Křičící Liam Gallagher, pohoda s Morcheebou a robotický chladný Kraftwerk: Takhle to vypadalo na pražském festivalu Metronome
V pátečním horku patřilo odpoledne hlavně menším, ale o to nadějnějším českým skupinám. Já jsem festival začal na malé zadní stagi patřící Jamesonu, kde k tanci i poslechu vyhrávali Tygroo. Dechová úderka vybavená dvěma saxofony a tubou, a inspirovaná vším možným, od balkánské dechovky až po techno, by roztancovala i mrtvé. Zvlášť když se přidají vtipné texty jako třeba ten věnovaný Samuelovi Jacksonovi a jeho hadům v letadle.
Pozvolna začíná čas velkých koncertů na hlavních stagích. Anglická kytarovka Band of Skulls ale tak trochu dojíždí na to, že hraje v šest hodin večer za prudkého světla a vedra. Noční koncert v hale by jejich špinavému alternativnímu rocku s ostrými sóly seděl lépe.
Daleko lépe se s tím vypořádala britská trip-hopová Morcheeba. Když jsem viděl jméno kapely na plakátu, trochu jsem se ušklíbal. Bral jsem je jako někoho za zenitem, kdo si pravidelně jezdí do Čech na dobře placenou dovolenou, to jsem se ale spletl. Zpěvačce Skye Edwards bych 45 let nehádal. Na obřích podpatcích a s náramkem, který dubloval i placatku alkoholu, se postarala o perfektní a živou show, nezahálela ani doprovodná kapela složená kromě jiného z jejího manžela a syna. Kapela střídala nálady od ležérního trip-hopu až po skoro rockové pecky, došlo i na coververze Summertime a Let’s Dance. Kdo odsuzoval předem, připravil se o jeden z nejlepších koncertů večera.
Zavlažovat je třeba, ale tady bohužel festival trpí dětskou nemocí. Snad abychom se vyhnuli všudypřítomnému EET, se tu platí přes dobíjecí náramky. Kupodivu, nahrávání jde rychle, fronty nejsou – jenomže u poloviny stánků s pivem nefunguje terminál. A tam kde ano, tam se tvoří docela nepříjemné fronty. V průběhu večera to řeším tak, že si raději běhám za hlavní stage k lodi Kapitána Morgana na drinky. Kdo nikdy nepil Black Apple (černý Morgan s jablečným džusem, pozn. redakce), tomu mohu jen doporučit.
Ale s dostatečnou závlahou už je čas na hlavní hvězdu pátečního večera, Liama Gallaghera. Ten přichází překvapivě načas, ve své věčné šusťákové bundě a výrazem naštvaného tělocvikáře. Liam sází na jistotu, zazní snad deset písniček od Oasis, se sólovou tvorbou šetří. Ale i tak s ním zpívá celé publikum. Zvuk není ideální, Liamův tak trochu řvaný zpěv je zbytečně vytažený nahlas, ale publiku to nevadí. K potlesku nemusí zpěvák metat salta, stačí když párkrát na mikrofon zachřestí rumba koulemi. Zazní Wonderwall a Liam s úšklebkem odchází. O čtvrt hodiny dřív, než by měl. Někteří lidé se prostě nezmění. I když jemu by rozhazování úsměvů a naučených nadšených frází nikdo nevěřil. A tak je to možná dobře.
Malé stage jedou až do noci, Kdo se chce vytancovat, ten má dost příležitostí, elektronika duní snad ze třech míst. Ještě zkouším zajít na dobře schovanou stage Radia Wave a poslechnout si Manon Meurt, ale jejich sofistikované atmosférické indie do noci příliš nesedí. Skoro si říkám, že si měli vyměnit čas s Band of Skulls.
V sobotním podmračeném dusnu dorážím až na osmou, kdy na Wave hrají Branko’s Bridge. Vsaďte se, o těchhle českých Arctic Monkeys ještě uslyšíme. I když jejich set není nijak třeskutě originální, zase je odehraný s takovým nasazením, že by se člověk nedivil ani té pověstné „krvi na strunách“. Tak jen víc a houšť.
Na hlavní stage už se srocují davy na skotské Primal Scream. Frontman Bobby Gilespie nejprve působí trochu otráveně, když se mu nedaří rozezpívat publikum neznalé textů. Ale jakmile přijde řada na tanečnější věci jako je Loaded či Swastika Eyes, holešovický zámek Šípkové Růženky se probouzí a dostává se do varu. Najednou ten Bobbyho úsměv nepůsobí tak nuceně.
Hlavní hvězdou večera, a pro někoho i festivalu jsou němečtí Kraftwerk. Nejsem příznivcem elektroniky, ale musím říct, cíl a sdělení se pánům při 3D show podařilo dotáhnout. Mechaničnost, robotičnost, cílená sterilita, chlad. Ale tady asi záleží na rozpoložení jednotlivých návštěvníků. Co bylo pro jednoho silným zážitkem, to bylo pro druhého soundtrackem k tabulkám v Excelu.
Zkouším se ještě podívat na DJský set Digitalism, ale znějí mi jen jako trochu tanečnější Kraftwerk. Na lodi u Kapitána pak chvíli sleduji videomapping na plachtách. Závěr festivalu ale patří Dcerám Rejkjavíku, tedy ReykjavíkurDaetur, islandské desetičlenné dámské rapové crew. V noční hodinu už si nejsem jistý, jestli se jedná o umělecké vystoupení s vážným přesahem nebo jen opravdu dobrý popík s perfektní show, ale publikum se baví, i když islandštinou nevládne.
Na podium je dokonce vytažen dobrovolník, který je následně při písničce islandskými divoženkami nejprve opečováván a pak s pomocí maskérů vykuchán. Jak se mládenci líbil tento zážitek, to už jsem nezjistil. Na poslední song ale dámy scházejí z pódia a tančí se všemi, kdo si je přišel poslechnout. Tohle byla opravdu povedená a originální tečka za festivalem.
