Kde je zakopaný drak? Co zkazilo Hru o trůny?

Kam zmizel ten starý realismus

Co se stalo? Začněme od začátku. Svět Hry o trůny (nebo Písně ledu a ohně, pro ty, co dříve četli knížky) byl zpočátku perfektně promyšlený do detailu.  Všechno mělo svůj čas, každá akce měla svoji reakci a pokud se někdo choval zdánlivě nelogicky, mělo to svůj vlastní důvod.

Hlavním kouzlem série byl ale dosti temný realismus. Nestačí mít pravdu, nestačí chovat se jako hrdina, nestačí se řídit svým srdcem. Morální vítězové zde pravidelně končili na popravišti jako patriarcha rodiny Starků Eddard, romantická láska vedla ke zhoubě, jak se přesvědčil jeho nejstarší syn Robb, a porušení starodávných předpisů s tím nejušlechtilejším cílem, tedy zachránit lid před zkázou, zase (načas) stálo hlavu dalšího typického hrdinu Jona Snowa.

Vypravěčská klišé se drtila napadrť, seriál se nebál dát divákovi pořádnou facku. Ať už zabitím oblíbené postavy (většinou takovým způsobem, že si za to mohla sama), tím že ji (opět následkem jejího vlastního jednání) nechá protáhnout tím nejhorším, či že její veškerou snahu udělá zbytečnou a nenaplněnou. K tomu si přičtěte spoustu zvratů, které ale ve zpětném pohledu dávají perfektní smysl, a jasnou vnitřní logiku a o výborný seriál bylo postaráno.

Tvůrci se zpočátku skvěle vypořádali s předlohou, ve které je z pěti knížek (z plánovaných sedmi) nejkratší ta, která má přes osm set stránek. I ti čtenáři, kteří znali knihy G. R. R. Martina skoro nazpaměť, si nemohli dlouho stěžovat, že by bylo vynecháno něco opravdu důležitého. Tvůrcům se dokonce povedl husarský kousek, když událostmi nabitou třetí knihu roztáhli do dvou sérií, a naopak do jedné řady osekali čtvrtou a pátou, kdy se i samotnému Martinovi svět rozlezl příliš do šířky.

Pravda, už v páté řadě se objevily první výrazné chyby jako zflikovaná a zbytečná dějová linka z Dorne a trapně silácké postavy pubertálních bojovnic-Písečných hadů, stále se ale jednalo o lapsy snesitelné.

Bez předlohy a bez cíle

Jenomže přibližně ve chvíli, kdy tvůrcům došel materiál ze zatím nedopsané septalogie, seriálu jako by spadl řetěz. Najednou jako by se celý svět zjednodušil. Zmizela většina propracovaných intrik. Postavy se začaly chovat nelogicky, aby bylo snadné sehnat je do jednoho houfu a scenárista si s nimi mohl dělat, co chtěl.

Cestování po Západozemí a přilehlých krajinách byla vždy řehole. Kolik zla v dřívějších řadách napáchalo zpoždění, byť jen o pár hodin, nebo „poštovní havran“, který se někde zatoulal! Někdy rozhodovaly třeba jen minuty, jako u Aryi, která pro své štěstí těsně nestihla „Rudou svatbu“. Dnes jsou postavy schopné teleportovat se z jednoho kontinentu na druhý v časovém horizontu minut, přesně tak, jak se to scenáristům hodí.

Z postav se staly figurky na šachovnici. Vnitřní logika zmizela. Ti nejlepší stratégové a manipulátoři z ničeho nic provádějí ty nejhloupější boty (zdravíme zejména pana Malíčka-Littlefingera, který se zbytečně nechal zatáhnout na Zimohrad a spíše ze sportu se zde proti sobě pokusil poštvat sestry Starkovy, ačkoliv chytřejší by bylo počkat někde v závětří), ti nejslavnější bojovníci jako ser Barristan Selmy se nechají jen tak oddělat amatéry, kteří by jim dříve nesahali po podrážky.

Postavy stále umírají, ale v devadesáti procentech už je to divákovi jedno. Jednak proto, že většinou neumírají vlastní vinou, za druhé proto, že se skoro vždy jedná o postavy druhého sledu. Za snahou vyždímat z diváka emoce pak nejde nevidět scenáristy, kteří si klestí cestičku do finále a vyhazují „přebytečnou zátěž“.

Schovej se za nás!

Většinu silných i slabých stránek současné Hry o trůny nejlépe ilustrovala bitva o Zimohrad ze třetího dílu. Velký rozpočet byl vidět na každém kroku, akce byla perfektně natočená (i když místy moc tmavá). Několik konkrétních scén bylo dokonce perfektních (první útok dothracké jízdy, zapalování valu, poslední boj malé lady Mormont, pokus o likvidaci Nočního krále dračím ohněm). Tvůrci si dokonce vzpomněli, že nepromyšlená rozhodnutí a taktické chyby se většinou trestají bolestivým úmrtím.

Jenomže se opět projevilo, že tvůrci odmítají nechat zemřít hlavní hrdiny (zbývající Starkové, Dany, Tyrion) a i přes všechny chyby, které nasekali, se nakonec všichni sešli po bitvě. Přitom jasné pravidlo dřívějších dílů znělo „kdokoliv může zemřít“. A způsob, jakým je poražena armáda mrtvých (která vlastně mohla ukázat daleko víc), je klišovitý, tisíckrát viděný, a navíc připomínající spíše videohru.

Ve výsledku vzniklo něco, co na první signální fungovalo perfektně, ale při každém trochu hlubším zamyšlení byly chyby dílu zcela zřejmé. A to nejen těm fanouškům, kteří mají tendenci seriály sledovat snímek po snímku a hledat v nich vyšší významy, ale i těm, kteří vědí alespoň něco málo o dějových postupech a klišé.

Pravda, od začátku byly naděje milionů diváků i čtenářů obrovské a žádné finále, ani žádný konečný výsledek nemohl uspokojit všechny. Samotný autor knih George Martin oznámil, že seriál dopadne pravděpodobně dost jinak než jeho knižní série. Teď však zbývá jen doufat, že sedmdesátiletý Martin zvládne knihy dopsat.