Odměna, nebo trest? Jak byste vnímali možnost prožít celý svůj život znovu? Koncept „věčného návratu“ ukazuje směr, jak naplnit své bytí
Posmrtný život? Spíš nekonečný comeback
Třebaže „jiné“ nutně nemusí znamenat „lepší“, cokoli, co takzvaně voní novotou, obvykle provokuje naši zvědavost, takže kdyby existovala možnost narodit se znovu, spousta z nás by asi preferovala čerstvou, zcela unikátní zkušenost, a nikoli repetici již prožitého. V dnešním dynamickém světě, kdy nás příležitosti doslova terorizují svojí kadencí, jelikož se na nás denně valí spousta informací, názorů, nabídek a možností, může představa, že bychom svůj život zkopírovali stylem „ctrl+c“ a „ctrl+v“ do nekonečné řady opakování, znít nudně, nezajímavě, nebo dokonce děsivě.
Nietzsche a jeho „věčný návrat“
Nutno také dodat, že nejde o novou myšlenku – s konceptem tzv. „věčného návratu“ přišel Friedrich Nietzsche už na konci 19. století. Konkrétně se tato idea objevila v „nejhlubším díle“, co kdy německý filosof (podle vlastního mínění) napsal, konkrétně v poetickém románu Tak pravil Zarathustra.
Když v tomto fiktivním příběhu o putování a učení perského proroka Zarathustry Nietzsche předkládá myšlenku „věčného návratu”, v podstatě hovoří o určité cykličnosti životů, zřetězených donekonečna za sebou – životů, ve kterých se znovu opakuje každý okamžik, každá zkušenost. Opětovně prožít se tedy dá každá radost i bolest, výhra i ztráta.
Cyklus, co se řídí sám
Nepředstavujme si ale, že by Nietzsche snad předběhl svou dobu a přemýšlel o virtuální nebo jinak simulované realitě, jak ji známe z kultovních filmů Matrix nebo Truman Show, kde se ústřední hrdinové stávají oběťmi manipulace, protože se pohybují v uměle vytvořeném světě, aniž by tušili, že ho má pod palcem někdo jiný.
Slavný filosof nevěřil, že lidské osudy řídí nějaká „vyšší moc“ – nepředpokládal, že nad námi bdí jakýsi Bůh, který postrkuje jednotlivé človíčky jako figurky po šachovnici a tím jim „ordinuje“ tu samou partii znovu a znovu. Nietzsche dokonce netvrdil ani to, že „věčný návrat téhož“ popisuje kosmický řád, v jehož rámci by nás všechny měla ovládat nějaká neviditelná vesmírná síla.
Zdroj: Giphy
Neautentický život opakovat nechcete
Koncept „věčného návratu“ řeší spíše hlubší podstatu a psychologickou stránku věci – nutí nás totiž k hledání individuálních odpovědí na zásadní existenciální otázky. Žiju tak, že by stálo za to „dát si“ všechny ty roky ještě jednou? Dvakrát? Stokrát? Nebo mě trápí, že příliš neprojevuju své autentické já a že se držím v řadě situací zpátky? Přebírám zodpovědnost za své činy – za to, jak můj život vypadá a kam směřuje? Dokážu se zároveň smířit s tím, že se některé chyby, problémy a těžkosti v lidské existenci donekonečna opakují? Že se žití nedá vypilovat k dokonalosti, protože k němu patří i stinné stránky?
Zapomeňte na „vyšší síly“
Na rozdíl od virtuální reality nebo simulace, kde lidské osudy mění a kontroluje pomyslný „Pán osudu“, v Nietzscheho pojetí věčného „comebacku” má smysl, když si sami tak trochu zahrajete na Stvořitele (nebo na osobního kouče). Jak přesně? Podíváte se na vlastní žití z nadhledu, jako by šlo třeba o film nebo o videohru, a položíte si otázku: „Když se tento příběh začne po smrti zase psát znovu od první kapitoly, bude to pro ústřední postavu vítaný comeback, nebo spíš otrava a trest?“
I kdyby se ale slavný filosof mýlil a vy jste měli šanci absolvovat svůj život „jen“ jedinkrát, představa cyklického opakování se hodí – jako cenný „reality check“ i každodenní motivace nepromarnit zbytek svých dnů.
