„Miluj svoje tělo!“ křičí hnutí body positivity, a nikomu tím nepomáhá. Myslet si, že musíme milovat svůj vzhled, je chyba

Hnutí body positivity, tedy hnutí za kladný vztah ke svému tělu, byl původně protest, který vznikl v 60. letech jako protiváha rozvíjející se kultuře diet a mediální proklamaci štíhlé bílé ženy jako ideálu krásy. Zrodilo se u amerických etnických menšin, které jím protestovaly proti systémovému zaujetí a diskriminaci ze strany módních značek a kosmetického průmyslu, jenž těžil z toho, že se lidé cítí nespokojení se svým tělem. Uměle vytvářel tlak, aby měl finanční zisk.

Postupně se tento aktivismus proti toxickému standardu krásy změnil až na hnutí, které známe dnes. Které se zažralo do sociálních sítí a dalších platforem a začalo problematizovat další standardy krásy a „zdraví“. A taky začalo být samo problematické.

Sláva vyžranosti?

Už s prvním odstavcem tohoto článku budou mít jistě mnozí problém. Co se mají co tlustí lidi ohrazovat proti tomu, když někdo propaguje zdravou hubenost? Sami se vyžrali, tak ať drží hubu! Nesouhlas s body positivity hnutím se ozývá z různých stran a často je založen právě na pocitu, že jeho zastánci propagují nezdravý životní styl a obezitu.

A já s tím souhlasím. Být obézní je nezdravé. Nezdravé by se nemělo propagovat. Ukazovat špeky a křičet „tohle je super“ je problematické. Je ale dobré si uvědomovat, že nikdy nevíte, proč ti lidi jsou tlustí. Někdo je obézní proto, že jídlem zajídá žal, někdo má metabolickou poruchu, někdo k tomu má tendenci. Někomu se to i klidně líbí (lidé mají různé slabosti a libůstky). Někdy je to vina daného čověka, někdy je to souhra okolností a vlivu okolí, někdy je to prostě blbá náhoda.

Druhý názor na body positivitu, který slýchám, je, že je to jenom póza, jenom divadýlko tlustých lidí, kteří neumí zhubnout a just demostrujou, jak jsou strašně happy se svým tělem a jak jim vůbec nevadí, že jsou hnusní a vyžraní. Což tak někdy určitě je, ale rozhodně to podle mě není standardní přístup.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

Myslet to dobře nepomáhá

Radit někomu, co by měl dělat se svým tělem, není k ničemu. Myslet si, že někomu větami typu „podívej se, jak jsi tlustý/hubený“ otevřete oči, je naivní. Je to blbost. On se nechytne najednou za hlavu, neprozře a řekne si „No jo, jak já to vypadám, to se sebou musím něco dělat!“ a nezmění okamžitě svůj život, aby vyhověl vaší představě o tom, co je správné tělo. Proč to neudělá? Protože dávno ví, jak vypadá jeho tělo. Protože je s ním každý den.

Komentáře na vzhled a dobře míněné rady znám moc dobře. Vedly vždycky jenom k tomu, že jsem měl chuť se na všechno vykašlat a naschvál jako protest udělat přesný opak. Jsem vysoký a velmi štíhlý. Celý život slýchám věty typu „Dávají ti doma najíst?“, „Vypadáš, jako bys vylezl z Dachau.“, „Podívej se na sebe, jak jsi vychrtlej!“, „Měl bys jíst maso, takhle svaly nepřibereš.“ atd atd. Od známých, od návštěv, od učitelů, od rodičů. Ti do mě hustili běžně poznámky, jako jak musím jíst, a že bych se měl pořádně najíst, konečně se normálně nažrat, jo a taky že málo jím. Nic z toho nefunguje. Nic z toho ve mně nevyvolává potřebu jakkoliv přibírat a jakkoliv se snažit naplnit cizí ideu dobrého těla.

Změnila to dvě slova

Já s v tom hubeném těle cítím dobře. Jediné, co tyto možná i skutečně dobře míněné rady říkají, je, že moje tělo je špatně. Je špatné, nevyhovující, zavrženíhodné. Není dobré, není přijatelné.

Takové věty nebudují kladný vztah k tělu a tedy ani chuť o něj pečovat. Dělají přesný opak. I tak jsem ale teď ve stavu, kdy se o své tělo starám (a chci se o něj starat ještě lépe) a dokonce ho i vnímám pozitivně. Co za to mohlo? Dvě slova: „Jsi sexy.“ A pak dodatek: „Jsi nádherně vychrtlej.“ Řekl mi to jeden moc fajn muž před dvěma lety. Nechápal jsem to. Nechápal jsem, že někomu přijdu sexy. Nikdy mi to nikdo neřekl. Bylo to poprvé, co se někdo o mém těle vyjádřil pozitivně. A já o své fyzické schránce začal najendou přemýšlet jinak. Možná stojí za to se o ni starat, možná stojí za to ji vylepšovat. Možná je pěkná.

Tím nechci fňukat, jak jsou na mě všichni zlí a jak jsem chudáček neslyšel dobrého slova. Chci tím říct, že všechny ty „dobře míněné rady“ o chcípákovi z koncentráku, co se neumí nažrat, byly naprosto k ničemu. A jedna pozitivní věta změnila celé vnímání.

Milovat svůj vzhled je blbost

Hnutí body positivity má ale ještě větší problém, než lidi, kteří za ním schovávaní přejídání a obezitu. Vytváří dojem, že své tělo musíme milovat. Že to je ultimátní cíl, zbožňovat svou postavu. Jenže požadavek, aby člověk miloval své tělo ve světě, který mu z druhé strany říká, že jeho velikost, hmotnost, baňatost, hranatost, barevnost a nevím co ještě, jsou špatně, může být úplně stejně stresující jako požadavky na dokonalé tělo samotné. „Jsi špatně,“ říká jedna strana. „Ale musíš se milovat!“ apeluje druhá. Dost psycho situace.

Body positivity se navíc podle některých názorů sice snaží prosadit diverzitu, ale nevymaňuje se ze společenské posedlosti vzhledem a je stále zaměřené na to, jak něčí tělo vypadá. Apeluje na spokojenost se vzhledem. Stále více lidí se tak přiklání k alternativnímu přístupu jménem body neutrality – tedy snaze své tělo vnímat neutrálně.

Body neutrality

Cílem body neutrality není milovat své tělo jak vypadá, ale mít ho rád pro to, jak funguje. Body neutralita také bere v potaz skutečnost, že ne vždy budou mít všichni ze svého těla radost. Protože spokojenost s tělem a jeho vzhled můžou ovlivňovat i faktory, nad kterými dotyčný nemá kontrolu, např. nemoc, věk, těhotenství nebo zranění.

Pokud, stejně jako já, někdy bojujete s přijetím vlastního těla, je dobrým začátkem si uvědomit, že vaše hodnota není závislá na atributech fyzické krásy. A že úkolem vašeho těla není být krásné, ale fungovat. Já se zaměřuju na to, co mi mé tělo dovoluje a umožňuje. Můžu jít ven, můžu dělat svou práci, můžu se dotýkat, můžu pomáhat, můžu cítit doteky druhých… To jsou krásné věci a chci, abych je mohl dělat co nejlíp. Takže se chci o své tělo starat.

Nekomentovat

Co se týče vzhledu a těl jiných lidí, komentáře mohou udělat víc škody než užitku. I když je myslíte dobře. I když si myslíte, že je to kompliment. „Jé, ty jsi zhubl!“ je možná pravdivý popis situace, ale když si dotyčný nepřál zhubnout, není to pochvala. Nejlepší je vzhled těla nekomentovat, nebo komentovat jen v případě, kdy máte jistotu, že to bude pozitivně přijato. A rady dávat jenom tomu, kdo si je vyžádá. Protože nevyžádaná rada je vždycky kritika.