Exkluzivní reportáž z Kyjev Pride: Jak vypadá LGBT+ průvod hrdosti ve městě, které nespí kvůli raketám?
Válku neuvidíte hned jako jeden velký obraz. Spíš jako drobné změny ve všednosti: v kavárnách sedíte vedle veteránů s protézami, párty začínají už odpoledne kvůli zákazu vycházení a aplikace s varováním před útoky se kontrolují stejně samozřejmě jako počasí.
Pak jsou chvíle, kdy normalita praskne. V baru vám kluk, kterému ještě není ani dvacet, na chvíli vystřízliví ve tváři, když začne mluvit o tom, jak ho Rusové při útěku z okupovaného území několik týdnů drželi ve sklepě.
I obyčejná zpráva v telefonu tu má válečný kontext. Když si tu píšete s místním pětadvacetiletým klukem, jinde byste řešili, jestli a kde se potkáte. V Kyjevě se do konverzace dostává otázka, jestli vůbec vyjde z bytu. Je noc jednoho z velkých ruských útoků. Lidé scházejí do krytů, ale on váhá i s tím. Bojí se kontroly dokladů a odvedení do armády. Cesta do krytu pro něj neznamená jen ochranu před raketou, ale i riziko, že se už domů nevrátí.
Kyjev se nezastavil. Naučil se fungovat dál, i když se mu změnila pravidla každodenního života. A právě tady se koná Pride.
Proč Pride během války?
Jaký má vůbec smysl pořádat Pride během války? Ve městě, na které dopadají rakety, může Pride působit jako něco nepatřičného. Ale pokud válka rozhoduje o tom, kdo utíká z domova, kdo slouží v armádě, kdo je zraněn a kdo umírá, rozhoduje zároveň i o tom, koho stát vidí jako partnera, rodinu či pozůstalého.
Vira Chernygina, aktivistka spojená se Sphere, KharkivPride a KyivPride, to shrnuje otázkou: „Kdy? Když ne teď?“ Na začátku invaze podle ní bylo těžké myslet na lidská práva, člověk nejdřív řešil vlastní život a své nejbližší. Jenže válka už není krátká výjimka z normálního života. Trvá tak dlouho, že se stala podmínkou, ve které musí společnost dál žít, milovat, organizovat se - a řešit, kdo má jaká práva.
Olena Shevchenko, ředitelka organizace Insight, která queer lidem na Ukrajině poskytuje právní, psychologickou i humanitární podporu, to staví ještě obecněji. „Každá krize, každá katastrofa - a zvlášť válka - prohlubuje existující zranitelnosti.“ Bomby dopadají na všechny. Jenže ve chvíli, kdy stát neuznává queer rodiny, může partner vojáka nebo vojačky zůstat právně nikým.
Pořádat Pride během války tu proto není zbytečnost ani luxus. Je to součást sporu o to, jaká společnost na Ukrajině po válce zůstane.
Kyjev PrideFoto: Luky K. / se svolením
České zrcadlo: teď na to není čas?
Zmíněné argumenty Česko zná: Když se v roce 2022 v Česku znovu otevřela debata o manželství pro všechny, válka na Ukrajině se rychle objevila jako důvod, proč téma odložit. „Zatěžovat se kulturními válkami v současné době, kdy je válka na Ukrajině a ekonomická krize, považuji za zbytečné,“ řekl šéf poslanců ODS Marek Benda.
V Kyjevě se tahle úvaha rozpadá. To, co se z Prahy může zdát jako kulturní válka, tu znamená přístup ke zraněnému partnerovi, informace od lékařů, pohřeb - a otázku, koho stát vůbec uzná jako rodinu.
Ukrajina před a po invazi
Ukrajina před rokem 2022 nebyla bezpečný liberální ráj. Pride v Kyjevě existoval už před invazí, v Charkově fungovala Sphere a KharkivPride a fungovala zde aktivní občanská společnost. Chyběla ale právní ochrana queer rodin a homofobní odpor zůstával významnou součástí veřejného prostoru.
Přesto je vidět posun: průzkum Nash Svit a Kyjevského mezinárodního institutu sociologie z roku 2022 srovnával postoje s rokem 2016. Podíl lidí podporujících stejná práva pro LGBT lidi vzrostl z 33,4 procenta na 63,7 procenta. Podíl těch, kteří měli k LGBT lidem negativní postoj, klesl ze 60,4 na 38,2 procenta.
Plnohodnotná invaze otázku práv nepotlačila - změnila její kontext. LGBTQ lidé najednou nebyli jen „menšina“ v debatě o hodnotách. Byli mezi těmi, kdo zůstali, evakuovali, sháněli pomoc, přišli o domovy nebo sloužili v armádě jako součást stejné společnosti, stejné armády a stejné války.
Právě tady vzniká napětí, které se prolíná celým KyivPride: viditelnost queer lidí ve válce roste rychleji než zákony, které by chránily jejich rodiny.
Kyjev Pride – padlí LGBT+ vojáciFoto: Luky K. / se svolením
Rusko jako varování
V ukrajinské debatě o queer právech není Rusko jen agresor. Je i varování.
Olena Shevchenko popisuje zvláštní paradox. Ruská propaganda, která z LGBTQ lidí dělá nepřátele „tradičních hodnot“, podle ní po invazi zabrala opačně. „Přijetí LGBTQI lidí během války hodně vzrostlo. A to díky ruské propagandě,“ říká. Lidé si podle ní začali spojovat, že řeč o „tradičních hodnotách“ není o hodnotách, ale o omezeních a kontrole.
Právní uznání queer rodin je tu tak i otázkou směrování země: jak daleko se chce Ukrajina vzdálit modelu společnosti, ve kterém se práva menšin označují za hrozbu.
Vira Chernygina to říká přímočaře: „Nechceme být jako v Rusku.“ Když mluví o tom, proč má smysl řešit lidská práva právě během války, neodděluje je od otázky svobody. „(Rusové) nepřemýšlejí o právech, o svobodě. Nepotřebují je. Ale pro nás jsou možná důležitější než život.“
To neznamená, že Ukrajina je hotová liberální společnost. Odpor vůči LGBTQ lidem trvá. Rozdíl je jinde: v Kyjevě se o těchto právech pořád dá mluvit, pořádat pochod a tlačit na stát. Ten prostor je křehký. Ale na rozdíl od ruského modelu není uzavřený.
Kyjev PrideFoto: Luky K. / se svolením
Olena: práva jako nutnost pro přežití
Olena mluví o válce jinak než jako o jedné výjimečné katastrofě. Pro ni krize prohlubuje slabá místa, která ve společnosti existovala už předtím.
Ten argument má širší historickou ozvěnu. Válka sama o sobě nerovnosti neruší. Muži věznění nacisty za homosexualitu podle paragrafu 175 nebyli po roce 1945 automaticky uznáni jako oběti; část z nich musela po osvobození dál vykonávat tresty a zákony, které jejich perzekuci umožnily, v Německu přežívaly ještě desítky let. Konec války tak pro ně přišel později než pro ostatní.
Stejná logika se vrací i dnes. Raketa nerozlišuje, ale stát ano. Teprve po zranění, smrti nebo mobilizaci se ukáže, koho uzná jako rodinu - a komu přizná jaká práva.
Heterosexuální manželství má právní rámec: majetek, děti, status partnera. Queer partner může být v očích systému pořád jen „náhodný člověk“. Mnoho LGBTQI lidí je podle Oleny na frontě, někteří už zemřeli. Jejich blízcí ale zůstávají právně neviditelní. „Co se stane s jejich rodinou, která pro Ukrajinu pořád není ničím?“ ptá se.
Proto Insight během války neřeší jen symboly, ale právní, psychologickou i humanitární pomoc. Právě tam se abstraktní debata o právech mění v konkrétní případy lidí, kteří po zranění nebo smrti partnera zůstávají mimo systém.
V jedné větě to Olena shrnuje otázkou: „Všichni jsme si rovni v tom, že bojujeme za naši zemi. Ale co naše země udělala pro nás?“
Vira: komunita, která přišla o domov
U Viry Chernyginy se tenhle zápas přesouvá z úrovně zákonů do konkrétní komunity. V Charkově spolu s Annou Sharyhinou budovala Sphere - organizaci, která se věnuje ženským právům. O Charkově mluví jako o „hlavním městě lesbické komunity“: městě, kde fungoval KharkivPride a silná komunita.
Pak přišla invaze. Charkov, město blízko ruských hranic, začalo žít pod ostřelováním. „Ztratili jsme komunitní centrum, protože ho Rusko zničilo,“ říká Vira. Ale nezůstalo jen u ztraceného místa. Ztratila se i část komunity: lidé odjížděli do jiných měst a do zahraničí, kontakty se trhaly, město se na začátku války vyprázdnilo. „Bylo prázdné pro všechny. I pro LGBT komunitu.“
Nejtvrdší ztráta ale nebyla hmotná. Vira mluví o mladé dobrovolnici, Elviře Shchemur, aktivní lesbě, která se hned od prvního dne války přihlásila jako dobrovolnice. Bylo jí jednadvacet. Zemřela 1. března 2022 v dobrovolnickém centru. Vira o ní říká, že byla odvážná a vždy připravená být první tam, kde bylo potřeba něco udělat.
Když dnes Vira mluví o bezpečnosti, není to jen detail organizace pochodu. Mluví o přípravách, pochodu i všem, co se může stát. „Lidé jsou důležitější než Pride, než místo,“ říká.
Když se v Charkově život města přesunul do stanic metra a podzemí, přesunul se tam i Pride. KharkivPride se konal v metru, protože právě tam se soustředil život města. Ve městě blízko ruské hranice se veřejná akce za queer práva změnila v něco menšího, sevřenějšího, ale ne méně politického: ve zprávu, že komunita pořád existuje.
Pro Viru to není hrdinství - spíš je to aktivita, se kterou už neumí přestat. Na otázku, co ji k tomu váže, odpovídá jednoduše: „Nemůžu to nedělat.“ Je unavená, říká, že už deset let sní o tom, že skončí, odjede na Bali a bude žít jako „obyčejný člověk“. Pak ale dodá, že dokud její práva nejsou stejná jako práva heterosexuálních lidí, neodpočine si: „Nepřestanu. Nemůžu.“
Mezi pochody zůstává každodenní práce: evakuace, dobrovolnictví, právní a psychologická podpora, safe spaces, telefonáty, kontrola, kdo přežil další noc. Válka vzala charkovské queer komunitě místo, ale ne důvod existovat.
Kyjev Pride – policie hleděla na pořádek během průvoduFoto: Luky K. / se svolením
Yakiv: Pride jako prostor pro podporu armády
Pro Yakiva Lavrynetse, spoluorganizátora KyivPride, který má na starosti komunikaci a fundraising, není spojení Pride a armády nic zvláštního. V západní Evropě mohou působit jako dva oddělené světy. Na Ukrajině se během války překrývají každý den.
„Ukrajinská queer komunita je zapojena do války a obrany,“ říká. Část lidí slouží v armádě, další dobrovolničí, další vybírají peníze. Podle Yakiva by se na každé queer akci mělo myslet i na podporu obránců. KyivPride tak není jen veřejnou platformou pro požadavky komunity, ale i místem, kde se vybírají peníze na armádu.
Popisuje spolupráci s jednotkami a vojáky z Charkovské oblasti i s jednotkami, v nichž slouží gay vojáci. Vzpomíná na fundraisingovou kampaň, která začala během Pride Month a při níž se podařilo vybrat pět milionů hřiven. Z těchto peněz organizace pořídila vybavení pro vojáky, techniku na frontu, drony, auta i bezbariérové zázemí pro zraněné vojáky.
Právě proto ho dráždí komentáře, že na Pride během války není čas. Ukrajina podle něj pořádá kulturní festivaly a lidé to berou jako normální součást života ve válce. Jakmile jde ale o queer téma, zaznívá: „ne teď, tohle nemůžete, je to oslava“. „Ale co slavíme?“ ptá se Yakiv. „Vždyť nemáme žádná práva.“
Yakivův partner v armádě slouží. Sám tak mluví o tom, že queer vojáci často nebojují jen proti Rusku, ale i s homofobií ve vlastním okolí. „Když jste voják, bojujete s ruským imperialismem. Když jste queer voják, bojujete ještě s homofobií,“ říká.
Yakiv mluví o případech, kdy homofobní rodiče po smrti vojáka odstrčili jeho partnera stranou: pro stát i rodinu jako by neexistoval. Vypráví také o lesbické dvojici, v níž jedna žena slouží jako kapitánka. Uspořádaly svatbu pro rodinu a blízké. Navenek měla všechno, co svatba má mít. Jen bez právního účinku a stejných nároků. „Byla to klasická svatba - jen bez jakýchkoliv práv či nároku na volno.“
Dvě možné budoucnosti
Týden před průvodem se u Community Café konal Pride Park. Nebylo to velkolepé politické setkání, spíš odpoledne, kdy se komunita mohla potkat mimo nouzový režim.
Jenže válka z toho prostoru nezmizela. Vstupné fungovalo jako dobrovolný příspěvek na protivzdušnou obranu. V programu se vedle kulturních akcí mluvilo o trans lidech a mobilizaci, o armádě, o padlých i o psychologické podpoře. Na jednom místě se tu potkávala komunitní kavárna, Pride, fundraising, únava z války a potřeba být aspoň chvíli mezi svými.
Na zdi visel černý prapor s bílým nápisem: „Když zemřu, zemřu jako gay. A pokud přežiju, už to nebudu skrývat.“ Když ta věta visí v zemi, kde se smrt neobjevuje jen jako metafora, přestává znít jako slogan. Je to rozhodnutí nečekat na bezpečnější dobu.
Právě zde se v rozhovorech s Mykytou a Yegorem ukázaly dvě představy o budoucnosti.
Mykyta budoucnost vidí spíš jako možnost posunu. Věří, že Ukrajina po válce bude otevřenější, víc evropská a ochotnější přijmout zákony, které dnes ještě chybějí. V jeho představě válka společnost změnila: queer lidé byli víc vidět, pomáhali, sloužili, zůstali. Pokud země opravdu míří k evropské integraci, nebude podle něj možné donekonečna ignorovat ani jejich rodiny.
Kyjev Pride se konala také v metruFoto: Luky K. / se svolením
Yegor je skeptičtější. Je gay, učitel, pochází z Charkovské oblasti a z prostředí, kde podle něj rodina pořád znamená především děti. Dokud je pár nemá, není podle tohoto pohledu úplnou rodinou ani tehdy, když jde o muže a ženu. Pro queer lidi je ten rámec ještě užší. „Upřímně, kdybych měl příležitost, tak bych odešel do zahraničí,“ říká.
Právě mezi těmito dvěma postoji se Pride Park odehrává. Na jedné straně víra, že válka Ukrajinu posune blíž k Evropě i v tom, koho uzná jako součást společnosti. Na druhé straně únava, strach a vědomí, že menšiny bývají v nejistých časech snadným terčem. Prapor slibuje, že přežití nebude znamenat návrat ke skrývání. Yegor si není jistý, jestli pro něj v téhle zemi bude po válce bezpečné místo.
Před pochodem je tak v Pride Parku cítit tiché napětí mezi dvěma možnostmi: zemí, která své queer občany po válce přijme, a zemí, z níž budou někteří dál chtít odejít.
Pochod ukončený poplachem
Pochod začal 21. června kolem jedenácté dopoledne u budovy univerzity Tarase Ševčenka na Volodymyrské ulici. Okolí bylo hermeticky uzavřené: na křižovatkách stáli policisté v těsných řadách, do prostoru srazu vedlo jen několik kontrolních bodů a u vstupu se kontrolovaly tašky, kapsy i akreditace.
Podle organizátorů a ukrajinských médií se průvodu zúčastnilo kolem pěti tisíc lidí. V davu byly duhové i ukrajinské vlajky, velká trans vlajka, transparenty, aktivisté, mladí lidé i několik skupin spojených s armádou. Hlavní heslo znělo: queer rodiny jsou součástí Ukrajiny. Organizátoři k němu připojili konkrétní požadavky: právní uznání rodin a partnerství, ochranu před nenávistnými útoky, odstranění diskriminačních ustanovení z občanského zákoníku a právní uznání genderu na základě sebeurčení.
Hned za hlavním bannerem šla skupina LGBTQ vojáků, jejich blízkých a přátel, někteří v uniformách. Nesli černé tabulky s portréty padlých a velkou plachtu poskládanou z fotografií vojáků a vojaček, kteří se z války nevrátili. Uprostřed stálo: „My jsme jejich hlasy.“ V čele pochodu tak šlo vedle sebe politické heslo o rodinách a připomínka lidí, jejichž rodiny a partneři tu jsou nyní na všechno sami.
Ve stejný den se v Kyjevě sešli také odpůrci Pride - lidé hlásící se k „tradičním rodinným hodnotám“ a krajně pravicoví aktivisté. Ke střetu ale nedošlo. Pride prošel městem uvnitř policejních uzávěr a bez větších incidentů.
Po zhruba dvou hodinách průvodu, ve chvíli, kdy pochod zastavil u řečníků, začal letecký poplach. Z dálky byly slyšet rány protivzdušné obrany. Policie okamžitě změnila režim a začala účastníky směrovat do podchodu k metru, který slouží jako protiletecký kryt. Dav se přesunul klidně a poslušně, jako někdo, kdo podobnou situaci nezažívá poprvé.
Podchod se rychle zaplnil. Vedle sebe stáli lidé s vlajkami, transparenty, batohy i portréty padlých. Pochod tím skončil. Ne kvůli střetu s odpůrci, ale kvůli tomu, kvůli čemu se v Kyjevě přerušuje i běžný den: dalšímu leteckému poplachu.
Ukrajina: pro koho tu bude po válce místo?
Na Ukrajině dnes vidíme, jak rychle se z chybějících práv mohou stát praktické otázky důležité pro holé přežití. Pride tu proto není jen oslavou, párty ani zbytečností. Je to veřejný prostor, kde queer lidé mohou říct, že ačkoliv válka dopadá i na ně, stát jim nepřiznává stejná práva a ochranu.
Otázkou není jen jaké hranice Ukrajina po válce uhájí, ale i to, jaká bude společnost, která v těchto hranicích zůstane. A jestli v ní bude místo i pro všechny, kteří ji pomáhali bránit - nejen jako vojáci, dobrovolníci nebo občané, ale také jako partneři a rodiny.
