí. Íránci jsou na silnicích opravdu nebezpeční. 

Když jsme na místo dorazili, tak se všichni kluci začali fotit s tureckou vlajkou. Byli totiž poprvé na hranicích. Navíc je normálně nepustí do mezihraničního prostoru. Takže pro ně to byl obrovský zážitek. Pak jsme začali tlačit motorku, jenže vojáci chtěli, abych ji tlačil já sám. Začal jsem schválně kulhat ještě víc (smích), protože byla opravdu těžká. Kluci mi tedy mohli pomoct, ale šli za námi vojáci s pistolemi. Za hranicí jsem pak prosil turecké vojáky o další pomoc. A pomohli. Pak jsem nasedl s kamarádem Tomášem do auta a tři dny jsme jeli domů. Těšil jsem se.

Už jsi po té době seděl znovu na motorce?

Seděl, dvakrát. Ale bojím se. Když vidím auto v protisměru, tak hned brzdím. Ale už plánuji další cestu: Za šest týdnů odlétám na Nový Zéland, kde už jsem pořídil motorku. 

Když jsi viděl svou motorku, jak je zničená, jaký jsi měl pocit?

Na začátku jsem byl klidný, ale po pěti dnech, když jsem ji uviděl, jsem se rozbrečel jako malý kluk. Byla to moje srdcovka. Celou jsem ji přestavěl, vymyslel. Hodně času a práce. Dnes ji rozprodávám na kusy.

Jste s lidmi z Íránu stále v kontaktu?

Jsme, zrovna nedávno mi volali. Říkal jsem jim, ať za mnou dorazí do Prahy, aby viděli, jak u nás chodí holky odhalené. Byli by z toho v šoku. Ale myslím, že nedorazí, je to pro ně opravdu drahá cesta.

Psycholožka Lucie Thomas: je naprosto normální být jiné orientace! Nikdy nikomu nedlužíte vysvětlení za to, jaký jste6. 10. 2022

Zažil jsi v průběhu toho stráveného času v Íránu něco jiného něž jen soudy a úřady?

Zažil. V jedenáct večer za mnou přišli kluci, jestli nepůjdeme do centra. Já se těšil, že se odreaguji a dám si třeba někde tajně pivo, protože alkohol je tam zakázaný. Ale kluci mě vzali do mléčného baru. Tak jsem si dal nutella milkshake a jeli jsme zpátky. Kluci se mě pak ptali, jak se mi to líbilo, u nich je to totiž opravdu něco jako párty. Tak jsem jim jen řekl, že líbilo, ale že u nás to chodí trochu jinak (smích).

A teď poslední otázka. Kdy se ti nehoda stala? Pamatuješ si datum i čas?

To už nikdy nezapomenu. Stalo se to 18.7. ve 14:40. Podruhé jsem se narodil.

Zdroj: Ondřej Vlk, IG: Ondřej Vlk, redakce