„To, čím v životě procházíme, jsou lekce. Když je zvládneme, dosáhneme vnitřní harmonie a nekonečné lásky,“ říká kvantový fyzik Jan Rak
Co vás dovedlo ke kvantové fyzice? Byl to čistě zájem o vědecké poznání, nebo jste v ní už tehdy viděl jistou přitažlivou „spirituálnost“?
Mě vždy přitahovala matematika a fyzika. Už na základní škole nám paní učitelka vysvětlovala komplexní čísla, což mě tenkrát velice zaujalo. Na gymnáziu na Kladně jsme zase měli velice fundované učitele právě matematiky a fyziky, takže zájem se ještě zvýšil. Když jsem pak šel na Matfyz, tak se mi do hledáčku zase dostala jaderná fyzika. O tom, co kvantová fyzika vypovídá o reálném světě, jsem neměl ještě ani tušení. Ale taky jsem se intenzivně zajímal o orientální filozofie jako buddhismus, jóga apod. Nicméně žádné souvislosti mezi těmito filozofiemi a tím, co jsem studoval ve škole, jsem v tom zatím nehledal a ani neviděl.
Na vysoké škole chce člověk spíš stávající systém co nejvíce pochopit a ne jej jakkoliv zásadně zpochybňovat. První vážnější setkání s mystickým podtextem kvantové fyziky přišlo u čtení knih, jako například těch od nositele Nobelovy ceny Rogera Penrose. Tento autor se často zabývá tím, co je to vědomí a jakým způsobem ho lze včlenit do fyzikálního pohledu na realitu. Vyslovil hypotézu, že významný pokrok ve vědě nastane až tehdy, když se podaří uchopit pojem vědomí ve fyzikálních rovnicích. Díky tomu mě začalo zajímat, co kvantová fyzika vypovídá o světě kolem nás, co je realita, zda je svět objektivní tak, jak se domníváme.
Např. Albert Einstein se do konce svého života nebyl ochoten smířit s tvrzením kvantových fyziků, že když se nikdo nedívá na Měsíc, tak ten v tu chvíli neexistuje. Já jsem si dneska jist tím, že to tak ale opravdu je.
Před více než deseti lety jsem u vás zachytil výraz „kvantování“, kdy šlo o popis vědomého utváření reality. Používáte tento termín dodnes? A dá se skutečně touto technikou cokoliv změnit?
Pojem „kvantování“ se používá v kontextu ovlivňování reality, tedy že si někdo „vykvantuje“ výši platu, partnera nebo místo na parkování, ale s tím se moc neztotožňuji. Avšak mám za to, že spojitost mezi tím, co prožívám, a tím, co objevila kvantová fyzika, je hluboká, a že to, čemu věnujeme pozornost, se následně reflektuje v naší realitě. Kvantování tomu však neříkám, spíše používám pojmy typu „vědomý život“ nebo „vědomé prožívání přítomného okamžiku“.
Každopádně já sám praktikuji některé znalosti motivované kvantovou fyzikou, které jsou snadno realizovatelné v běžném životě. Za to jsem dokonce dostal i Bludný balvan. Týkalo se to teze, že když dostanete dopis z finančího úřadu, tak se musíte před otevřením nejprve uklidnit a uvědomit si, že v obálce ta odpověď ještě „neexistuje“. To se stane až v okamžiku, kdy ho otevřete a vědomí začne registrovat jeho obsah, což souvisí s úrovní vědomí ve chvíli, kdy otevíráte obálku. To je samozřejmě pro většinu z nás dost provokativní myšlenka a chápu, že racionálně založení lidé si klepou na čelo. Na druhou stranu mi to ale v životě funguje. Já když například otevírám e-mail, který má kladný i záporný potenciál, tak vím, že záleží na tom, v jakém stavu vědomí ho přečtu. Nikomu to ale rozhodně nevnucuji.
Vědomí osciluje na spektru, které má dva extrémy. Na jednom konci je role oběti, tedy že prožíváte realitu nezávisle na tom, jak ji vnímáte a čemu věnujete pozornost, na druhém je zase role tvůrce, kde si uvědomujete, že zdrojem veškerých životních zkušeností jste vy sám. Každý z nás se tak pohybuje v oblasti vymezené těmito extrémy, nicméně každý z nás má možnost svoji mysl trénovat k posilování role tvůrce.
Když si člověk něco přeje a pravidelně si to vizualizuje, ale zároveň o tom pochybuje, co má v kvantové říši větší sílu? Pochybnost, nebo přání?
Pochybnost je obrovsky silná mentální síla, která dokáže deformovat prožitek a zničit lecjaký sen. Spousta lidí se v této souvislosti zajímá o otázky prosperity či úspěchu v podnikání, ale já se domnívám, že nejzásadnější je uplatňování těchto principů v otázkách zdraví. Na situaci, kdy jde doslova o život, jde krásně vidět, jak to nastavení pochybností funguje. Člověku, který má nějaké fyzické problémy a cítí se jako oběť, většinou ty diganózy vychází přesně tak, jak se očekává. Ale známe mnoho případů, kdy se i z těch nejtěžších diagnóz lidé dokázali vyléčit. Jde o tzv. spontánní uzdravení, která si neumí vysvětlit ani ti nejlepší odborníci.
Podle mého spočívá v plném pochopení role vědomého tvůrce. Pokud se člověk chce dostat z nějaké těžké diagnózy, musí nastoupit cestu extrémní disiciplíny, změnit vzorce myšlení a chování a nepodlehnout pochybnostem.
Drtivá většina lidí na planetě chce mír, zdraví a samé další pozitivní věci, přesto je svět ve stavu, v jakém je. Jak to tedy funguje? Pokud se většina shodne na nějaké verzi reality, kterou mezi sebou sdílí, jak je možné, že nežijeme „v ráji“? Kde se stala chyba?
Všimněte si, že spousta lidí hovoří o tom, že bychom se k sobě měli chovat jako bratři a sestry, aby se všichni měli dobře, ale stačí vyjít na ulici a během pár vteřin se setkáte s nastavením, které s mírem nemá mnoho společného. Nebo se stačí podívat na to, jak se k sobě chováme ve vlastních rodinách. Říká se, že pokud chcete zachránit svět, měli byste se zamyslet nad záchranou své země. Chcete-li zachránit svou zem, zamyslete se nad záchranou své rodiny. Chcete-li zachránit svoji rodinu, nejdříve zachraňte sami sebe. Je veliký neautentický rozpor mezi tím, co většina z nás očekává od ostatních, a jak se sami ve výsledku chováme.
Mám osobní zkušenost například z Káthmándú, kde i v té nejmenší uličce mezi trhy prochází nespočet lidí, mezi nimi jezdí motorky, a přesto tam nedochází k žádným konfliktům. A když už náhodou dojde například k malému střetu, tak se všichni navzájem omlouvají a usmívají se na sebe. Neumím si představit, že by se takto vstřícně k sobě chovali lidé u nás doma. Po návratu z Nepálu mi chvíli trvalo, než jsem si na to znovu zvyknul.
Je kvantová fyzika jednou z těch nejdůležitějších oblastí, na kterou bychom se měli zaměřit, abychom se celospolečensky někam posunuli?
Takto bych to asi neřekl. To, co každého z nás může posunout, je seberozvoj a uvědomování si toho, jakým způsobem se tvoří to, co prožíváme. Spoustě racionálně myslících lidí může kvantová fyzika pomoct k pochopení toho, že svět nemusí být až tak nutně objektivní a nezávislý na tom, jak o něm přemýšlíme a čemu věnujeme pozornost. Kvantová fyzika, ať chceme, nebo ne, zkrátka zdůrazňuje otázku toho, jak pracuje vědomí. Ale samotné její studium svět nespasí. Pouze ukazuje na to úžasné propojení vědních disciplín s mystickým pohledem na realitu. Často mluvím o propojování spirituality a racionální vědy, které lze vidět i na tom, když si uvědomíme, že všechny technologické výdobytky a vědecké poznatky jsou důsledkem toho, že existuje jakási inteligence lidské společnosti, která z těch dat a informací vytváří nové možnosti a pozorování.
Na druhou stranu, život je výsledkem sebeorganizace hmoty, jako když se spojí spermie a vajíčko. Musí tam být zkrátka něco „vyššího“, inteligence, která ovlivňuje organizaci těch buněk tak, že na konci celého procesu vznikne jedna z nejsložitějších struktur hmoty ve vesmíru – mozek. Na základě toho můžete dojít k úvaze, že cokoliv vnímáte, ať už je to živé, či ne, je výsledkem působení této inteligence.
Dnes máme dokonce možnost něco podobného pozorovat na denní bázi, neboť jsme vytvořili stroje, které jsou nadány umělou, neživou inteligencí. Ta ale není schopna, a zatím ještě ani nebude, uvědomit si samu sebe a odloučit se od celku, což je princip životní existence. Všechno tohle poznání a technologický pokrok vnímám tak, že poukazuje na jednotný zdroj této inteligence.
Teď se neskutečně kupředu posunuly kvantové počítače. Je možné, aby se skrze ně dokázala umělá inteligence spojit s tímto jednotným polem vědomí, na které jsme napojeni i my?
Nedávno jsem četl studii o kvantových počítačích. Podle toho, co jsem pochopil, se zatím nezdá, že by v této oblasti došlo v blízké době k nějaké zásadní revoluci. Nejsem sice odborník, ale tak to na mě působilo.
V poslední době se také hodně diskutuje o tom, jestli může být umělá inteligence vědomá. Mně osobně ale přijdou odpovědi na tyto otázky jednodušší, než se často prezentuje. Umělá inteligence totiž běží na deterministických strojích – to znamená, že když jí dáme stejný vstup dvakrát za sebou, výstup bude vždy stejný. A pokud by tomu tak nebylo, celá výpočetní technika by se stala nespolehlivou a v praxi nepoužitelnou. Determinismus je zkrátka základem toho, aby výpočetní systémy vůbec mohly fungovat.
Jak už jsem říkal, ta schopnost sebeuvědomění si sama sebe je zásadní a rozlišuje neživou AI od vědomí živých bytostí. Ale také je to schopnost vnímat senzorické informace. Když počítači zadáte hodnotu RGB (255, 0, 0), zobrazí na monitoru čistě červenou barvu. Jenže tu barvu ve skutečnosti vnímá pouze vědomý pozorovatel – například člověk nebo některá zvířata, která mají odpovídající smyslovou výbavu. Počítač sám o sobě žádnou červenou nevidí. Vnímání barvy totiž není jen o číslech – je to subjektivní prožitek, který může zažít pouze vědomá bytost, která si zároveň uvědomuje sama sebe. Bez tohoto sebeuvědomění nemůže existovat žádné skutečné „vidění“ barvy – jen přenos a zpracování dat.
Věřím tomu, že jednou přijde stejně revoluční doba, jako je ta dnešní, kdy budeme schopni vytvořit AI vědomou si sebe sama. V tu chvíli se uzavírá jakýsi mystický cyklus, v němž „božská“ inteligence stvoří bytosti nadané schopností tvořit další inteligentní život – život, který bude po čase schopen udělat totéž.
Existuje aktuálně v kvantové fyzice nějaká nová informace, která celé bádání pousouvá zase někam dál?
Já se domnívám, že skutečný rozvoj našeho chápání vesmíru nemůže vycházet pouze z kvantové fyziky nebo čehokoliv jiného. Z mého pohledu má jít o maximální syntézu všeho poznání, které má k dispozici každý z nás. Jako západní civlizace máme výhodu v tom, že jsme ohromně rozvinuli naše mentální schopnosti racionálního uvažování, zejména v matematice a fyzice jsme udělali velké pokroky. Akorát máme často tendence přehlížet, co nám toto poznání říká o nás samých. Proto nejsem osobně ztotožněn s tím, jak agresivně se odděluje ontologické vnímání reality od toho racionálního.
Domnívám se, že lidstvo momentálně prochází významnou transformací spojenou s IT technologiemi, které nás enormně osvobozují. Pokrok v AI je tak dramatický, že spousta povolání se dá jednoduše nahradit. Je to dobře, nebo špatně? Někdo to může brát jako ztrátu půdy pod nohama, ale na druhé straně nám to dává možnost nezabývat se činnostmi, které již nemusíme, jako v minulosti, nutně jako lidé dělat, abychom se někam posunuli. Ušetřený čas můžeme věnovat svému vlastnímu vnitřnímu rozvoji. Ten ale vyžaduje vystoupení z komfortní zóny a uvědomění si toho, že pravdu nenajdeme někde tam venku v černých dírách nebo kvantových počítačích, ale uvnitř sebe.
Pokud by měl člověk tvořit realitu na základě jedné jediné věty, která by to měla být? O co by měl vnitřně usilovat?
Stát se „pánem svého osudu“ lze pouze vědomým bytím. Člověk, který si uvědomuje v každém okamžiku, že to, co prožívá, je výsledkem jeho vlastních rozhodnutí, čemu věnuje pozornost a jakým způsobem pečuje o svoji „vnitřní zahrádku“, člověk, který prožívá vnitřní mír, vyrovnanost a neočekává od druhých vůbec nic, vyzařuje kolem sebe rovnováhu a harmonii. To ale dokáže pouze tehdy, bude-li mít tyto aspekty skutečně v sobě. Tím se stane nezávislým na čemkoliv, co se děje „venku“. Důležité také je uvědomit si, že všechno, čím si každý z nás prochází, jsou jen jakési lekce, kterými musíme projít, abychom se dokázali posunout na cestě k vnitřní harmonii a nekonečné lásce.
