Češi hovoří o tom, jaké největší kulturní šoky zažili v zahraničí

Zeptali jsme se více než stovky Čechů, co je na cestách po světě nejvíc překvapilo a šokovalo. O ty nejlepší zážitky se teď podělíme i s vámi.

Největším šokem je návrat do Česka

Ze všeho nejdřív je nutné zmínit, že se většina lidí shodla na tom, že největším kulturním šokem je pro ně návrat zpět do Česka. Lidé jsou u nás často zamračení, nevšímaví k okolí a mají špatnou náladu. Něco podobného nám napsala Michaela P.: „Já po pravdě zažila tak trochu kulturní šok, když jsem se do Čech vrátila po půl roce z Austrálie. Nikdy předtím mě nenapadlo, jak jsou tu lidé celkově zamračení a nevšímaví k okolí.“ Podobný názor má také Luisa P.: „Kulturní šok zažívám pokaždé, když se vracím do ČR. I když se vracím jen po víkendu, na všeobecně blbou náladu si musím zvykat tak týden.“

„Lidé ve velké většině vůbec netuší, jak moc se tu máme dobře a jak krásné, a hlavně klidné místo planety jsme osídlili. Nejsmutnější na tom je, že největší chytráci (co si nejvíc stěžují) jsou ti, co nikdy nikam nevyjeli,“ napsala Monika Ž.

Našli se i takoví, kteří si stěžovali na české turisty v zahraničí: „Téměř všude, kde jsem byl, jsem se setkal se vstřícností místních. Ať už to bylo na Kapverdách, nebo třeba jen u sousedů v Rakousku. Ale vždy se musím trochu stydět za chování některých Čechů. Nechápu, proč cestují tisíce kilometrů daleko, aby pak kafrali, že nedostanou na hotelu české jídlo. Nebo se diví, že při výletu na moře neviděli žraloka, když ho cestovka slibuje,“ říká Jakub P.

Srdečné národy

Mnoho lidí si pochvalovalo národy, které většinou díky médiím úplně krásný obrázek v našich myslích nemají. Kulturní šok tak může být i velmi pozitivní zkušenost. Podobně se vyjádřila také Monika H.: „Když nebudu počítat Evropu, tak Brazílie, Nigérie a Egypt. Žádný kulturní šok. Spíš šok z toho, že tam jsou lidé milí a pohostinní.“

Spousta lidí si také pochvalovala srdečnost a skvělou náladu Američanů, a to i přes to, že Donald Trump zase tak srdečný není a spíše plánuje postavit obrovskou zeď na hranicích s Mexikem: „V USA jsou neuvěřitelně vstřícní a komunikativní lidé. Vyjdete před dům s mapou v ruce a už se nabízí, jestli chcete poradit. Na odpočívadle u dálnice se několik lidí zastaví u vaší lavičky a chce si popovídat odkud a kam jedete. Projeví velké nadšení, když zjistí, že jste z Evropy. Zažila jsem velmi ochotné policisty na Floridě, jeden z nich se procházel po pláži, zdravil se s lidmi a během bouřky na pláži nás zavedl pod střechu a místní děti po něm lezly jako po prolézačce,“ napsala Simona F.

Více v Galerii

Pozitivní zážitky z USA má také Jirka F.: „Když jsem v roce 1995 přijel do Ameriky, neznámý muž se mě u vchodu do obchodního centra zeptal, jak se mám. Chápu, že je to tam tak trochu fráze a toho člověka to vlastně ani nezajímá, ale mně to náladu zlepšilo a ona kolikrát i ta fráze má v kontaktu s lidmi svůj smysl.“

V Americe se však Češi ne vždy setkají jen s pozitivními zážitky: „Když jsem poprvé navštívila USA, bylo pro mě vykonávání potřeby na veřejných WC fakt šok. Hezky v polo dřepu (neb si nesedám) vykonávám potřebu. Chci si přečíst reklamu, tak zvednu oči a dírou zhruba dva centimetry velkou mezi dveřmi a pevnou částí kabinky na mě kouká ženská! Normálně do očí! A během několika dní jsem zjistila, že je to tak na 95 % toalet. Jedná se o menší či větší rozestupy mezi dveřmi a kabinou na obou stranách. Celá fronta tak vidí úplně vše,“ podělila se o svůj zážitek Markéta K.

Pozitivní zkušenosti se srdečností však nemají Češi jen z Ameriky: „Nemusím daleko. Podkarpatská Rus a úžasná vstřícnost Rusínů. Znají historii, Čech je host. Pocitově to připomíná Moravu, a to i krajinou. Jsou to bezva lidé,“ říká Pavel K.

Evropané jako exoti

Blondýny na Blízkém východě, vysocí a urostlí muži v Asii a spousta dalších příkladů. Často jsme za „exoty“ právě my Češi, a to když se objevíme v zemích, kde je podobný vzhled opravdu velkou raritou. Takovou zkušenost má i Týna P.: „Když jsem byla v Kolumbii, zažili šok hlavně oni – světlá barva kůže, světlé oči a zrzavé vlasy tam nejsou běžné.“

Splachování toaletního papíru není všude standard

Překvapivě dost komentářů se týkalo také užití toalet. Možná si říkáte, že je to trochu zvláštní téma, ale Češi si často nedovedou představit vyhazovat papír vedle toalety do koše, když se u nás snad úplně všude běžně splachuje. To potvrdila také Týna P.: „Šok jsem měla v Kolumbii z jejich potrubí. Mají úzké trubky, takže se papír nesplachuje.“ Podobné zkušenosti měli lidé také z Bulharska či Řecka. „V Řecku je to naprosto běžné, respektive u moře. Je to tím, že mají úzké trubky,“ napsala Natálie P.

Noční život v jižních státech

Především v jižních a přímořských státech Čechy často šokuje život místních obyvatel, kteří vyznávají trochu jiný režim. Práce, pak siesta a pak zase práce. Život na ulicích, ale taktéž daleko větší noční aktivita. K tomu se vyjádřil třeba Dominik B.: „Nejvíc mě šokovali Španělé svým časovým režimem. Převážně to, že na party se chodí ve 2-3 ráno a nikoli, že v tu dobu se z ní člověk vrací.“ Pavla S. k tomu dodala, že Španělé také spíše žijí na ulicích, oproti Čechům, kteří většinu času tráví spíše doma.

Podobnou zkušenost s nočním režimem má také Jiří T. z Argentiny: „Většina kulturních a sportovních akcí zde začíná ve 22:00 a děti do šesti let mají vstup zdarma.“

České vesnice v rumunském Banátu

„Největší šok pro mě byl, když jsem v roce 2000 zjistil, že je možné jet celý den autobusem (zhruba 1000 km), z toho posledních 6 km víc než půl hodiny po prašné cestě (dnes už je tam asfalt), aby se člověk ocitl ve vesnici, kde všichni mluví česky a chovají se k vám, jako byste byl jejich vnuk. Od té doby tam jezdím minimálně jednou ročně (byly doby, kdy i vícekrát). Těch vesnic je tam několik, každá je jiná a každá má jinou atmosféru, ale všude jsou tam nádherní lidé,“ podělil se o svou zkušenost Miroslav S.

Kromě těchto českých vesnic, které existují i v jiných koutech světa, lidé zmiňovali také vesničky a kolonie našich sousedů: „Asi 80 km od města Oradea (Rumunsko), směrem na Kluž, je oblast v horách, kde žije slovenská komunita. Je to několik vesnic, kde původně žili Slováci, pár německých rodin a Maďaři. Tato oblast je také úplně jiný svět, mluví se tam slovensky, lidé jsou tam neskutečně pohostinní a přátelští. Je tam božský klid, žádný světelný smog, tam se tak dobře spí. Jako v pohádce. Ovšem musím přiznat, že jsem byl trochu zklamán z toho, že jsem přijel do úplně jiné vesnice, než jsem měl v paměti z šedesátých let, tehdy byly slaměné střechy, nebyla elektřina, prostě skanzen. Dnes mají plastová okna, klasické střechy, satelity a jiné civilizační výdobytky. Nicméně lidé, kteří tam zůstali, jsou stále zbožní, srdeční a pohostinní.“

Vzdálená Asie

Japonsko, Čína, ale často také Thajsko či Vietnam. Země, které si Češi díky místní kultuře, kuchyni a památkám oblíbili ve velké míře. Navíc zde často dovolená vyjde na pár korun.

S trochu jinými zvyky se setkala Michaela K.: „V Japonsku se všichni divně koukali, když jsem začala jíst jako první chod polévku a chtěla jsem přinést lžičku. Tam se jí polévka po jídle. A pije se ze šálku.“ To Vojtěch S. se setkal s trochu jiným „problémem“: „Nevěřil jsem, že přepít Vietnamce je tak náročné. Samé ťukání, dolívání a krabice saigonů je vypitá.“

Z Asie si však lidé ne vždy odnášeli jen pozitivní a veselé zážitky: „Když jsem žila v Číně, největší šok byli úplně bezohlední lidé. Nikoho nezajímáte, dokud nejste příbuzný nebo kamarád, každý do vás klidně v tlačenici praští, strčí, všude se řve a pouští hudba a filmy z mobilu na plný pecky (třeba v autobuse a metru),“ podělila se o svůj zážitek Julia N.

„Mám z Číny velmi podobné zkušenosti. Cpou se bez ohledu na okolí, žádné napřed se vystupuje, potom nastupuje apod. Žasla jsem, kde jako je ta tisíciletá kulturní tradice,“ sdělila Kateřina B. Načež dostala od jednoho ze čtenářů odpověď: „Já si to vysvětluju tím, kolik jich je. Tam se prostě člověk musí tlačit hlava nehlava, aby něco viděl.“

Zajímavé praktiky v Gambii a další zážitky z Afriky

„V Gambii jeden mladík nabízel nejdříve jídlo v rodinné restauraci na pláži, pak svoji sestru a nakonec i sebe. Byl zklamán, když neuspěl. Taky mě překvapily evropské paničky, které si to rozdávaly s místními urostlými mladíky v moři. Tomu se prý říká ´sexuální turistika´, podělila se o zkušenost s Afrikou Blanka S.

Paní Lada má zase zajímavé zážitky z Egypta: „Pořád jsem se divila, proč mají domy na periferiích nedodělanou střechu, proč je tam barák vedle baráku obydlený, budova starší, leč ´nedodělaná´. Pídila jsem se po tom a dozvěděla jsem se, že když si někdo sám staví dům, nemusí platit daně, dokud dům nemá střechu. Tam jim kolaudace nic neříká. Čemu jsem se také divila a moc se mi to líbilo, bylo také to, že celá rodina žije v jednom domě, dole staří, v prvním patře mladší a pak nejmladší. Když nějaký muž v rodině přijde o práci či zemře, automaticky se o jeho ženu a děti postará zbytek rodiny.“

Oblíbenou dovolenkovou destinací je pro Čechy také Mauricius, ten velmi potěšil Pavlu B.: „Kousek od sebe je křesťanský kostel, synagoga, hindu chrám a mešita. Ptala jsem se řidiče mikrobusu a delegátka mi trochu pomohla s překladem, jestli ty komunity nejsou v hlavním městě problémem... A řidič mi na to řekl: Proč? U vás mají nějakej problém spolu, jo? Tak jsem mu řekla, že v Evropě docela velkej. On mi odpověděl: To bude dobrý, až se poznají. My tu všichni chodili spolu do školy, tak se známe. Já jsem muslim a moje žena hindu a jen si každej chodíme jinam na modlení, ale jinak pohoda. Děti nechoděj nikam. Ptám se, jestli má ženu zahalenou, když je muslim, zda se ona halí do šátku a ukazuje se jen jemu. A to se rozesmál a říká: Ne, ona nosí hezký letní šaty a nehalí se. Je moc hezká.“

Nesrovnalost v Maďarsku

Našeho redaktora Petra Opršala nejvíce zaujaly maďarské obchody s tabákem, vždy za neprůhledným sklem a označené cedulkou s přeškrtnutou osmnáctkou. „První den jsem marně sháněl cigarety a myslel si, že tam mají na každém rohu sexshopy.“