Je svět kolem nás skutečný? Můžeme být jen virtuální „blekotající blázni“ k pobavení „jiných entit“? Slavný astrofyzik věří, že ne, důkazy ovšem nemá
Od ranního mrazu až po vaše vědomí
S hypotézou, že veškerý okolní svět, který vidíme, slyšíme a cítíme, není skutečný, ale pouze nasimulovaný počítačem, už jste se nejspíš setkali. Podle Bostromovy „revoluční“ eseje by ale taková simulace znamenala „podvrh“ mnohem většího rozsahu. Výpočetní technikou by totiž nebyl nasimulovaný jenom falešný ranní mráz, hebký kožich vašeho kocoura nebo chytrý telefon, na jehož displeji si čtěte tento článek, aby vám rychleji utekla cesta (neskutečným, ale velmi věrohodným) autobusem.
Jak popisuje britský kosmolog Paul Davies v knize Kosmický jackpot, součástí oné počítačové simulace by byl i váš mozek – počítač by musel uměle vytvořit vaše mentální prožitky a představy, zkrátka celé vaše vědomí. I vy sami byste byli virtuální bytostí – výplodem vlastní fantazie. Výpočetní technika by pravděpodobně nesimulovala celou realitu v režimu 24/7, vytvářela by jen konkrétní vjemy podle potřeby – asi jako když na počítači hrajete videohru, a ona vám vykresluje pouze tu část scény, kterou zrovna vidíte na monitoru.
Bez důkazů jsme na mrtvém bodě
Zní vám to absurdně a nepředstavitelně? Že je náš svět skutečný, ale paradoxně není tak lehké dokázat. Od roku 2003, kdy Bostrom představil tzv. simulační argument, už uplynuly více než dvě dekády, stále ale nemáme k dispozici vědecké nástroje, s jejichž pomocí bychom mohli tuto představu o realitě spolehlivě vyvrátit – nebo naopak jednoznačně potvrdit.
A právě na absenci jasných vědeckých důkazů staví svůj skepticismus Neil deGrasse Tyson, popularizátor vědy, který se v minulosti ocitl v TOP 10 nejvlivnějších vědců i v žebříčku 100 nejvlivnějších lidí na světě, který pravidelně sestavuje časopis Time.
Známý astrofyzik sice uznává, že je myšlenka života v simulaci fascinující, doporučuje ale, abychom ji rozvíjeli spíše na úrovni filosofické. Věda se totiž potřebuje opřít o důkazy – a bez nich zkrátka odborníci nemají co zkoumat, testovat ani ověřovat.
Sloužíme jiným tvorům pro zábavu?
V roce 2016 řekl Tyson časopisu Scientific American, že pravděpodobnost žití v simulaci odhaduje jako „hodně vysokou“, konkrétně 50:50. Prohlásil, že když se šimpanzi sdílíme přes 98 % DNA, a přesto máme nesrovnatelně vyšší inteligenci, nějaké jiné bytosti by svým intelektem mohly obdobně převyšovat nás. „V jejich přítomnosti bychom byli slintajícími, blekotajícími blázny,“ poznamenal. „Pokud je to tak, dokážu si snadno představit, že všechno v našem životě je jen výtvorem nějaké jiné entity pro její pobavení.“
V jiných vyjádřeních se také vědec nechal slyšet, že pokud bychom v simulaci doopravdy žili, nejspíš by byla navržena tak chytře, abychom nepoznali, že jde o podvrh – což odhalení pravdy ještě více komplikuje.
Svůj skepticismus Tyson (se svým osobitým humorem) vyjádřil v roce 2020, když se v pořadu StarTalk rozhovořil o tom, jaké poznání ho přesvědčilo, že v simulaci nežijeme. „Co mají všechny ty simulované vesmíry společného? Mají [počítačový] výkon, aby simulovaly samy sebe. Máme ten výkon teď? Ne, nemáme,“ tlumočil astrofyzik tok svých myšlenek. „Takže buď jsme my ten reálný svět, nebo jsme v tom řetězci ten, který se teprve vyvíjí a snaží. Aby jednou vytvořil simulaci ve svém vlastním světě.“
Inu, tato „skeptická“ varianta zní stále sympatičtěji než osud virtuálních bytostí, které jsou inteligentnějšími entitami vnímané jako směšní „blekotající idioti“, a ani o tom nevědí, že?
