Podnikání v devadesátkách: Úplatky, amatérismus, výpalné, ale i snadné miliony. Pamětníci porovnávají byznys tehdy a dnes
Rozhovor
Zdroj: Adobe Stock
<Path>

Podnikání v devadesátkách: Úplatky, amatérismus, výpalné, ale i snadné miliony. Pamětníci porovnávají byznys tehdy a dnes

Devadesátá léta minulého století otevřela Čechům, Moravanům i Slezanům brány podnikání dokořán. Se živnostníky, ale i s většími či menšími kšeftaři se roztrhl pytel. Jak se vůbec v té době podnikalo? A dalo se to provozovat čestně? Přinášíme vám zpověď několika podnikatelů, kteří byli na samotném počátku a mohou tak porovnávat i s tím, jak obrovský rozdíl je podnikat dnes.
Albert Prokop Albert Prokop Autor
19. 6. 2023

Příběh první: Vekslák Martin

Krátce po revoluci se do podnikání vrhla řada bývalých veksláků, větší i menší ryby. Měli hotovost, ostré lokty a vyřídilku, takže slavili úspěch.

Zatímco ostatní Češi se teprve pomalu rozkoukávali, zjišťovali, co s nově nabytou svobodou, tahle „tuzexová šlechta“, tedy muži, kteří měnili české koruny za nedostatkové bony do Tuzexu, což byly obchody s prémiovým západním zbožím, už vesele obchodovali ve velkém.

Jedním z nich byl Martin, kterého znám přes dvacet let.

„V devadesátkách stačilo mít stánky na burze na ochozech stadionu na Letné a člověk vydělával tak, že nestačil počítat bankovky. Já jeden čas udělal strašně velký kšeft s kopírovanými pornokazetami, ale i s kazetami s normálními béčkovými filmy. Frčely hlavně akčňáky. To ještě nebyla Nova, videopůjčovny byly drahý, takže mí lidi rozprodali klidně dvě stě kusů kazet za dvě hodiny od rozbalení. Pak se koupilo víc kopírovacích mašin, zaměstnalo víc brigádníků, měli jsme stánky různě po Praze, to už byly statisíce denně,“ vzpomíná.

Když šel tento byznys po pár letech do kytek, vybral si jiný obor, naprosto nesouvisející.

„Naši restituovali velké množství polí, tak jsem se rozhodl přejít k farmaření. Zeleninu pěstuju vlastně dodneška, protože lidi ji budou jíst vždycky. I kdyby na nic jiného nebylo, na jídlo bude pořád. Je to mnohem větší dřina a mnohem menší vejvar než kdysi, ale je to jistota,“ odtušil v povídání pro LUI.

Učili se zaměstnavatelé i zaměstnanci

V devadesátkách jako by bylo v ČR víc podnikatelů než občanů. Zkoušel to každý druhý. Ale ne každý na to měl buňky a taky cit pro to, jak se chovat k lidem, kteří mu pomáhali peníze vydělávat.

Své o tom ví můj známý Honza, který podniká od roku 1995. A o chování kolegů by mohl vyprávět hodiny.

„Co jsem vypozoroval z dění kolem sebe, dost často nedobře končili ti jednodušší, co si z prvního většího výdělku kupovali meďoury, místo toho, aby to investovali do rozvoje. Ale špatně to dopadlo i s těmi, kteří neuměli ocenit kvalitní personál.

Měl jsem kámoše podnikatele, strašně rychle vyrostl na přelomu devadesátek, kšeftoval se zbožím, co levně dovezl ze západní Evropy, a ostatní ještě neznali jeho dodavatele, tak měl pár let monopol. A ten kámoš neuměl ani nejlepší prodejce dobře zaplatit a odměnit, tak se mu rozprchli, lepší už nikdy nenašel. Lidi přitom musíš motivovat. A to nejen penězma,“ tvrdí Honza.

Ale má i postřeh z druhé strany.

„V 90. letech si zaměstnanci pořád ještě nezvykli, že už nedělají pro socialistickou ekonomiku, ale pro soukromníka, a že teda už neplatí, že kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu. Zažil jsem pár případů, kdy kámoši nechali vymlátit zuby svejm lidem, když zjistili, že je okrádají. Věděli, že si nikde stěžovat nebudou.

Dnes by si to nikdo nedovolil. Šli by hned na vazbu, kdyby mu jako tehdy sebrali všechny cenný věci a ještě ho násilím donutili podepsat dlužní úpis. To dneska neexistuje. Teď se se zlodějem musíte smířit, prachy hned odepsat, protože honit ho roky po soudech nemá smysl. Spíš teda znám případy, kdy člověk svý lidi nachytal, usvědčil, ale ve firmě je nechal a donutil je si to odpracovat. Dřel je z kůže třeba pět let, až pak je pustil,“ doplnil Honza s tím, že ve skutečnosti si podle něj čeští zaměstnanci na konec socialismu nezvykli ani za uplynulých 33 let. Jejich produktivita práce je podle něj stále mizivá.

<Path> Povídky psal až do poloviny sedmdesátých let, kdy mu zemřel přítel na leukémii. Nyní jeho dílo „Na konci světa“ objevil internetZdroj: Ostrovní povídky, ostrovni-povidky.eu, Max Remotus, redakce

Příběh druhý: Lidé nám po revoluci mohli utrhat ruce

Ale pojďme k dalšímu zkušenému podnikateli, pětapadesátníku Tomášovi.

„Devadesátky? Člověče, to byla jízda. Já měl prachy od našich, něco jsem si půjčil od kamarádů a během roku jsem prvotní vklad zestonásobil. Nekecám! Bylo to hned po revoluci, vozilo se všechno možný z Německa a Rakouska, všude jsme měli jako ti hrdinní sametoví Čechoslováci otevřený dveře a cokoli jsme dovezli, lidi nám mohli utrhat ruce. Vozili jsme pračky, sušičky, mikrovlnky, kazety, všechno. Zásobování našeho trhu těmi firmami ještě nebylo na takový výši, že by to uspokojilo poptávku,“ popisuje dnes už nepředstavitelnou situaci.

„Třeba elektroniku bych dnes nedělal ani za dotace. Tehdy byl každej rád, že se dostane k zápaďáckýmu zboží, dneska přijde strejda na čumendu do prodejny, vybere si očima, osahá, nechá si to předvést a pak řekne, že si to ,rozmyslí‘.

A to znamená, že jde na net do srovnávače a koupí to tam, kde to mají nejlevnější. Dnes ty firmy vydělávají spíš na prodeji pojištění a tohle jim vnucovat mi přijde jako prodej předražených hrnců. Podnikání v téhle oblasti jsem opustil už dávno, asi před patnácti lety, už tehdy to šlo do kopru,“ říká z hlediska své zkušenosti Tomáš.

Příběh třetí: Zkrachovalý Pavel

Další můj kamarád, říkejme mu třeba Pavel, byl v devadesátkách strašně za vodou. Měl široko daleko jediný dobře zásobený velkoobchod s určitým zábavným zbožím, které ale nechce specifikovat, protože by prý hned spousta lidí věděla, o kom přesně je řeč. Provozoval také prodejny pro „koncáky“ (koncové spotřebitele), a jak si lidé po revoluci chtěli užívat, mohli se skoro poprat o každou novou dodávku.

Chodil ve starých sepraných montérkách, vypadal jako santusák, takže by ho nikdo nepřepadl, přitom v kapsičkách všude možně po oblečení měl statisíce, ne-li občas miliony.

„To byly zlatý časy. Dlouho jsem si držel partu zaměstnanců – kluků, kteří té branži a tomu zboží rozuměli od A do Z. Všechno jsem je důkladně naučil a taky toho díky tomu prodávali tuny.

Postavil jsem barák, zabezpečil rodinu, vozil je pětkrát ročně na dovolenou. Po roce dva tisíce se ale osmělili další, stoupl počet uživatelů internetu i prodejců a my už pak jen paběrkovali,“ nepřipomíná si to období příliš rád.

„Udělal jsem zásadní chybu v tom, že jsem nemyslel na budoucnost, na to, co dělat, kdyby mi gró mého byznysu začalo haprovat. Místo toho jsem se furt snažil zachraňovat nezachranitelný a utopil v tom zbytek peněz,“ prozradil mi Pavel, který ve finále krátce před svým důchodem pracoval na řadové pozici v obchoďáku.

„Jaký je podnikání dneska, sám moc nevím, ale podle toho, co vypráví úspěšnější kámoši, tak to nikdo nedostane zadarmo, je to o štěstí a známostech. Nejhorší je dostat se ke kapitálu. Nám v devadesátkách jako by šlo všechno samo. Co jsme si vymysleli, to jsme dotáhli do konce. Na začátku stačilo málo, prachy se pak párkrát otočily, udělaly další prachy, místo palety jsme najednou objednali kontejner, pak místo každý půlrok jednou za měsíc, čtrnáct dní, týden – jelo to jak blázen,“ vypočítává.

A pak podle mě doplňuje ten nejdůležitější poznatek.

„Co je zásadní problém: tehdy lidi byli celí žhaví utrácet, udělat si život fajn. Dneska se bojí války, a tak otáčejí každou korunu desetkrát. Vždyť už šetří i na žrádle,“ varuje Pavel.

<Path> Život jako v bublinkové fólii: Bezpečný, ale omezující. Muž z Brněnska se z komfortní zóny sukničkáře dostal až ke vztahu s mužemZdroj: Anonymní respondent, redakce

Příběh čtvrtý: K úspěchu dokopaný Josef

Řada mých známých uspěla kvůli tomu, že je k tomu někdo dotlačil. Viděl v nich něco víc, v něčem vynikali. Byly to manželky, přítelkyně, někdy zasáhli ale i samotní jejich šéfové, kteří v těchto zaměstnancích spatřovali potenciál.

„Majitel naší rodinné firmy mi v roce 1998 řekl, že jsem podle něj spolehlivý, slušný kluk, a že je rád, že mě má, ale že by byla škoda, kdybych dělal furt pod někým za desítku měsíčně. Takže jsme se domluvili, že mi poskytne zboží, které ve velkém dovážel z Číny, bylo to za dva miliony, a stačilo mu splatit ho až za pár let,“ sděluje svou zkušenost Josef, který se projevil jako obchodník tělem a duší a výrazně uspěl.

„Moc se mi do toho nechtělo, ale přemluvila mě moje bývalá. A když jsem udělal prvních pár kšeftů a ze zboží za deset tisíc měl třicet, vlastně během dvou dnů, tak se mi to začalo líbit,“ říká mi můj dobrý kamarád Josef, který původně nedodělal ani středoškolské vzdělání a dokončil si ho až jako zkušený podnikatel někdy kolem třicítky.

„Byl jsem trdlo, nechal jsem se několikrát napálit, ale ta ochranná ruka šéfa mě držela nad vodou. Ještě pět let jsem dělal jak podnikání, tak normálně pracoval pro něj, pak jsme se rozloučili, ale kamarádíme se i dneska. Vážím si ho jako málokoho, vždyť mi od základů změnil život,“ nepřestává mu být vděčný.

Šel by takový postup dneska? „Pro kluka z horších sociálních poměrů mi to přijde jako jediný možný přístup. Že mladý kluk nebo holka ohromí svého zaměstnavatele. A že ten nebude sketa, ale bude chtít někomu zlepšit budoucnost. Když bude sobec, tak ho zahrne penězi a bude si ho hýčkat, ale skutečnou svobodu člověku dá až to, když je sám sobě šéfem,“ myslí si.

<Path> Pojďte finančně podpořit letošní Prague Pride! Bude vás to stát jeden jediný klik!Zdroj:

Neustrnout na místě

Další můj přítel, Honza, ale jiný, než kterého cituju výš, říká, na co si podle jeho zkušeností z byznysu musí dát každý pozor.

„Znám typy podnikatelů, kteří se vrhali pořád do nových a nových příležitostí. A hlavně je viděli tam, kde je nikdo jiný neviděl, a z uhlí udělali diamanty. To jsou přirození talenti. Jiným stačí držet se oboru, v kterém mají stoprocentní znalosti. Prostě kovář si nemá otvírat hospodu, že jo,“ přemýšlí nahlas.

„Pak jsou tu ti, kteří mají jednou štěstí, vydělají, rozjedou firmu, ale nemají předvídavost, větší rozhled ani jasně stanovené priority a cíl. Takže ustrnou na místě, nerozvíjejí se, byznys nejsou schopni nijak pořádně posunout, aby přežil v měnící se době. A když už ho uzpůsobují, tak pozdě, kdy je dávno přeskočí energičtější konkurence,“ tvrdí.

„Pro takové lidi je lepší zkrachovat co nejdřív, než aby se trápili léta. Protože stejně to jednou nakonec přijde,“ dopovídal své mentorské intermezzo.

Tipy redakce

Příběh pátý: Úplatky, všude samé úplatky

Posledním mnou zpovídaným podnikatelem je Jarda. Začínal také v polovině devadesátek a naráží na problematiku, kterou jeho předchůdci velkoryse vynechali, i když řada z nich s ní bude mít taky rozsáhlé zkušenosti.

„Devadesátky? Ty jsou pro mě trochu divočina. Žádný větší kšeft nešel udělat bez všimného. Ano, úplatky byly běžné asi jako smrkání. Chtěl jsi proclít zboží, které ti celníci zdržovali, ale ty jsi už ho podle smlouvy druhý den musel dodat do prodejen supermarketů? Nedalo se nic dělat, uplatil se celník, aby pohnul zadkem. Bez toho by to tam bylo ještě za čtrnáct dní. Na úřadech to samý, když bylo potřeba něco rychle zařídit. Dnes už to do byznysu nepatří. Naštěstí. Nikdy mi to nebylo příjemné,“ přiznává.

Podnikání dnes? Mnohem víc profi a odbornost vede

„Vlastně je celé podnikání víc profi. Nastavily se systémy práce, já sám do svých firem najal pár zkušených manažerů, a i když stojí majlant, přinesli zkušenosti, které je bohatě zaplatí. Všechno není o intuici kluka z ulice, v něčem jsou dobré i školy a kontakty mezi bílými límečky,“ naznačuje mimoděk, že také začínal s úplnou nulou.

„Dávno se zavedly procesy kvality ISO, bez toho bych už léta od některých firem ani nemohl dostat kontrakt. A taky mi přijde, že proti devadesátkám mi do práce chodí mnohem míň opilých zaměstnanců,“ směje se Petr.

Závěr

Jinými slovy: kdo začínal podnikat v 90. letech, dnešním začátečníkům v byznysu moc nezávidí. Na jednu stranu sice bylo všechno snazší, dnes jako by snad už ani nebyla díra na trhu a je těžší přijít s něčím převratným a unikátním.

Na stranu druhou ale v devadesátkách byly různé patologické jevy, které bychom si dnes už nepřáli: ve zpovědích podnikatelů zmiňované úplatky, ale i výpalná pro mafiány, což moje kontakty prý vůbec nezažily. Ale byl to smutný fenomén a nejeden podnikatel na to doplatil, dokonce i životem.

Každá doba má prostě svoje…

Zdroj: Redakce

Populární
články

Sprcha ráno, nebo večer? To je otázka...
TĚLO & MYSL

Sprcha ráno, nebo večer? Odborníci bádali nad tím, co je správně. Jejich zjištění asi nikoho moc nepotěší

Autor: Mirka Dobešová
Nebinarita představuje výzvu jak pro jednotlivce, kteří se s ní identifikují, tak pro zdravotnický systém, který musí najít způsoby, jak jim poskytovat vhodnou péči.
AKTUALITY

„Na nebinaritu nevěřím a vlastně jí ani nerozumím,“ říká přední česká sexuoložka, která se specializuje na trans pacienty

Autor: Michal Černý
Vztahy s otcem nejsou po coming outu ideální
LIDÉ

„O tom, že jsem gay, mám podle mámy raději mlčet. Podle táty je moje orientace nepřirozená,“ popisuje mladík svůj coming out

Autor: Redakce
Vzhledem k tomu, že výstup na horu i pohyb v jejím okolí je je zakázán, moc fotek odtamtud neexistuje
CESTOVÁNÍ

Poznejte Gangkhar Puensum, nejvyšší nezdolanou horu na světě, na kterou již 30 let platí zákaz vstupu

Autor: Michal Černý
Trápí-li vás dlouhodobě neobvyklý zápach moči, rozhodně nic nepodceňujte a okamžitě zajděte k lékaři
TĚLO & MYSL

Neobvyklý zápach moči: Co může znamenat a proč byste jej neměli brát na lehkou váhu?

Autor: Redakce
Je-li čištění intenzivní, může pastu i nahradit
TĚLO & MYSL

Je zubní pasta pro zdraví chrupu nezbytná? Podle odborníků ne – a vznikla jen kvůli zisku výrobců. Zdravé zuby lze zajistit i jinak

Autor: Mirka Dobešová
Součástí vzrušení může být i dominantní postavení muže, kderý kompliment „uděluje“
HOT!

„Miliony žen“ mají v posteli úchylku, o které většina mužů ani netuší. Provazy ani důtky k tomu přitom nejsou potřeba

Autor: Martin Lyko
Misionářská poloha není jen pro heteráky
HOT!

Jak mají gayové sex? Povědomí, které mají heteráci, je přinejlepším zkreslené. Kdo si dovádění mezi muži vyzkoušel, zná rozdíl

Autor: Martin Lyko
Kariéra sexu a peněz vypadá možná lákavě, může být ale pěkně temná
HOT!

5 bývalých pornoherců se svěřilo, jak skutečně probíhá práce před kamerou

Autor: Martin Lyko
Zážitek z porna může být natolik intenzivní, že ho můžeme začít vnímat jako realitu a být zklamaní z toho, že to pak ve skutečnosti funguje úplně jinak
TĚLO & MYSL

Přestaňte si ničit sebevědomí i tělo na základě toho, co vidíte v pornu. Jeho obsah slouží čistě pro zábavu, není to vzdělávací dokument

Autor: Redakce

E-Shop