Silné paže, svalnaté nohy, velké břicho, peníze či moc – tak se historicky měnily atributy „ideálního muže“. Proč byl žádoucí i malý penis?
Vizualita na prvním místě?
Mladí a krásní lidé – těmi se to dnes v médiích a na sociálních sítích jen hemží. Díky (či kvůli?) tomu pak napříč společností vzniká představa, že právě to je reprezentace určitého ideálu, jak by člověk měl vypadat. I když konkrétně sociální sítě a obecně extrémní důraz kladený na prezentaci vizuality jsou výdobytkem moderní doby, rozhodně to neznamená, že by naši předci zájem o to, jak vypadají, vůbec nejevili. I v minulosti totiž samozřejmě existovaly způsoby, jak lidské tělo umělecky zachytit a myšlenku „ideálu“ (či očekávaného standardu) tak předávat dál.
Věčný ideál mládí
Kult krásy a mládí, to jsou témata, s nimiž se setkáváme dnes a denně. Rozhodně se ale nejedná o žádnou novinku či důsledek povrchnosti moderní doby. Již v šestém století před naším letopočtem byla v oblasti Řecka pěstována silná umělecká tradice kladoucí velký důraz zejména na sochařství. A právě dochované sochy ukazují, že konkrétně mládí bylo na pomyslném piedestalu již dávno. Ne náhodou byli mladí muži zachycováni sochaři ve velmi symbolických pózách, které byly označovány jako kouros – v překladu „mládí“.
Tyto pózy byly podle historiků pravděpodobně odvozeny ze staroegyptského umění a velmi přímočaře všem ukazovaly, jak má muž vypadat. Univerzální (sošné) zpodobnění mužů se štíhlými těly, tajemným úsměvem, levou nohou vykročenou vpřed a rukou založenou v bok se stalo základem pro utvoření všeobecné představy o mladistvé kráse. I když tedy Řekové neměli Instagram, všudypřítomné sochy odváděly v podstatě obdobnou práci jako dnešní sdílení selfíček.
Na druhou stranu to, co se dnes „smrsklo“ skutečně převážně jen na vizualitu, mělo v tehdejším Řecku přece jen hlubší přesah. Ačkoliv mládí a krása byly faktory, které do jisté míry určovaly, jaké místo člověk ve společnosti zastával, důležitý byl také život vedený v souladu s tzv. ideálem arete, což bylo spojení fyzické krásy s mravností a ušlechtilostí. A zatímco důraz kladený na mládí a krásu dodnes žije, s ideálem arete už je to poněkud horší.
Svaly… a mozek
Zatímco v počátcích řečtí sochaři pracovali při zachycování mužských těl s přísnou geometrií vycházející z egyptské tradice, postupem času se propracovali spíše ke studiu lidské muskulatury. A tak svět spatřil nový ideál. Tělo s ostře vyrýsovanými svaly, s velmi útlým pasem a širokými rameny a samozřejmě také dlouhé vlasy stažené dozadu čelenkou. Tak byli vyobrazováni bohové jako Zeus či Apollon, a tak není divu, že jako oni chtěli vypadat všichni muži. Přesto byl tento ideál pro většinu z nich nedosažitelný (nepřipomíná vám to něco?). Pravdou ale také je, že fyzická síla byla stavěna na roveň s charakterem a muži byli nabádáni k tomu, aby svou sílu využívali v různých sportovních soutěžích a prokázali tak svou zdatnost.
A mimochodem – i když svaly měli mít muži velké, zcela jiný příběh to byl s jejich nádobíčkem. To ostatně mají všichni „sošní muži“ skutečně malé. Proč? Protože velké penisy byly spojovány s barbarskými divochy a nekontrolovatelnými tužbami. Ačkoliv ale sochy zachycují muže kompletně nahé, rozhodně nebyly považovány za vulgární či nevhodné, naopak – v celé šíři jednoduše symbolizovaly dokonalost a civilizovanost. „Malý penis byl v souladu s řeckými ideály mužské krásy. Byl to znak nejvyšší kultury a vzor civilizace,“ píše přímo historik Paul Chrystal ve své knize V posteli se starými Řeky.
Od fyzického ideálu k bohatství a moci
I když krása těla je jistě na pohled atraktivní, jsou i jiné – ještě atraktivnější – aspekty. Třeba moc. Tento „myšlenkový obrat“ se o slovo začal hlásit již v době Alexandra Velikého a s nástupem dalších mocných mužů, kteří prostě nebyli fyzicky tak dokonalí, jak by mohlo být žádoucí, začala být zdůrazňována především myšlenka politické moci. Ne náhodou je tak zpodobnění mužů z římské éry často velmi realistické, zachycuje i tělesné vady, známky stáří či různé deformity. Jednoduše řečeno – krásu může zastínit bohatství a moc. A tato představa se cyklicky v různých historických etapách vrací – např. i v renesanci.
Jsme bohatí a mocní a nebojíme se toho využít – asi tak by bylo možné shrnout životní motto mužů vyššího postavení v době renesance. A také proto tito muži svůj vzhled příliš neřešili (což dokládá i řada dochovaných portrétů, které je rozhodně nijak neidealizují). Ideální muž již navíc nemusel být mladý – ostatně, penězi a mocí disponovali spíše muži zralí. Krása jako taková tak byla zastíněna individuální silou.
Posun k překotné moderní době
I když doba renesance přinesla změny ve vnímání ideálu mužství a pomyslně jej „odtělesnila“, nakonec se vše stejně vrátilo zpět k tělesné vizualitě. Např. v době alžbětinské (16. století) ale rozhodně nebylo žádoucí mít široká ramena a svalnaté paže. Takto totiž vypadali rolníci. Ideální muž tedy potřeboval spíše silné nohy, pevná stehna a svalnatá lýtka. Od poloviny 19. století se pak dokonce ideálem stalo i viditelně silné (ve smyslu tloušťky) břicho. Symbolizovalo totiž bohatství a společenské postavení.
S ideály krásy je to nakonec jako s módními trendy – mnohé se ve vlnách vrací. A tak se po mužích pyšnících se symetrickou krásou, mužích středního věku, mužích se silnýma nohama… i mužích s nadváhou stávají v době zlaté éry Hollywoodu ideálem opět muži se štíhlými a atletickými těly. Ačkoliv v 60. a 70. letech specificky na svaly již přestal být kladen takový důraz (a tělo mělo být prostě jen štíhlé), o dekádu později na scénu nastoupili Arnold Schwarzenegger a Sylvester Stallone. Takže „svaly vpřed“!
I když by se chtělo říci, že s nástupem nového tisíciletí se lidem dostává i větší svobody v tom, jak vypadají (či mohou vypadat), a ideálům tak moderní společnost dává vale, bohužel to neplatí zcela univerzálně. Jistě, pozornost je věnována emancipačním hnutím body positivity či body neutrality, což však neznamená, že se mnozí muži netrápí tím, že jejich těla jednoduše neodpovídají tomu, jak jsou zachycováni jiní muži. Ti, kteří jsou úspěšní, slavní. A krásní. Faktem ale je, že představa ideálního mužského těla prošla mnoha proměnami a jistě ji i mnoho dalších čeká. A tak nemá smysl trápit se pro něco, co je stejně pomíjivé. Na druhou stranu – v moci každého je zdravě jíst a pravidelně se hýbat. Nemusí to vést k tělu podobajícímu se Michelangelovu Davidovi. Ale i dobrý pocit ze sebe sama se počítá.
