Patagonie – cesta na konci světa, kde vědí, že máme zkorumpovaného premiéra
Torres del Paine je národní park označovaný za perlu Patagonie, kraje, který místní nazývají také Ohňová země (Tierra del Fuego). Tento poměrně nehostinný kus Země přesto každoročně láká davy horolezců žíznících po panensky čisté, nedotčené přírodě, kterou v sobě park i přes enormní zájem stále ukrývá. Možná je to komplikovanou dostupností parku, možná za to můžeme poděkovat ukázněnosti vstupujících turistů. Pravdou však zůstává, že i v roce 2020 je možné v parku nalézt to, co od něj mnozí očekávají – procházky dechberoucí krajinou, která v nás vzbuzuje pocity štěstí a spokojenosti z pobytu na této planetě a odpoutává nás od problémů zanechaných v prostředí našich jinak zcela pohodlných, přesto ale stále významně vystresovaných životů. Tato motivace přiměla k návštěvě národního parku Torres del Paine i mě.
Štěstí přeje nepřipraveným
Dostat se do parku není úplně snadné. Čtyřhodinový let ze Santiaga do Punta Arenas vzápětí vystřídala tříhodinová cesta autobusem do dalšího přístavu, tentokrát Puerto Natales. Pokaždé si nesmírně užívám chvíle, kdy se poprvé mohu zhluboka nadechnout v cíli svého putování. Tento den to bylo právě autobusové nádraží v Puerto Natales. První dojem byl téměř shodný s tím, co jsem se o této části Chile dočetl na internetu: Jsem na konci světa. Vesnička, kde se na první pohled nic neděje a kde život patrně plyne velmi pomalu a skoro až líně, působila dojmem, jako by se v ní zastavil čas. Mimo turistů hledajících ubytování zely ulice prázdnotou. Poměrně silný vítr nezpochybnitelně připomínal, že jsem se posunul o více než 3000 kilometrů na jih a za hornatým horizontem zapadající slunce dávalo tušit, že emoce, které se chystaly provázet celou mojí několikadenní cestu, budou určitě obtisknuté hluboko v paměti i v srdci.
Ačkoliv jsem neměl předem nic zařízené (dělám to tak vždy – doslova miluji pocit vzrušení z dobrodružství, které spočívá v organizaci všeho v reálném čase), sehnat ubytování bylo snadnější, než jsem čekal. Za zhruba 500 korun na noc jsem se ubytoval v přijatelně vybaveném hostelu a šel se najíst. Po náročné cestě mi celkem vyhládlo, a proto jsem se těšil na pořádnou teplou večeři v místní restauraci. Kulinářský zážitek mi zpříjemňoval jeden velmi sympatický číšník, u kterého můj „gaydar“ vyhodnotil, že by z toho něco mohlo být. Nicméně – jak se po mém příjezdu z parku ukázalo – gaydar je už zřejmě poněkud zrezlý.
O tom, že si musím nejprve vyřídit povolení pro vstup do parku, ideálně v dostatečném časovém předstihu, jsem samozřejmě věděl. A vyflákl se na to. Jako vždy jsem i tentokrát spoléhal na komunikaci. „Máme plno, je mi líto,“ ozvalo se zpoza přepážky cestovní agentury, která povolení zajišťuje. Polil mě studený pot. Ano, do parku jsem vyrazil z osobních důvodů, jenže jsem tu zároveň i pracovně. Mám napsat reportáž a natočit video. Co teď budu do háje dělat? Nedal jsem se. Slzy jsem z očí sice nevymáčkl, každopádně výraz zraněného kolouška Bambiho zjevně zafungoval a ochotná pracovnice agentury začala se zahloubaným výrazem ve tváři plánovat trasu, kterou bych mohl během následujících čtyřech dní ujít. „Můžete začít tady, pak jít sem, odtud pak na tohle vyhlídkové místo, kde sice nestihnete tohle, ale zato se můžete podívat sem, což by zajistilo, že to všechno stihnete.“ Neměl jsem šajna, co to ta paní povídá, ale všechno jsem jí s jiskřícíma očima a úsměvem na tváři odkýval. Bylo mi v tu chvíli úplně jedno, kde jsem nebo kam půjdu, hlavní je, že budu v parku.
V parku
Po dalších dvou hodinách strávených v autobuse, který nás dovezl přímo před brány parku, jsem se konečně ocitl na místě. „Jako jo, pěkný to tu je, ale je tu kláda jako sviňa.“ Asi nějak tak zněl hlas v mojí hlavě ihned po vybalení věcí ve stanu. „Jídlo. To mě snad zachrání.“ Neváhal jsem.
Jí se tu u velkých stolů, přičemž usazování strávníků probíhá podle předem stanoveného pořadí. Jinými slovy – pokud si chcete sednout na to krásné místo hned u okna s výhledem na horu, máte smůlu, protože zaplnit se musí nejdřív velké stoly. A tak jsem se náhle ocitl ve společnosti několika úplně cizích lidí, se kterými jsme společně povečeřeli a u toho se bavili o všem možném.
„Ach ano, Česko, vy máte toho zkorumpovaného premiéra,“ reaguje vedle mě sedící postarší Britka, jejíž jméno už si nepamatuji, na odpověď týkající se mé národnosti. Co jsem jí na to asi tak měl říct?! Povídám, že ano a že mě to pěkně štve. Že sice demonstrujeme, ale pan premiér pořád žvatlá cosi o kampani a o tom, že nikdy neodstoupí, a že už se to prostě snažím nevnímat. Naštěstí soucitně stočí konverzaci k brexitu a rovněž si postěžuje, přitom z jejích úst padají ne úplně lichotivé výrazy, kterými častuje práci vlády své domoviny. Ve finále se bavíme raději o cestách a o tom, co nás do parku přivádí.
Myslím, že nemá úplně cenu snažit se najít co největší počet poetických výrazů pro popis krásy krajiny v parku. Je to tady prostě moc pěkný, a pokud vás hory lákají, určitě si sem naplánujte cestu. Nebudete zklamaní. To, co vidíte na fotkách, uvidíte taky v reálu. Pořízené fotografie nepotřebují žádnou další úpravu, Torres del Paine je skutečně tak úchvatný, jak ho vnímáte z obrázků.
Jediné, co bych doporučil, je zpětná kontrola trasy, kterou vám v agentuře naplánují. S důvěrou sobě vlastní jsem kontrolu neprovedl a ve finále mě to stálo opravdu hodně energie. Jak se ukázalo, holky za přepážkou se během plánování trasy poněkud sekly a hned první den mi cestu prodloužily o zhruba 10 kilometrů. Což je v horském terénu (rozumějte nahoru – dolů po všemožných šutrech a balvanech a s třináctikilovým báglem na zádech) prostě masakr. Přesto jsem všechno zvládl, i když ke konci dne s maximálním vypětím sil. Do cíle jsem nakonec dorazil, odměnil se hned dvěma večeřemi a šel si lehnout. Večírky se zde příliš nekonají, protože terén je skutečně náročný a každý chce spíše načerpat dostatek energie na další den.
Česká stopa
Druhý den jsem v parku narazil na pár novomanželů, Petru a Kubu. Po Jižní Americe chtěli cestovat tři měsíce a v Patagonii začínali. Jejich cesta pokračovala přes Argentinu až na úplný sever světadílu, odkud mají v plánu vrátit se zpět do Česka. Celkem mě překvapilo, že jsem zrovna tady potkal Čechy, nicméně jsem nebyl sám: „Taky jsme tu nějaký Čechy viděli, nikdo z nich se k nám ale nehlásil. Proto jsme i my ztratili chuť s Čechama se družit,“ povídá Kuba a mně v hlavě zní, čím to asi je, že se sami sobě v zahraničí tolik vyhýbáme? Kdy a kde jsme přišli o národní hrdost a skutečně je naše krajina tak prorostlá studem a antipatiemi, že se k sobě v zahraničí vůbec nehlásíme? Přitom toho máme tolik co nabídnout! Stačí se jen podívat na fotografie Česka ze známých fotobank, srovnat je se zahraničím a člověku je hned jasné, jak krásně u nás je. Nám ale chybí marketing. Nebo ještě lépe – chybí nám lidé, kteří by krásu zdejší krajiny viděli a byli ochotní ji marketingově komunikovat za hranicemi. Ale to je na jiné povídání…
La emoción sudamericana
Na Jižní Americe nejvíc miluji čtyři věci: přírodu, kulturu, jídlo a lidi. A letošní návštěva mě opět utvrdila v tom, že jde o skutečně zajímavý a pro nás nezvyklý kulturní mix, který je v mnoha ohledech na hony vzdálený tomu středoevropskému. Milí, usměvaví a přátelští lidé, připravení pomoci v jakékoliv situaci, která nastane. Nezřídka se stává, že se na ulici dáte do řeči s úplně cizím člověkem, se kterým o pár hodin později sedíte v baru a bavíte se o životě. Mnohokrát se mi při cestování napříč kontinentem stalo, že jsem se v autobuse nebo ve vlaku začal bavit se sousedem, případně se nás takto sešlo víc, přestože jsme se viděli poprvé, a vyvrcholilo to noční jízdou autobusem do neznáma, během které jsme zpívali s místními; ten hrál na kytaru, druhý na flétnu. Nezapomenutelné okamžiky! Těžko představit si něco podobného u nás v Česku, že?
Životní úroveň sice není v Jižní Americe bůhvíjaká, nicméně o to milejší a přívětivější lidé zde žijí. Lidé, kterým nic neříkají značky jako Apple, Versace nebo Bentley. Lidé, kteří se ráno vzbudí, posnídají to, na co si včera vydělali, pak vyrazí do města prodat, co upekli, uvařili nebo nakoupili, a odpoledne se vrací zpět ke svým rodinám. Lidé žijící prostě, přesto spokojeněji než my, křečci den co den pobíhající v kapitalistickém kolečku, vydělávající peníze na produkty, které nepotřebují. Proto region Jižní Ameriky tolik uznávám a obdivuji. Protože mi jednou za čas připomíná to, co je v životě skutečně důležité.
Pár slz na závěr
Návrat do Puerto Natales byl plný emocí. Ihned poté, co jsem se znovu ocitl na autobusovém nádraží, mě doslova pohltil nejkrásnější západ slunce, který jsem kdy v životě viděl. Slunce neochvějně zapadající za majestátní hory barvilo nebe do oranžova a stále ještě vrhalo stín na poklidný život místních. Byl to skutečně velmi silný moment. Jednak vizuálně a jednak onou chvilkovou atmosférou, která se mi vtiskla do paměti jako „ten správný život“. Život, který plyne přirozeně, bez stresu a zbytečného honění se za svatým grálem. Život na skoro zapomenutém, nehostinném místě, které ale přesto nabízelo všechno, co k životu potřebujeme. To málo, co nám všem stačí. A právě tohle uvědomění jednoduchosti života mi vehnalo slzy do očí. Uvědomění, že k tomu, aby byl člověk v životě spokojený a šťastný, toho potřebuje skutečně málo.
Na kompletní 11 minutový videoreport z cesty se můžete podívat zde.
VÍCE DOBRODRUŽSTVÍ V NOVÉM LUI!
Rádi si čtete zajímavé a dobrodružné cestopisy? Připravili jsme jich pro vás několik, najdete je v novém vydání LUI Adventure, které je možné zakoupit na našem e-shopu. Kromě Mexika nebo třeba Kostariky se v novém čísle dozvíte, na jaké zajímavé výlety můžete vyrazit letos po Česku. Inspiraci nabízí kraj Jihočeský, Jihomoravský, Plzeňský a Karlovarský.
Vychází nový LUI AdventureFoto: Redakce
