
Pochybnostmi o realitě se zabýval i René Descartes: „Myslím, tedy jsem!“ Jenže kde vlastně jsme?
Vcelku znepokojivá myšlenka, že i naše samotné myšlení, tedy něco tak niterného a na první pohled svobodného, je součástí simulace, se opírá o moderní úvahy popularizované švédským filozofem a futurologem Nickem Bostromem nebo technokratem, podnikatelem a v současné době také poradcem amerického prezidenta Elonem Muskem. Možná vás ale překvapí, že podobnými úvahami se zaobíral i slavný francouzský filozof žijící v první polovině 17. století, René Descartes.
René Descartes ve své Metodě a Meditacích o první filozofii systematicky pochyboval o všem, včetně reality samotné. Představil dokonce myšlenkový experiment „zlého démona“, který by nás mohl klamat natolik, že bychom celý svět vnímali jen zdánlivě, zatímco skutečnost by byla úplně jiná. Tato představa se velmi podobá moderním teoriím o simulaci.
Tvrdil ale, že ať už svět kolem nás iluzí je, nebo není, právě myšlení samotné je důkazem naší existence. Jinými slovy, i kdyby byla realita simulací, naše vědomí existuje minimálně jako subjekt simulace. To by znamenalo, že ačkoliv můžeme být součástí nějakého systému, samotný fakt, že přemýšlíme, nemůže být popřen.
Descartova myšlenka v současnosti
Moderní filozofové a vědci se ptají, zda by mohla být i samotná mysl simulovaná, například běžící v nějakém kvantovém superpočítači. Pokud by naše myšlenky byly jen procesy uvnitř simulace, pak by bylo možné, že neexistujeme jako nezávislé bytosti, ale jen jako programy v širší simulované realitě.
Descartes by na to pravděpodobně odpověděl: „Možná je vše iluzí, ale pokud o této iluzi přemýšlím, musím existovat alespoň jako myslící bytost.“ I v případě simulace by tedy platilo Cogito, ergo sum – jen bychom možná museli dodat „… v simulaci.“
Bůh jako záruka reality
Pro Descarta byla existence Boha coby dokonalé entity únikem z pasti znepokojující myšlenky. Tvrdil, že Bůh je dokonalá bytost, a proto nás nemůže klamat – schopnost klamu je podle něj důkazem nedokonalosti. A proto svět, který vnímáme, nemůže být pouhou iluzí nebo simulací. Jinými slovy, Bůh je podle Descarta zárukou pravdivosti naší reality.
Pokud bychom přijali hypotézu, že svět je simulací, pak bychom mohli říct, že „stvořitelem“ této simulace není tradiční Bůh, ale pokročilá bytost nebo entita, která je schopna tuto simulaci provozovat. V tomto scénáři by mohl být „Bůh“ chápán jako programátor či vyšší inteligence, která stvořila náš svět podobně, jako Descartes chápal Boha jako stvořitele reality.
Již zmiňovaný Nick Bostrom spekuluje, že pokud je svět simulací, existuje vyšší inteligence, která ho vytvořila, což by mohlo být paralelou k teistickému konceptu Boha – jen by tento „Bůh“ nebyl nutně všemocný. Stačilo by, aby byl technologicky pokročilejší než my. V tomto smyslu by náš svět mohl být jakousi „božskou simulací“, která nám byla dána k prozkoumání.
Jak to tedy je?
Pokud by náš svět byl simulací, vyvstává otázka, zda by v tom byl vůbec rozdíl – pokud nepoznáme, že jsme v simulaci, není náš svět pro nás stejně „skutečný“? A pokud existuje někdo, kdo tuto simulaci vytvořil, nemá vlastně stejné atributy jako Bůh podle tradičních představ zažitých napříč kulturami? Ať už jsme stvořeni Bohem, nebo žijeme v simulaci, stále platí Descartovo: Myslím, tedy jsem. Otázka zůstává: ale kde vlastně „jsme“?