„Poznání reality může být bolestivé, je to ale jediná správná cesta k dobru!“ shrnul už Platón v Podobenství o jeskyni. „Otrokem v jeskyni“ může být v době internetu každý
Poznávání, které vede k dobru
Platón ve svém díle, které vytvořil kolem roku 370 před naším letopočtem, předkládá své myšlenky o poznání světa a jeho významu formou dialogu mezi svým učitelem Sókratem a svým bratrem Glaukónem. Sókratés nabádá svého žáka, aby si představil poznání reality prostřednictvím vězňů v jeskyni. Chce mu tak představit nejen samotný proces poznávání, ale hlavně vliv vzdělání, případně jeho nedostatku, na lidskou přirozenost. Poznávání samotné přirovnává k bolestivému procesu, který ale vede k dobru a proto je třeba ho šířit.
Vězni v jeskyni
Představte si skupinu vězňů žijících od narození v jeskyni hluboko pod zemí. Jsou spoutáni tak, že se mohou dívat pouze na stěnu před sebou. Za nimi je zeď, za kterou plane oheň. Mezi zdí a ohněm chodí lidé, kteří nosí různé předměty a loutky tak, aby vězni na stěně viděli pouze stíny těchto předmětů. Vydávají také zvuky, které se odráží od stěny a tak mají vězni dojem, že je vydávají stíny. Pro vězně jde o realitu, protože jiný svět nikdy nepoznali.
Odpoutání vězně
Dále Platón pracuje s myšlenkou, že jeden z vězňů je odpoután a donucen otočit se. Světlo ohně ho natolik oslní, že ho bolí oči, a proto je pro něj obtížné spatřit samotné předměty vrhající stíny. Když mu někdo řekne, že to, co dříve viděl na stěně, není skutečné, nebude tomu věřit. Ve svém utrpení z bolesti se bude chtít vrátit ke stínům, které jsou pro něj zřetelnější. Bolest z poznání by ho tedy uvěznila v jeho realitě, která mu přijde skutečnější a méně bolestivá.
Cesta z jeskyně
Kdyby však někdo vedl vězně z jeskyně ven násilím po příkrých schodech směrem ke slunci, vězeň by tím nejprve velmi trpěl. Ostré sluneční světlo by ho nejprve zcela oslepilo, a tak by se bránil. Až když jeho oči postupně světlu přivyknou, začne vnímat nejprve stíny, pak odrazy lidí a věcí na vodní hladině a pak lidi a předměty. Nakonec vidí i slunce samotné a teprve tehdy je schopen poznat jeho význam.
Osvobozený
Ve chvíli, kdy vězeň pozná skutečný svět, bude se považovat za šťastného, protože mu bylo umožněno poznání. Naopak vězňů v jeskyni bude litovat, protože neznají ten skutečný a hodnotný svět. Proto se vydá zpět do jeskyně, aby své druhy také přivedl do slunečního světla. Sókrates považuje za povinnost každého, kdo skutečný svět poznal, aby k poznání dovedl i ostatní.
Návrat do jeskyně
Po návratu do jeskyně osvobozený vězeň nic neuvidí. Jeho oči přivyklé světlu nyní v jeskyni trpí. Kvůli tomu ostatní vězni soudí, že cesta ven je nebezpečná a nebudou ji chtít podstoupit. Platón prostřednictvím Sókrata předpokládá, že vězni by raději zabili každého, kdo by je chtěl vyvléct ven, aby nemuseli utrpení podstoupit. Přesto je však třeba snažit se!
V době, kdy Platón do svého spisu Ústava vepsal slavné Podobenství o jeskyni, byla představa o světě, jeho zákonech, přírodních kolobězích, lidských zvycích a politických systémech diametrálně odlišná od reality dnešních dní. Přes technologickou vyspělost, přístupy moderní medicíny a každodenní dostupnost informací však poznání skutečného není o moc snazší než v Platónově době. Odrazy na stěně jeskyně si velmi snadno můžeme představit jako obrazovky našich telefonů a počítačů, loutky a předměty v rukou lidí za stěnou jako informace šířené politickými lídry, industriálními magnáty a náboženskými představiteli prostřednictvím médií a sociálních sítí. I proto je Podobenství nadčasovým dílem, které nás může vést k zamyšlení o realitě i dnes.
