„Nejspíš žijeme v simulaci. Uvědomění, že realita nemusí být absolutní a že máme možnost si ji ohýbat ve vlastní prospěch, nás může zbavit obav i úzkostí,“ říká filozof Nick Bostrom
Nicku, vysvětlete váš simulační argument tak, aby ho pochopil obyčejný člověk z ulice.
Představte si, že technologie postupuje stále dál. Dnes máme virtuální realitu, umělou inteligenci – a všechno se neuvěřitelným tempem zlepšuje. A teď si představte, že někdy v budoucnu dosáhne civilizace takového pokroku, že bude schopná vytvořit naprosto dokonalou simulaci reality. Tak dokonalou, že bytosti v ní nebudou mít nejmenší tušení, že nejsou ve „skutečném světě“.
Pokud by něco takového nějaká vyspělá civilizace opravdu spustila, pravděpodobně by vytvořila ne jednu, ale spoustu takových simulací. Mohly by existovat miliony, miliardy simulovaných světů, přičemž každý z nich by obsahoval vědomé bytosti, které si myslí, že žijí v realitě.
A teď se zamysleme: Jestliže existuje jen jedna „základní“ realita a vedle ní nespočet simulovaných realit, jaká je pravděpodobnost, že právě my jsme v té jediné skutečné realitě? Statisticky je mnohem pravděpodobnější, že jsme v jedné z těch simulovaných.
Co vás vedlo k formulaci simulačního argumentu? Měl jste pocit, že žijete v simulaci?
Vedla mě spíše filozofická zvědavost než osobní pocit, že bych žil v simulaci. Vždy mě fascinovaly otázky týkající se povahy reality a toho, jak můžeme poznat, co je skutečné. Simulační argument vznikl jako důsledek zvažování technologického pokroku a pravděpodobnostních úvah. Přemýšlel jsem nad tím, kam by mohla směřovat civilizace, pokud by se vyhnula zániku a dosáhla vysoké výpočetní kapacity. Zdálo se mi, že schopnost vytvářet realistické simulace vědomí je přirozeným důsledkem takového technologického vývoje.
Jak simulace funguje?
Představte si, že žijete v extrémně realistické videohře. A místo abyste si nasadili VR brýle, jste uvnitř té simulace od narození, takže možnost nasadit a sundat si takové brýle nemáte. Pokud je simulace dostatečně pokročilá, nikdy byste si neuvědomili, že je to jen digitální svět.
Nemusí to znamenat, že se kolem nás renderuje každý atom a každý detail neustále. Možná simulace šetří výpočetní výkon – třeba se věci objevují jen tehdy, když se na ně díváme, podobně jako ve videohrách, kde se svět „vykresluje“ jen v těch částech, kde je hráč. Možná proto kvantová mechanika působí tak zvláštně, jako by realita byla rozmazaná, dokud ji nepozorujeme.
Další otázka je, kde vlastně „běžíme“. Pokud jsme v simulaci, někde mimo nás musí existovat nějaký „server“ – výpočetní systém, na kterém tento svět běží. A někdo ho musel naprogramovat. Může to být vyspělá civilizace, která chce zkoumat svou historii. Nebo třeba bytost, pro kterou je tohle jen experiment nebo zábava. Možná je tenhle vesmír jen součást něčího školního projektu.
A pak je tu zajímavá věc – pokud jsme v simulaci, existují v ní nějaké chyby? Nějaké anomálie, které by nám mohly napovědět, že tohle všechno není tak skutečné, jak se zdá? Někdy si říkám, že zvláštní náhody a nevysvětlitelné jevy by mohly být stopami, že je tohle všechno jen výpočetní model.
Jaký je vztah simulace a základní reality? Existujeme jen v simulaci, nebo se naše skutečné já nachází v základní realitě a v simulaci je jen jeho obraz?
Záleží na tom, jak je simulace postavená. Pokud jsme plně simulované bytosti, pak naše vědomí neexistuje nikde jinde než tady – jsme jen součástí výpočetního procesu a žádné „skutečné já“ mimo simulaci nemáme. V tom případě by tahle realita byla pro nás jediná možná, i když by ve skutečnosti nebyla „základní“.
Ale je tu i druhá možnost – že naše skutečné já existuje někde mimo simulaci a jen sem nahlíží nebo ji prožívá podobně jako hráč ve videohře. Třeba je naše mysl napojená na tenhle svět z nějakého vyššího systému a po smrti bychom se mohli „odpojit“ a zjistit, kým doopravdy jsme. Něco jako když se probudíte z dlouhého snu a uvědomíte si, že realita je úplně jiná, než jste si mysleli.
A pak je tu ještě třetí možnost, která je trochu děsivější – co když ani ta „základní realita“, ze které pochází naši tvůrci, není ta skutečná? Co když i jejich svět je pouhou simulací v ještě vyšší úrovni reality? Tohle by znamenalo, že simulace může být nekonečný řetězec, kde nikdo vlastně neví, co je opravdu skutečné.
Zdroj: Giphy
Předpokládejme, že už žijeme v simulaci. Kdo ji podle vás vytvořil? Lidstvo přeci ještě není na takové technologické úrovni. Vždyť nám padají servery, když spustíme nový web s e-občankou!
Ano, pokud žijeme v simulaci, je velmi nepravděpodobné, že bychom ji vytvořili sami. Kdo by to tedy mohl být? Jednou možností je, že ji vytvořila pokročilá mimozemská civilizace. Mohla by být tisíce nebo miliony let před námi a mohla by simulace používat z různých důvodů – například jako experiment, jako formu zábavy, nebo dokonce jako prostředek k uchování vědomí svých předků.
Další možností je, že simulaci vytvořili naši vlastní potomci v daleké budoucnosti. Možná se dívají na naši dobu jako na důležitou historickou etapu a chtějí ji zkoumat. Pokud je toto pravda, pak by to znamenalo, že náš svět je vlastně rekonstrukcí minulosti.
A pak je tu spekulativní možnost, že simulaci vytvořila entita, kterou bychom mohli označit jako „božskou“ – ne nutně v náboženském smyslu, ale v tom, že jde o bytost nebo inteligenci s natolik pokročilými schopnostmi, že je pro nás stejně nepochopitelná jako programátor pro postavy v počítačové hře. A samozřejmě nemůžeme vyloučit ani to, že tvůrci simulace už nejsou mezi námi – že simulace běží autonomně, bez dohledu, nebo že se nacházíme v „opuštěné“ simulaci, kde kdysi existoval dohled, ale nyní už jen pokračuje podle přednastavených pravidel.
Pokud žijeme v simulaci a já si uvědomuji, že se v ní nacházím, k čemu mi takové uvědomění je? Můžu ho nějak využít proto, abych měla spokojenější život?
Jedna možnost je, že vám to dá větší svobodu. Pokud je svět simulací, pak jeho pravidla nejsou nutně absolutní – mohou být flexibilní nebo manipulovatelná. Možná existují způsoby, jak si realitu přizpůsobit, například skrze změnu vlastního myšlení nebo hledání „chyby v kódu“, tedy anomálií, které by vám mohly dát náznak, jak systém funguje. Pokud si připustíme, že realita je konstruovaná, můžeme si ji možná přetvářet víc, než jsme si mysleli.
Další přístup je filozofický – pokud je svět simulací, pak ho můžeme vnímat jako hru nebo test, ve kterém nejde o to, co přesně se stane, ale spíš o to, jak na to reagujeme. Možná nemáme kontrolu nad vším, ale můžeme ovlivnit svůj vlastní prožitek.
A pak je tu hlubší psychologický efekt. Uvědomění, že realita nemusí být absolutní, může pomoci zbavit se některých obav nebo úzkostí. Pokud je tento svět jen jednou z mnoha možností existence, možná se nemusíme tolik bát neúspěchu, smrti nebo jiných konců – protože pokud jsme v simulaci, pak existuje i něco mimo ni, a náš příběh možná nekončí tím, co vidíme tady.
Vlastně se mi líbí pomyšlení, že to tady všechno jde prostě vypnout.
To chápu. Taková myšlenka může být uklidňující. Znamená to, že nic z toho, co se děje, není tak absolutní, jak se zdá. Že všechna ta tíha života a všechny stresy a obavy jsou možná jen součástí něčeho většího, co nemusíme brát tak vážně.
Ale na druhou stranu – pokud je to simulace, není pak právě prožívání toho všeho jejím smyslem? Co když jsme tady proto, abychom si něco vyzkoušeli, něco pochopili nebo něčím prošli? Možná vypnutí není pointa. Možná je pointa hrát tu hru dál a zjistit, kam nás dovede.
Simulační argument jste formuloval v roce 2003. Proč jste se právě tehdy simulacemi zabýval?
V té době se spojilo několik myšlenkových proudů, které mě k tomu přivedly. Jednak rychlý rozvoj výpočetní techniky naznačoval, že simulace budou stále realističtější – už tehdy jsme viděli pokroky v počítačové grafice, umělé inteligenci a modelování komplexních systémů. Bylo logické uvažovat, kam to může vést v horizontu stovek nebo tisíců let.
Samotná myšlenka simulovaného světa není nová – objevuje se v různých filozofiích už od Platóna a jeho jeskynního podobenství přes Descartova „zlého démona“ až po moderní sci-fi. Ale v roce 2003 už jsme měli dostatečný základ v informatice, aby to nebyla jen čistě spekulativní otázka, ale něco, co bylo možné uchopit i matematicky a pravděpodobnostně.
Kdybyste se ohlédl zpět, změnil byste něco na svých tvrzeních nyní o 20 let později?
Myslím, že základní struktura simulačního argumentu stále drží. Nicméně za tu dobu se objevily nové perspektivy a určité aspekty bych možná formuloval trochu jinak. Víc bych se dnes soustředil na otázku výpočetní složitosti simulace. Když jsem v roce 2003 argument formuloval, bylo to spíše v obecné rovině – předpokládal jsem, že dostatečně pokročilá civilizace by mohla mít technologii na simulaci celých světů. Dnes bych více řešil, zda jsou limity výpočetních kapacit opravdu překonatelné. Například některé fyzikální teorie naznačují, že uchovávání kvantové informace může být mnohem náročnější, než jsme si tehdy mysleli, což by mohlo znamenat, že realistické simulace vědomí jsou méně pravděpodobné.
Další otázkou, kterou bych dnes možná více rozpracoval, je motivace tvůrců simulace. V roce 2003 jsem předpokládal, že pokud civilizace dosáhnou této technologické úrovně, budou simulace spouštět – ať už pro historický výzkum, experimenty nebo zábavu. Dnes si více uvědomuji, že možná podceňujeme etické a praktické důvody, proč by se tak nestalo. Vyspělé civilizace by mohly dojít k tomu, že simulace vědomých bytostí je morálně problematická – stejně jako my dnes diskutujeme o etice umělé inteligence a experimentů na zvířatech.
Čemu se věnujete v současnosti?
Především nezávislému výzkumu a psaní. Soustředím se na hlubší otázky spojené s umělou inteligencí, existenciálními riziky a dlouhodobou budoucností lidstva. Nadále spolupracuji s výzkumníky a organizacemi, které se zabývají bezpečností umělé inteligence. Vývoj AI je dnes rychlejší, než jsem kdy očekával, a mnoho z těch scénářů, o kterých jsem psal před deseti či dvaceti lety, se stává realitou. To, co bylo kdysi spekulativní filozofií, je dnes praktickou výzvou pro celý svět.
Nicku, má ještě vůbec cenu nad něčím přemýšlet? Nenapsala by už další díla lépe AI než vy?
To je velmi trefná otázka. Ale přemýšlejme o tom jinak. Smysl filozofie nebo hlubokého myšlení nespočívá jen ve schopnosti produkovat „správné odpovědi“, ale v samotném procesu hledání. Přemýšlení není jen o výsledku, ale o tom, jakým způsobem se k němu dostáváme. To, že AI může generovat nové nápady, neznamená, že bychom měli přestat přemýšlet – spíš bychom měli přemýšlet jinak.
Navíc AI zatím nemá skutečné vědomí. Může kombinovat existující informace, extrapolovat vzory, dokonce možná tvořit nové myšlenky, ale nerozumí jim tak, jak jim rozumíme my. Nemá existenciální otázky, nemá vlastní prožitek, nepochybuje. A právě pochybování, hledání smyslu a osobní zápas s otázkami existence jsou tím, co dělá lidské myšlení jedinečným. Možná v budoucnu AI napíše filozofická díla lepší než moje. Ale i kdybych věděl, že AI vytvoří hlubší myšlenky než já, stále bych chtěl přemýšlet – protože přemýšlení není jen o výsledku, ale o cestě k němu.
