FOTO: V taškentském metru je po 41 letech možné fotit. Jak vypadají údajně nejkrásnější stanice světa?
Metro – nefotit!
V době trvání Sovětského svazu platilo, že pokud město dosáhlo k počtu jednoho milionu obyvatel, mělo „nárok“ na vybudování vlastního systému podzemní dopravy. Jeho architekti však v některých případech využívali jednotlivé stanice také k vlastnímu uměleckému vyjádření, díky tomu je metro v uzbecké metropoli Taškentu označováno za jedno z nejkrásnějších na světě. V jeho prostorách totiž ožívá nejen historie Uzbekistánu, ale také sovětský vesmírný program či ruští literáti. Patrná je ale např. i inspirace věhlasnými evropskými tanečními sály.
Kromě toho, že jednotlivé stanice jsou nesporně uměleckým skvostem, donedávna byly klasifikovány jako vojenské zařízení. I po pádu SSSR jim totiž zůstal status úkrytu v případě jaderného útoku. Z toho důvodu bylo tedy přísně zakázáno v prostorách taškentského metra pořizovat fotografie. Jelikož se země ale snaží otevírat západní ekonomice a navyšovat turistický ruch, v loňském roce byl tento zákaz zrušen. Nyní se tedy po dlouhých 41 letech mohou jednotlivými stanicemi kochat úplně všichni, a to i ti, kteří rozhodně do Uzbekistánu cestu neplánují. Co vše je tedy v taškentském metru k vidění?
Oslňující tematické stanice
Každá stanice v taškentském metru byla speciálně navržena tak, aby odrážela jedno specifické téma, Sovětský svaz zároveň nešetřil ani na matriálech, takže výzdoba je vyrobena z mramoru, skla, keramiky či alabastru. V mnoha případech pak v sobě zachycené téma odráží také název stanice. Například stanice Kosmonavtar tak odkazuje k sovětským kosmonautům a oslavuje sovětský vesmírný program, který byl ve své době symbolem sovětské moci a nadvlády. Samozřejmě tedy nechybí portrét Jurije Gagarina a ani dalších ruských kosmonautů, kteří v Rusku platili za skutečné hrdiny. To stanice Puškinova pro změnu vzdává hold „hrdinovi“ ruské literatury, slavnému spisovateli.
Dalším ze zachycených témat (opět spojovaným s ruskou propagandou) je oslavovaný proletariát. Stanice Pakhtakor tak nabídne stylizované vyobrazení sběru bavlny v obrovských mozaikách přes celý prostor nástupiště. Sověti totiž Uzbekistán považovali za předního producenta bavlny, kvůli čemuž dokonce i přepracovali zemědělskou ekonomiku a odklonili vodní toky tak, aby Uzbekistán dokázal pokrýt na 70 % ruské poptávky po bavlně. To ovšem v důsledku vedlo k ekologické katastrofě, když Aralské moře, kdysi čtvrté největší sladkovodní jezero na světě, začalo vysychat. Kvůli tomu se četné rybářské flotily a přístavní města proměnily v pouštní ruiny.
Metrem Taškentem
Bez ohledu na poměrně opulentní výzdobu však taškentské metro rozhodně neztratilo nic ze svého ryze sovětského rázu. Mnoho vlaků, které jsou dodnes každodenně užívány, pochází ze 70. let minulého století (a turisté se jimi mohou projet i v mnoha dalších post-sovětských městech). Tyto vlaky třídy 81-717/714 pak mají obvykle čtyři vagony, které staví u standardizovaných stometrových nástupišť. Od roku 2013 jsou však postupně nahrazovány modernějšími modely.
Projížďka metrem navíc rozhodně není nijak nákladný turistický zážitek. Cesta „sovětským časem“ stojí 1200 uzbeckých sumů, což jsou v přepočtu necelé tři koruny. Nízká cena je zároveň zárukou toho, že cestovat metrem bude moci i obyvatelstvo této metropole, jelikož jejich minimální mzda se pohybuje kolem 527 000 sumů (cca 1 300 Kč). A jelikož „časy se mění“ i Taškent jde s dobou, zatímco druhá linka metra byla uvedena do provozu v roce 1984, třetí pak v roce 2001. A záměrem pak spojit severní část města s jižní, kde se nachází letiště.
Množství snímků z metra v Taškentu si lze prohlédnout i na Instagramu.
