
„Milá úzkosti, drž už hubu!“ aneb Jak si udržet nadhled, když vás trápí záchvaty paniky?
Když mozek spustí planý poplach
Že šlo o typický záchvat úzkosti, jsem pochopila až o mnoho let později. Kardioložka, u které jsem skončila pár dnů po návštěvě pohotovosti, kde mi nic nenašli, sice oklikou naznačovala, že bych podobné stavy mohla mít „z nervů“, ale nejspíš se styděla říct klíčová slova „psychiatrická ambulance“ nebo „panická ataka“. Odešla jsem z její ordinace s ujištěním, že můj srdeční sval funguje dobře, zástavy se tedy racionálně bát nemusím – pouze bych neměla dál „huntovat“ své zdraví tím, že budu pracovat 14 hodin denně, šest dní v týdnu, a ve zbylém čase pařit v gay barech.
Jak už asi tušíte, nepatřím k těm „šťastlivcům“, které úzkostný stav přepadne jen párkrát za život – naopak mám za sebou několik životních období, kdy jsem záchvaty úzkosti zažívala i několikrát denně. Třeba zrovna dnes. Po vypjatém dni jsem se probudila s bolestivou tíží na hrudníku, která dávala tušit, že „to“ přijde – a skutečně, zhruba o hodinu později už jsem seděla zhroucená vedle záchodové mísy a dávila se brekem. Po čele mi tekl pot a psychicky mi bylo na umření. „Vezmi si Neurol,“ navrhoval mi partner přes messenger, zatímco jsem smrkala do jeho trička, v němž ráda spím, neschopná natáhnout se těch pár centimetrů pro toaletní papír a zachovat si aspoň malý zbytek kultivované existence.
Oproti podobné situaci před deseti lety tu ale byl zásadní rozdíl – a ne, nemyslím fakt, že jsem teď spokojeně zadaná. Tentokrát už jsem věděla, že ten pekelný stav, který mě dokáže psychicky i fyzicky úplně přemoci, je úzkost – a i v nejhorších momentech marnosti na podlaze jsem si dokázala uvědomit, že jde o chybovou reakci mého mozku, nikoli o reálný stav ohrožení.
Ohrožuje vás neviditelný tygr?
Skvěle tento mechanismus vysvětluje Klara Hanstein, klinická psycholožka a psychoterapeutka, která sama trpí úzkostnou poruchou a panickými záchvaty. Osobní zkušenosti se zvládáním úzkostí ji inspirovaly k sepsání knihy Milý strachu, drž už hubu (vydalo nakladatelství Knihy Kazda), v níž mimo jiné připomíná, že panickou reakci těla v obecné rovině potřebujeme. Důvod? Kdyby se před námi zničehonic zjevil tygr, musíme na takové ohrožení umět zareagovat přepnutím do pohotovostního režimu. Problém tedy není v reakci samotné – ta má své evoluční opodstatnění – ale v tom, že se nám „poplašné sirény“ spouštějí v momentě, kdy nám reálně o život nejde.
„Neustále si připomínejte, že záchvat paniky je jen chyba v mozku. Falešný poplach. Vaše centrum strachu omylem stisklo výstražné tlačítko a spustilo úzkostnou reakci,“ radí odbornice, jak si úzkost v myšlenkách „přerámovat“. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že i když máte s léčbou úzkostí víceleté zkušenosti, leckdy vás záchvat zaskočí svojí intenzitou, protože působí velmi reálně. Jako by vám strach namlouval: „Jo, já vím, že si myslíš, že je to jen úzkost, ale tentokrát jde vážně o život, tohle je doopravdy!“
„Z biologického hlediska lze problém logicky vysvětlit. Vy však tyto fyzické procesy nedokážete správně rozklíčovat. Vyhodnotíte je jako život ohrožující nebo přinejmenším krajně nepříjemné. Důsledkem tohoto chybného posouzení je to, že nervový systém uvolní ještě více energie, což v těle způsobí ještě větší zmatek a vede to k ještě většímu náporu děsivých myšlenek, pocitů paniky a obav ze smrti. A tak se koloběh strachu roztáčí čím dál rychleji,“ komentuje Klara Hanstein takzvanou „spirálu úzkosti“, při níž interaguje tělo, myšlenky a pocity.
Když máte svůj úzkostný playlist…
Ve své knize nabízí Hanstein mnoho konkrétních technik, jak si při panickém záchvatu pomoct – například dýcháním, meditacemi, pohybem nebo vcelku překvapivým návrhem, ať s úzkostí přestanete bojovat a necháte ji vámi „projít“. Sama jsem se – ještě před čtením příručky – přistihla, že si během panických stavů někdy pouštím emočně drásající písně (Hi, Ren je taková osvědčená, až se ji „bojím“ poslouchat za běžných okolností).
Nevím, jestli na mě takový playlist má skutečný efekt, nebo si to jen namlouvám, ale subjektivně se mi zdá, že se pak panika vyventiluje rychleji a dříve přijde úleva. (Snaha přebít úzkost nějakou veselou taneční hitovkou se u mě míjí účinkem, spíš celou situaci jen zhoršuje.) Na rozdíl od jiných rad, které při záchvatu zatím nedokážu uvést do praxe – namočit si lokty do ledové vody, vycucat zázvorový bonbon, sníst něco pikantního – pár kliknutí na Spotify obvykle zvládnu.
Nic netrvá věčně – ani panický záchvat
I když se prožívání úzkosti v danou chvíli zdá nesnesitelné a nekonečné, s jejím zvládáním mi částečně pomáhá i jistota, že nepříjemný stav pomine. „Panický záchvat trvá obvykle 5–30 minut. Během této doby se vytváří adrenalin, který se pak opět odbourá. Naše tělo však nemůže produkovat nekonečné množství adrenalinu, proto se nejpozději po 30 minutách vracíme do klidového režimu,“ popisuje v knize autorka – a já její slova můžu potvrdit. Teď, když píšu tyto řádky, zhruba tři hodiny po tom, co akutní úzkost odezněla, cítím skoro až fyzickou úlevu. Jako by mi spadl těžký kámen ze srdce.
Jsem sice trochu unavená, ale paradoxně v lepším psychickém rozpoložení než můj partner – na kterého pochopitelně doléhá, když mi od panických záchvatů nemůže nijak ulevit. Jeho návrhu, ať si vezmu prášek „na uklidnění“, rozumím – ta bezmoc je hrozná – ale s díky odmítám. Jak konstatoval můj psychiatr, chce to hledat jiná řešení a s úzkostí terapeuticky pracovat – navíc i já sama cítím, že kdybych byla odkázaná na nouzovou pilulku, co mě úzkosti zbaví, podporovalo by mě to v dojmu, že jsem proti panice naprosto malinká a bezmocná. To ale není pravda.
Kdykoli seberu odvahu, abych své úzkosti v duchu řekla, ať laskavě sklapne, její zdánlivá nepřemožitelnost se tím nahlodává – a ve mně roste jistota, že ji zvládnu přečkat. Třebaže si při každé panické atace říkám, že podobný stav už nikdy nechci zažít, protože „tohle už se nedá“, věřím, že přijde den, kdy budu smířená jak s recidivami úzkostí, tak s nejhoršími strachy, co na mě během záchvatů vyskakují. Možná pak tito strašáci „zavřou klapačky“ sami – happyendové zkušenosti psycholožky Hanstein, které se podařilo nad úzkostmi zvítězit, by tomu napovídaly – a možná zjistím, že když se odvážím poslouchat jejich katastrofické scénáře, nebudou už mě tolik děsit a paralyzovat. Přestat mít strach ze strachu a úzkost z úzkosti zjevně bude polovinou celého úspěchu.