Na lyže do Alp za pár hodin a "pár korun". Rakouská střediska nabízí ale mnohem víc než jen běžné sjezdovky!
V lednu zasypal sníh nejen Česko, ale hlavně Rakousko a my jsme chtěli zjistit, jestli jsou ho tam stále ještě hromady i teď koncem února. Nabízela se ale otázka, kam přesně vyrazíme. Kaprun, Zell am See, Stubai – klasické lyžařské oblasti – jsme projeli už několikrát, a tak po chvilce googlování padlo rozhodnutí na menší středisko na úplném okraji Alp v oblasti Kaiserwinkel – Hochkössen. Důvod? Není to daleko a ceny jsou tu srovnatelné s těmi v Krkonoších. Navíc jsme zjistili, že na vrcholu, který je v 1750 metrech nad mořem, jsou stále ještě přes tři metry sněhu, takže trávu dřít nebudeme...
Cesta proběhla hladce, i když jsme se chvilku zasekli ve slavných zácpách u Mnichova, pětihodinový limit jsme nepřekročili. Ušetřili jsme navíc za rakouskou dálniční známku, což byl další z důvodů, proč jsme Hochkössen vybrali – leží totiž jen 4 kilometry od hranic s Německem.
Rakouský cit pro pořádek je tady znát, po krásně čistých silnicích se dostanete až na místo. Protože jsme přijeli odpoledne, hlavní parkoviště hned pod sjezdovkami už bylo plné, a tak jsme museli zůstat na parkingu vzdálenějším, odkud ale naštěstí jezdí každou chvilku skibus. Jenže my se tu chtěli také trochu porozhlédnout. Lyže jsme s sebou netáhli (nevešly by se nám s naší čtyřčlennou posádkou do auta), proto naše první cesta vedla do půjčovny. Tam jsme se přesvědčili, že skoro stejný zájem jako o lyže sjezdové je i o běžky. Aby ne, upravených stop se tu klikatí neuvěřitelných 244 kilometrů! A prý je tady možnost vyzkoušet si i biatlon. Zaběhat si jako Koukalová s malorážkou na rameni a zastřílet si na cíl nás lákalo a ani to není tak drahé (21 eur na osobu). Jenže tentokrát jsme sem přijeli zdolávat zasněžené svahy.
V půjčovně vše proběhlo rychle, protože tu mají několik počítačů, přes které si sami výpůjčku zaregistrujete, a pak už vám jen místní zaměstnanci výbavu předají a olepí kódem. Ceny půjčovného jsou srovnatelné s těmi u nás. My si ještě připlatili pár eur za úschovné, abychom nemuseli po lyžování vláčet vybavení do hotelu.
Už v půjčovně vás praští do očí také to, že se tu hodně myslí na děti. Pokud si lyže půjčí i rodiče, mají děti do 10 let celou výbavu zdarma a ty od 10 do 14 let za polovic. Ostatně stačí vystoupat k lanovce a uvidíte hned několik „školiček“ s vlastními pojízdnými koberci a vleky. My jsme ale byli dospělá parta, takže jsme šli na kabinku, která lyžaře vyveze asi do dvou třetin kopce pod chalupu Bärenhütte. Fronty se tu nestojí, skipas jsme měli hned a od 14 hodin nás vyšel na 29 eur (celodenní stojí 40,5 eur).
Právě Bärenhütte se stala po celé tři dny naší oblíbenou občerstvovací stanicí. Mimo hranolek a „schnitzelu“ jsme tu vyzkoušeli dvě místní speciality – špenátové knedlíky zalité máslem a špecle se sýrem – hodně sytá, avšak výborná jídla, která je potřeba spláchnout pořádným douškem piva. A na doporučení slovenského číšníka (Čechů a Slováků tu v chalupách a barech pracuje spousta) nejen jím, ale i výbornou lískooříškovou pálenkou, která voní jako nutella, ač její chuť přece jen o něco víc „píše“
Jak jsme zjistili pohledem z lanovky, zdejší svahy mají rádi i skialpinisté, kteří pod námi šlapali modrou sjezdovkou nahoru. Ostatně jeden z členů naší party, Honza, pro kterého měl přijet za dva dny kamarád, se rozhodl prodloužit si pobyt a právě na skialpech zdolat Heuberg od jezera Walchsee, které je z Hochkössenu jen asi 10 minut autem. Po výstupu z kabinky jsme přesedli na dvousedačku, abychom se dostali pod hlavní vrchol střediska Unterbergholm, a pak už následovala jen cesta dolů. Při sjezdu až ke spodní stanici kabinky Honzu upoutal zejména boulový svah na černé sjezdovce. My se na ni k němu přidali až poté, co jsme šílenou neupravenou část objeli po „vyhlídkové“ modré trase. Přesto došlo i na další adrenalin.
Na místním slalomovém svahu prý trénují juniorští závodníci na závody v nedalekém Kitzbühelu (30 minut autem), a když tam zrovna žádní nejsou, můžete si slalom mezi brankami vyzkoušet i vy. Červené a modré branky byly zapíchané na prázdném svahu, nikdo překvapivě zrovna slalom nezkoušel. Z nás si ho celý projel samozřejmě zas jen Honza. My ostatní jsme byli rádi, že jsme se trefili alespoň do prvních dvou branek.
O středisku se píše, že je ideální hlavně pro rodiny s dětmi, takže jsme se báli, že se tu bude nejzdatnější lyžař z nás nudit. A jak vidíte, nenudil. Navíc hned vymýšlel, že by si nejradši vyzkoušel i paragliding. Ale když jsme na vlastní oči viděli, jak snadný je start ze sjezdovky v tandemu, zlákal nás Honza na let nad údolím všechny.
I to je další důvod vrátit se do oblasti Kaiserwinkelu zase za rok a nejlépe prý v lednu. To se tady nebe zbarví pestrými horkovzdušnými balony, neboť se tu konají mezinárodní závody v balonovém létání. Letecké sporty jsou tady, v údolí Kaiserwinkel, kvůli velmi příznivé termice, ale populární celoročně...
