Výlet na Českobudějovicko může být plný zážitků – městských i těch přírodních. A třeba se dočkáte i soukromého varhanního koncertu

Když už člověk míří na dovolenou či prodloužený víkend, obvykle si připravuje nějaký cestovatelský itinerář – a ví, co by rád viděl a navštívil. Konkrétně České Budějovice jsou pak ideální výchozí bod pro objevování okolí, jelikož nejen ve městě samotném, ale i v bezprostřední vzdálenosti od něj, je toho k vidění (i zažití) opravdu spousta. A také ti, co nejsou zrovna příznivci „městské turistiky“, nepochybně uznají, že „Budějce“ mají – minimálně v okolí centra a slepého ramena Malše – skutečně malebnosti na rozdávání. Velký obdiv pak patří také městským floristům, květinové instalace nejen na náměstí, ale i v přilehlých ulicích musí potěšit skutečně každého. A protože právě zdejší náměstí Přemysla Otakara II. je jedním z největších čtvercových náměstí v Česku, rozhodně stojí zato vydat se jej obdivovat pohledem shůry. A tak se – i s mámou, která se na výletě do Budějovic rozhodla zavzpomínat na léta, kdy tu studovala – v úvodu jihočeského pobytu vydáváme na Černou věž.

Na Černou věž jen v kondici!

Černá věž, která v minulosti sloužila jako věž strážná a hlásná, dnes všechny, kdo zdolají 225 schodů, odmění fantastickým výhledem nejen na celé Budějovice, ale i na jejich široké okolí. Cestou vzhůru – s plícemi na jazyku – se dozvídáme, že syn zdejšího posledního věžného dokázal nahoru vyběhnout (ano, VYBĚHNOUT) za jednu minutu a deset vteřin. A jeho čas poměrně nedávno překonali studenti sportovního gymnázia, kteří celý výstup (či spíše výběh) zvládli dokonce v čase pod jednu minutu. My jsme lemry. A tak se vzhůru posunujeme kosmickou rychlostí cca 0,5 schodu za vteřinu. Přesto ale (po raději blíže nespecifikovaném čase) dospíváme k cíli a klasicky se kocháme. Ti s bystrým zrakem i z výšky odhalí v dlažbě na náměstí tzv. bludný kámen. Ač jeho minulost rozhodně není nijak pozitivní – v jeho místě údajně v minulosti stával popravčí špalek – dle dnešních pověstí prý ten, kdo jej po 21. hodině nevědomky překročí, ztratí orientaci a bude bloudit ulicemi. Budeme si tedy dávat pozor…

TIP: Název po Černé věži nese také stylové ubytování Rezidence U Černé věže, které je od této turistické atrakce „co by kamenem“. Ovšem žádný strach, ačkoliv nabízí i ubytování v loftech, místo točitých schodů můžete využít výtah…

Po věžním sportovním výkonu spěcháme centrem dál – a to v souladu s další plánovanou zastávkou, sousoším nazvaným Humanoidi. Jedná se o moderní sousoší z dílny českobudějovického sochaře Michala Trpáka, který právě tímto dílem upozorňuje na znaky dnešní doby – tedy neustálý spěch, honbu za vytyčenými cíli, a to bez času na to pořádně se rozhlédnout. Prosím, rozhlédněte se. Zejména tedy na přechodu na Lannově třídě, kde je sousoší umístěno (ale i na všech dalších českobudějovických přechodech). Zdejší semafory jsou totiž pravděpodobně seřízeny právě pro humanoidy, jelikož ani my, a to po pořádném schodovém tréninku, jsme nebyly schopné přejít, aniž by se zelená nezměnila na červenou ;-).

TIP: Pokud budete chtít zapomenout na stres a naopak doplnit energii, rozhodně vyzkoušejte českobudějovické Praži Café. Kromě piva s poměrně chytlavým názvem „Březí koza“ tu nabízejí skutečně famózní snídaně. My tedy budeme na francouzské toasty se slaninou a javorovým sirupem rozhodně ještě dlouho vzpomínat…

Hluboký zážitek?

Ačkoliv České Budějovice mají necelých sto tisíc obyvatel, historické centrum města lze i s posezením u vína/kávy projít během jednoho odpoledne. A tak je jasné, že druhý den bude na programu „cesta z města“, a to rovnou lodí. Právě na vlnách Vltavy lze totiž přímo z Budějovic během cca hodiny a půl doplout do přístavu pod zámek Hluboká (pokračovat je možné až do Týna nad Vltavou, veškeré podrobnosti o lodních linkách, ale třeba i splavnosti pak najdete na webu Stezka Vltavy). Zámek je to nepochybně impozantní, okolí překrásné (na zdejším golfovém hřišti se navíc v době naší návštěvy konal čapí slet), ale minimálně ti, kdo zrovna nemusí masovou turistiku, asi v extázi nebudou. V extázi nebudou ani ti, co ve tmě nevidí, okna zámku jsou totiž kompletně zatemněna z důvodu ochrany interiéru před sluncem, výsledkem je tak prohlídka za sporého umělého osvětlení, které – jak naznačily i nepříliš spokojené reakce dalších návštěvníků – není zrovna to pravé ořechové. Což lze bohužel říci i o výkladu, při němž nezbývalo než s úsměvem vzpomenout na filmového Štěpána Šafránka, který během improvizované prohlídky bezdíkovského panství zvládl kromě exkurzu do dějin sexuality návštěvníky seznámit i s tím, jak impotence zdejšího hraběte vedla ke zrušení práva první noci. Na druhou stranu, poměrně inspirativní (a nadějeplné) by mohlo být shrnutí z úst jedné z filmových návštěvnic – tedy že i neschopnost může zplodit pokrok…

TIP: V prostorách zámku, resp. v zámecké jízdárně, má jednu ze svých poboček také Alšova jihočeská galerie – její návštěvu tedy můžete spojit s prohlídkou Hluboké (a další pobočku pak najdete přímo v centru Českých Budějovic, pár metrů od zmiňované Černé věže).

Jelikož je ale krásný den, záhy po prohlídce rychle míříme do zdejších zahrad, kde si užíváme sluníčko a následně se vydáváme také posedět k řece. Ti více aktivní – či ti, kterým společnost dělají děti – pak jistě budou nadšeni i zdejším Sportovně relaxačním areálem, kde si lze užít adrenalinovou zábavu v lanovém centru, na minigolfu, či využít možnosti půjčení paddleboardů a kajaků. Vzhledem k tomu, že loďka zpět do Budějovic vyplouvá kolem čtvrté, prostor na nudu rozhodně nezbývá, po kávě a zmrzlině tedy míříme zpět a plánujeme přesun z města do místa, které není tak cestovně exponované jako třeba Hluboká, tedy do Trhových Svinů. Výběr této destinace je však velmi prozaický, nedaleko bydlí mámina spolužačka ze studií…

Jihočeská pohoda

I když konkrétně Sviny asi nejsou zrovna „profláklý“ turistický cíl, právě v jejich okolí si lze skutečně vychutnat ten pravý jihočeský esprit. Míříme tak např. do přírodní rezervace Červené blato, která je díky rozsáhlému rašeliništi považována za jednu z nejzajímavějších v Česku. Jelikož zdejší naučná trasa (vedoucí převážně po dřevěných chodníčcích) má okolo pěti kilometrů, je ideální i pro „městské povalečky“, jako jsme my dvě. Co je však na celých „blatech“ nejlepší, je to, že tu prakticky není ani živáčka. Zato jsou tu doslova lány borůvčí – není tedy divu, že v nedalekých Borovanech se také pravidelně v létě koná Borůvkobraní a zdejší specialitou je žahour, sladká omáčka z borůvek. A ačkoliv sezóna borůvek je samozřejmě časově omezená, borůvkové dobroty si v jižních Čechách užijete prakticky po celý rok.

V poklidné „turistice“ pokračujeme i den následující, kdy jsme vyslány po naučné stezce Trhosvinensko. Vede okolo Buškova hamru, jednoho z mála funkčních hamrů v Česku, a také lesem. Možná, že budete mít pocit, že cestou slyšíte pávy – a nebude to jen pocit. Vlastně budete moci slyšet chrochtat i nějaké to divoké prase. Ale není třeba brát nohy na ramena. Po cestě se totiž nachází „Útulek pro prasátka v nouzi“. Což je tedy trošku eufemismus, jelikož ona „prasátka“ jsou pořádně velké „svině“ :-), zdejší zachránci však kromě nich poskytují pomoc vlastně veškeré zvěři v nouzi.

A možná tato vstřícnost souvisí i se zdejší lokalitou, v bezprostřední vzdálenosti se totiž nachází místo ryze magické, poutní kostel Nejsvětější Trojice. Nejenže dodnes není známo, kdo je jeho autorem (a někteří vzhledem k řadě specifických prvků a symbolických odkazů spekulují o tom, zda jím není slavný Santini), ale v nedaleké kapli se nachází také údajně zázračný léčivý pramen.

Ač dostáváme od máminy spolužačky radu, že si máme zavolat průvodkyni (ano, místo „přítele na telefonu“ je tu „průvodkyně na telefonu“), máváme rukou s tím, že bez prohlídky dokážeme žít. Ale co má přijít, přijde samo – nejenže s talentem sobě vlastním putujeme v protisměru, ale právě díky tomu ke kostelu dorazíme ve chvíli, kdy jiné – akčnější – turistky průvodkyni doslova vytáhnou z domova od vaření oběda. A slečna, která nese stejné jméno jako jedna ze svatých, která zde má svůj oltář, sv. Anežka, nám tak zprostředkuje ten nejvíce nečekaný zážitek z celého pobytu. Nejenže se od ní dozvídáme řadu zajímavostí a ryze „kuloárních informací“ o chodu místní farnosti a vlastní snaze místních kostel opravit, ale v závěru se dočkáme i hry na varhany (a pocty Leonardu Cohenovi). A tak si říkáme, že je vlastně velká škoda, že některé – turisticky exponované – památky nezřídka „žijí“ jednoduše ze své popularity, a ty, které jsou na očích méně, i navzdory tomu, že poskytnou zážitek mnohem osobnější a intenzivnější, jsou tak nějak upozaděny…(a pokud by se na tom podařilo něco změnit, tematické „Hallelujah“ by bylo opět namístě).

Každopádně přemýšlíte-li, kam vyrazit na příjemný podzimní víkend, jižní Čechy toho mají v záloze celou řadu – a na své si přijde jak ten, kdo preferuje pobyt ryze městský, tak i ten, co raději zvolí procházku zdejšími lesy. Nejlepší ale bude zkombinovat oboje. A pokud se na jih skutečně vypravíte, můžete získat až 30% slevu na ubytování a také se zapojit do soutěže o pobyt v roce 2022. Více informací o této akci naleznete zde.